Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке. Карел Полачек

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ nic. Čeněk Jirsák pořád očumoval a pak pravil, že na jednu škatuli by se mělo napsat Kostel, ale já jsem pravil: „S tebou se nikdo nebaví,“ on odpověděl: „S tebou se taky nikdo nebaví,“ já jsem pravil: „To jsem řekl já a ty si vymysli něco nového.“ On pak mlčel a já jsem byl rád, že jsem ho převezl.

      Načež jsem napsal na jednu krabici Hostinec U havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. A Čeněk Jirsák smutně pravil: „Škoda že jsem po svaté zpovědi. Kdybych nebyl po svaté zpovědi, tak bych taky jako bych seděl v hospodě, jako bych pil pivo a dělal bych obyvatele. Ale protože jsem po svaté zpovědi, tak nesmím, abych nezhřešil slovem nebo skutkem.“

      „Tak jdi pryč, ty vole,“ pravil jsem.

      On se hnusně zamračil a odpověděl: „Ty kluku pitomá, kdybych nebyl po svaté zpovědi, tak bych ti vynadal.“ Pohrozil mně pěstí a povídal: „Počkej, ty moulo, až nebudu po svaté zpovědi, tak ti rozbiju frňák.“

      My však nedbali na tu hloupou řeč, ale seděli jsme v hospodě a mluvili jsme řeči.

      „Víte co?“ pravil Éda Kemlink. „Já jsem starosta.“

      Bejval Antonín se usmál a odvětil: „Starosta jsem já.“ Já jsem se také usmál a pravil jsem: „To se vr!“

      „A co jsem já?“ tázal se Éda Kemlink.

      Tonda odpověděl: „Ty jsi obecní slouha a musíš vybubnovat požár.“

      To se Édovi líbilo a pravil: „Tak já jsem obecní slouha a vybubnuju požár.“

      „Tak už dost, a teď se musejí mluvit řeči,“ pravil Tonda.

      „Tak začni,“ vybídl jsem ho.

      „Nó, sousedé,“ začal Tonda, „tak ourodu máme chválabohu pod střechou a nýčko je to dobré.“ Mluvil nízkým hlasem.

      Já jsem taky mluvil nízkým hlasem: „Ba, prauda, sousedé, ouroda je dobrá, mohla by být lepší, žito sype, brambory se vydařily, teď jak bude s řípou, krmení je hojnost a husy máme taky.“

      „Já bysem vám, sousede, prodal jalovici, plácnem si,“ pravil Tonda.

      „Zač by byla?“ ptal jsem se.

      „Za padesát tisíc, ať škoduju.“ Tak jsme si plácli.

      Pak jsme mluvili řeči, jenom aby si dítky nehrály se sirkami, což by bylo neštěstí, neb vítr vane do vesnice. Vtom Zilvar zapálil jeden barák, obyvatelé křičeli: „Hoří!“ Já byl hasič a troubil jsem „tú-lá!“ a Kemlink bubnoval a pravil: „Na vědomost se dává, že vypukl požár.“ Obyvatelé bědovali a vynášeli nábytek i dobytek a pohořelí bědovali: „Jsme my to ale chudáci!“

      Když požár nejvíce zuřil, tak Bejval Antonín pravil: „Lidičky, zachovejte rozvahu, neb takovou pohromu nepamatují ani nejstarší pamětníci.“

      Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku, a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci.

      Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: „Tak zvoň na poplach!“ A Čeněk Jirsák zvonil, a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál.

      Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty a brečel, že takhle nemůže domů.

      Bejval pravil: „Kdo ti za to může, měls dávat pozor.“

      Éda pravil: „Vy jste mne naváděli a já to na vás řeknu.“

      Když jsme šli domů, tak Bejval pravil, že s Édou není žádná hra, a já jsem taky pravil, že s Édou není žádná hra.

* * *

      S Čeňkem Jirsákem nemluvím, protože on je takový. A když on je takový, tak já jsem taky takový.

      My říkáme Jirsákovi Krakonoš. To jméno vynalezl Tonda Bejval, neb on všecko vynalezne. Pročež mu každý říká Krakonoš. Jeho bratrovi Ferdinandovi, co dělá ve fabrice, se taky říká Krakonoš.

      Pan Jirsák dělá čepice a papuče a říká se mu starý Krakonoš. Paní Jirsáková peče oplatky a prodává je o poutích a říká se jí stará Krakonoška. I dospělí je tak nazývají, ale nikoli na posměch, ale tak. Jirsákovi si z toho nic nedělají.

      Když někdo přijde: „Stálé zdraví přeju, pane Krakonoš, tak bysem potřeboval nějaké bačkory,“ tak on odpoví: „Prosím, jaké by to měly být? Máme hojný výběr.“

      Jirsákovi jsou velmi pobožní. Pan Jirsák vodí procesí do Vambeřic a předříkává píseň „Maria, Maria, denice vítězná, oroduj za nás, Matko, v každý čas, Královno nadhvězdná.“ Přitom má brejle a přísně se dívá přes brejle, zda procesí jde pohromadě čili zda se necourá každý extra a nikdo nezůstává zpátky. Když si procesí přezouvá botky, tak počká a sám pro sebe si nábožně zpívá a dívá se přes brejle, zda si už procesí přezulo botky.

      Pan Jirsák jest také kostelníkem ve zdejším chrámu Páně a velebný pán říká: „Krakonoši, udělejte to neb ono,“ a on udělá to neb ono. Když se nějaký kluk v kostele šťuchá, tak ho pan Jirsák vyvede za ucho ven a praví: „Ty zbrojnoši římský, měj bázeň v příbytku božím, jelikož nejseš na pastvě.“

      Čeněk Jirsák milistruje a má kněžský šat. To je toho! Já bych taky dovedl být milistrantem. Také nosí křížek o pohřbech, to se pak moc nafukuje a nikomu by křížek nepůjčil ani na chvilku.

      Pan Jirsák také fouká trombón a hraje o pohřbech velmi smutně. Jeho starší syn Ferdinand zase píská kládynet, a také velmi smutně.

      Čeněk Jirsák je taktéž pobožný a v neděli a ve svátek by se nepral ani zanic. Má strach, že by ho za to čerti v pekle šťouchali vidlemi, a to by nerad. Pročež v neděli a ve svátek kuje pomstu, ve všední den se pere a kamenuje. Avšak já se peru pořád, když mě nenechají.

      Když jde procesí do Vambeřic, tak jsme rádi. Protože my kluci se pak dáme dohromady a čekáme, až půjde zpátky. Už zdálky je slyšet, jak se blíží, protože zpívají a zdvíhá se prach. A někteří poutníci jdou bosky a nesou si boty přes rameno.

      A tak když zpozorujeme, že se procesí blíží, tak si klekneme u silnice a sepneme ruce. Když pak přijdou až k nám, tak se hlasitě modlíme, co nejhlasitěji umíme, aby to bylo slyšet, že se modlíme, jelikož procesí na zpáteční cestě koná milosrdné skutky. Když procesí uslyší, že se modlíme, tak nás všichni lidé chválí: „To jsou hodní chlapečkové, je vidět, že chodí po spravedlivých cestách.“ A házejí nám za odměnu pěťáky, ano i desetníky. My pak se modlíme ještě hlasitěji, aby toho bylo víc.

      Nejlépe umí žebrat Bejval Antonín a hned po něm já. Zilvar z chudobince také СКАЧАТЬ