Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке. Карел Полачек

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ to s ním zkusili, že také umí prosit. My jsme moc rádi nebyli, jelikož jsme se báli, aby to pak nebylo na nás.

      A taky bylo.

      Jeho tatínek má v našem městě továrnu na pletené a stávkové zboží a náš tatínek říká, že pan Soumar je velký prachař. Otakárek chodí jenom s vychovatelkou a ta mu v cizím jazyce v jednom kuse říká, aby šel rovně a koukal před sebe. Nosí modrý kabát se zlatými knoflíky a má námořnickou čepici s nápisem „Miramare“. S klucma nesmí chodit, aby se nenaučil nemravným slovům.

      A šel s námi a klekl si u silnice a sepjal ruce a ze všech nejvroucněji se modlil. Nejvíc křičel a poutníci ho nejvíc chválili a dostal nejvíc almužny.

      Pak šel k sadařovi do áleje a koupil si litr třešní, ty černé. Celou cestu jedl a pochutnával si a říkal, že zas půjde na žebrotu, a až bude velký, že bude žebrákem a bude mít hodně peněz.

      Zamazal si šaty, bylo mu špatně, doma volali doktora a Otakárek se přiznal, že byl prosit.

      Paní Soumarová říkala: „No tohle!“, pan Soumar se ptal vychovatelky: „Slečno, jak si to vlastně představujete?“ Otakárek dostal domácí vězení a musil opakovat všechny úkoly, až byl z toho pitomý. Taky musil ležet v posteli a pít thé. A byl u nich lékař a předepsal mu meducínu. Veškerou almužnu, co si Otakárek vyprosil od poutníků, věnoval pan Soumar polévkovému odboru svaté Ludmily. A bylo to v novinách, kdež bylo napsáno „tisíceré díky šlechetnému dárci“.

      Mně je to všecko divné. Protože jsou Soumarovi bohatí, tak Otakárek nesmí jít žebrem? Tak co má z toho bohatství? Mluvil jsem o tom s Bejvalem a ten pravil, ať jde Otakárek do háje a ať se mezi nás necpe, ještě kvůli němu nebudem smět žebrat.

      A to je pravda.

* * *

      My, kteří spolu mluvíme, chodíme se koupat do Kalhot nebo ke Klobouku.

      Cizinci se táží, odkud tato jména svůj původ vzala? Odpovídám, že tato jména pocházejí od nepaměti. Poněvadž všichni hoši, co se chtějí koupat, musejí se nejdříve svléknout do naha a pak v náručí si přenést všechny šaty na druhou stranu. Poněvadž tam je vysoký břeh a není tolik kopřiv a všelijakého roští jako na první straně.

      Před dávnými lety se přihodilo, že jeden kluk při přenášení upustil kalhoty. On o tom nevěděl a kalhoty mu uplavaly. On se nazývá Rudla Venclíků. Dneska už je veliký chasník, vyučil se nožířství a prodává kudly o jarmarku. Pročež to místo se nazývá U kalhot.

      Zrovna to samé se stalo Honzovi Pivcovýmu, ale na jiném místě. Tomu při přenášení šatů uplaval klobouk. Honza Pivců jest už ženatý, má výrobu sodovky a prodává karbid. Pročež to místo se nazývá U klobouku.

      Kalhoty se nám nelíbí. Jsou u kruhové cihelny a je tam málo slunce. A je tam plno bahna, když se do toho šlápne, tak jdou bublinky. Když jsem tam jednou plaval, tak mne něco zatahalo za nohu. Tonda Bejval pravil, možná že to byl vodník, protože se tam vyskytuje. Já si též myslím, že by to mohl být vodník, protože mne to zatahalo studenou, slizkou rukou. Taky jsou u Kalhot pihauky, které cucají krev.

      Proto my raději chodíme ke Klobouku, zde je plno slunce, voda je čistá a nejsou tam pihauky, které cucají krev.

      U Klobouku je krásně. Jsou tam vrbičky a na nich rostou věšáky, co na nich věšíme šatstvo. Kdo má plavky, ten si oblékne plavky, já mám taky plavky, červeně a bíle štráfkované.

      Nad vodou poletují šídla, která mají křídla jako z modrého plechu. Také jsou tam vážky, které nikdo nechytí, protože létají rychle jako blesk. A pod břehem rostou lopuchové listy, které si dáváme na hlavu jako čepici, abysme nedostali sluneční úžeh. Chyba jest, že kolem dokola je les, kde ostávají zloději. Dovnitř lesa se neodváží leda hajný, který jest ozbrojen puškou a každého zloděje zastřelí a spoutaného přivede na úřad, aby už nekradl.

      Kdo má plavky, ten si oblékne plavky, Zilvar z chudobince nemá plavky, pročež se koupá jenom tak. Ale s jásotem se vrháme do vody.

      Tak jsme se tuhle šli koupat ke Klobouku, byli jsme čtyři. Já, Bejval Antonín, Éda Kemlink a Zilvar z chudobince. Když jsme šli a bylo horko, tak se mezi nás připletl malý chlapec jménem Venda Štěpánků, že jako taky půjde s námi. My jsme byli neradi, protože je malý chlapec, a kdyby se mu něco stalo, na kom to bude? Na nás! Pročež Bejval na něho křikl: „Jedeš!“, já jsem taky na něho křikl: „Jedeš!“ a všichni jsme na něho křikli: „Jedeš!“, ale on nešel pryč, ale pořád šel s námi. A pořád říkal: „Já taky, já taky.“ Tak už jsme nic neříkali, ale mluvili jsme spolu. A bylo nás teda pět.

      Když jsme přicházeli k továrně, tak se k nám, jakoby nic, přidal Čeněk Jirsák. Dělal, jako by se k nám nic nepřidal, ale my všichni jsme viděli, že se přidal.

      Já jsem se ho otázal: „Co dolejzáš, Krakonoši?“

      On odpověděl, že nedolejzá a že není žádný Krakonoš. Tak jsem se ho prudce otázal: „Kam teda jdeš?“

      On odpověděl, že se jde koupat ke Klobouku.

      „Hahá!“ pravil jsem silným hlasem. „My se jdeme koupat ke Klobouku, a ne ty!“

      „Však já se jdu sám koupat ke Klobouku,“ pravil Jirsák a příšerně se šklebil.

      „My jsme si to vymyslili,“ pravil jsem.

      „Já jsem si to taky vymyslil,“ odpověděl on.

      „Nech ho,“ pravil Bejval Antonín, „když jde sám, ať si jde sám, ale s námi nepůjde. A nebav se s ním.“

      Tak jsem se s ním nebavil, ale schválně jsem dával pozor, jestli půjde sám, nebo s námi. On dělal, jako když jde sám, ale já jsem poznal, že jde s námi, ačkoli dělal jako že ne, s nikým nemluvil a silně si pískal.

      Když se jde ke Klobouku, tak se jde kolem vysoké stráně, na které rostou lísky, a my na podzim chodíme na oříšky a máme jich plné kapsy. A dole jest trať místní dráhy.

      Jirsák, který kráčel před námi, najednou se zastavil a zvolal: „Že skočím ze stráně dolů!“

      On je totiž hrdý a rád se vytahuje.

      Pravil jsem, ať nedělá ze sebe vejtahu, že stejně neskočí, to bych se vsadil.

      On pravil, to se uvidí, rychle vylezl nahoru, a když byl nahoře, zvolal: „Pozor!“ a rozpřáhl ruce.

      My se dívali.

      „Neskákej, ty vole!“ zařval jsem, „nebo si polámeš všechny hnáty.“

      „Pozor!“ zvolal podruhé, „jeden, dva a jedna jsou – jsou – tři!“ Pak se pokřižoval a rozběhl se.

      Zamhouřil jsem oči, abych to neviděl. Když pak jsem oči otevřel, byl už dole. Nic se mu nestalo, jenom koleno si trochu odřel.

      Všichni jsme si СКАЧАТЬ