Dokonalý Úsměv. Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

      Maršál tedy pomalu a zamračeně zvedl ruku a promluvil do komunikačního zařízení, které měl připnuté k zápěstí.

      „Reprozob požaduje autorizované setkání. Čekám na povely.“

      Jessie mlčky čekala na odpověď a raději se nevyjadřovala k nepříliš lichotivému krycímu jménu, jež jí patrně přidělili.

      O devadesát minut později seděla v malé konferenční místnosti v tichém koutku centrální komunitní policejní stanice v centru Los Angeles a čekala, až se k ní přidá kapitán Decker. Z domu ji sem doprovodil maršál Murph, který nyní stál v zadní části místnosti a nijak se nesnažil předstírat radost z toho, že tady musí být.

      Dostat se z Jessiina úkrytu na centrální stanici, jak se jí běžně říkalo, bylo neskutečně komplikované. Poté, co jim Corcoran udělil formální povolení cestu podniknout, museli nejprve shromáždit tým a vybrat trasu. Velká část již sice byla naplánovaná předem, stále však zbývalo učinit několik konečných rozhodnutí.

      Jessie si měla nasadit paruku a stáhnout si do očí kšiltovku. Pak ji posadili do auta, které řídil maršál Toomey, vedle něhož seděl na místě spolujezdce maršál Murph. Kousek za nimi následovalo druhé auto s dalšími dvěma agenty. A poslední dva agenti zůstali v domě, aby ho hlídali.

      Ačkoli vyjeli uprostřed dopoledne, kdy ještě doprava tak nezhoustla, trvala jim cesta dobrých pětačtyřicet minut, a to hlavně proto, že během ní udělali nespočet prudkých zatáček a několikrát se vraceli po vlastních stopách, aby setřásli případné pronásledovatele. Jakmile dorazili na stanici, zajeli s autem do garáže, načež museli čekat, než ji formálně prověří dva uniformovaní policisté, kteří ani nevěděli, proč to dělají, kromě toho, že „přišly rozkazy seshora“.

      Teprve pak Jessie spěšně provedli bočním vchodem, přičemž na sobě stále musela mít paruku, čepici a tlustou bundu zapnutou až ke krku, aby se zkreslil tvar její postavy a zakryl krk, podle něhož by někdo mohl poznat její pohlaví. Po cestě ji ještě několikrát zastavili, dokud se chodby dostatečně nevyprázdnily, aby mohla nepozorovaně projít.

      Když se konečně probojovali až ke konferenční místnosti, Murph vešel dovnitř s ní, zatímco Toomey držel stráž u dveří. Jelikož Toomey s holou hlavou a permanentně zamračeným výrazem měřil přes sto devadesát a nevážil míň jak sto kilo, nebála se Jessie, že by se někdo odvážil vejít bez jeho svolení. Jeden ze zbývajících maršálů čekal venku v průchodu z garáže do budovy a čtvrtý v autě pomalu objížděl celý blok a dával pozor, jestli neuvidí něco neobvyklého.

      Jessie se přinutila potlačit pocit viny, který se v ní vzdouval kvůli tomu, že všechen tenhle rozruch zapříčinila. Moc dobře si uvědomovala, že s největší pravděpodobností utratila tisíce dolarů z kapes daňových poplatníků za něco, co by šlo považovat za trucovitý výstřelek. Jenže taky věděla, že pravda je jinde. Pokud se jí podaří přesvědčit kapitána Deckera, aby přistoupil na její plán, je dost možné, že si tenhle krátký výlet stokrát odčiní. Nejdřív ho však musí získat na svou stranu.

      „Víte,“ ozval se z rohu poprvé od chvíle, co vstoupili do místnosti, Murphův tichý hlas, „my se vám tady snažíme pomoct, aby se vám nic nestalo. Nemusíte nám to při každé příležitosti ztěžovat.“

      „Já vám to nechci ztěžovat,“ namítla Jessie. „Chci vám pomoct. A bez ohledu na to, co si myslí váš šéf, jsem na to popravdě v docela dobré pozici.“

      „Co tím myslíte?“ zeptal se přesně v okamžiku, kdy se otevřely dveře a dovnitř vstoupil kapitán Decker.

      „To hned zjistíte,“ slíbila Jessie.

      Poněkud zadýchaný a zjevně popuzený kapitán Roy Decker na ni shlížel s nasupeným výrazem. Nebylo mu ještě ani šedesát, vypadal však na mnohem víc. Kapitán centrální stanice byl vysoký a hubený a před úplnou plešatostí ho zachraňovalo jen pár malých chomáčků vlasů. Tvář měl poznamenanou hlubokými vráskami, které vypovídaly o jeho dlouholeté práci ve stresujícím prostředí. Ostrý nos a korálkové oči Jessie připomínaly dravce, jenž vyhlíží svou příští kořist.

      „Jste v pořádku, kapitáne?“ starala se Jessie. „Vypadáte, jako byste sem běžel.“

      „Když se doslechnete, že na vás dole čeká vaše forenzní profilistka, která má být hezky schovaná v rámci ochrany svědků, přinutí vás to trochu přidat do kroku. Byla byste tak laskavá a prozradila mi, co je tak důležitého, že jsem musel sejít do téhle zatuchlé části stanice, kde vzduch obsahuje víc azbestu než kyslíku?“

      Jessie koutkem oka zpozorovala, jak Murph znepokojeně přešlápl z jedné nohy na druhou, a v duchu se usmála. Očividně ještě neměl tu čest setkat se s Deckerovým pověstným přeháněním.

      „Samozřejmě, pane. Než vám to ale vysvětlím, mohla bych se zeptat, jak pokračuje váš hon na… všechny?“

      Decker si hlasitě povzdechl. Na okamžik se zdálo, že neodpoví. Nakonec se však posadil na židli naproti ní a spustil.

      „Nijak moc slavně, abych pravdu řekl,“ přiznal. „Jak víte, jednoho utečence z NRD, Jacksona, jsme chytili hned první den. Dalšího, Gimbela, jsme dopadli o pár dní později. Od té doby jsme ovšem neměli štěstí. I přes desítky věrohodných stop se nám nepodařilo najít ani zbývající dva uprchlíky, ani Crutchfielda a Corteze.“

      „Myslíte, že zůstali všichni spolu?“ vyzvídala Jessie s plným vědomím, že maršálská služba byla jiného názoru.

      „Ne. Stokese a De La Rosu zachytily krátce po jejich útěku bezpečnostní kamery v okolí nemocnice, každého zvlášť. Crutchfielda ani Corteze jsme na žádných záznamech nenašli, pracujeme však s teorií, že se drží pospolu.“

      „Hmm,“ protáhla Jessie. „Kéž byste tak měli k dispozici někoho, kdo oba muže zná a mohl by vám pomoct objasnit jejich pravděpodobné vzorce chování.“

      Schválně do svého výroku vložila tolik sarkasmu, že z každého slova vyloženě odkapával. Decker ani nemrkl.

      „A kéž by tomu někomu nešli po krku přesně ti muži, které tak zná. To bychom potom její znalosti mohli i využít,“ opáčil.

      Několik vteřin upírali jeden na druhého tiché neústupné pohledy. Jessie se nakonec rozhodla uhnout jako první, protože usoudila, že by jí nijak neprospělo znepřátelit si teď muže, na jehož povolení všechno závisí.

      „A co Xander Thurman? Narazili jste na něco?“

      „Vůbec nic. Po tom se úplně slehla zem.“

      „I přes všechna jeho zranění?“

      „Sledujeme všechny nemocnice, pohotovostní služby a zdravotní střediska. Dokonce jsme upozornili i veterináře. Nikdo nic nenahlásil.“

СКАЧАТЬ