Svezení. Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ se tak nad tím Brett zamyslela, připadal jí muž i jeho vůz skutečně nějak povědomý. Nejspíš ze včerejšího stanoviště, kde strávila noc. Byl podobný spoustě mužů, které vídala v kempech, starších než ona a finančně líp zabezpečených. Většinou cestovali s celou rodinou.

      „Možná, že jo,“ odpověděla.

      „Jmenuju se Pete,“ představil se jí muž.

      „Já jsem Brett.“

      „Rád tě poznávám, Brett.“

      „Nápodobně,“ řekla Brett. „Kam máš namířeno?“

      „Do kempu Bobří ocas,“ odpověděl jí Pete.

      „Stejně jako já,“ řekla Brett. „Mělo by to být odsud asi deset minut cesty.“

      Pete přikývnul a usmál se: „Taky bych to tak odhadoval.“

      Popošel k ceduli s nápisem TURISTICKÁ STEZKA a na chvíli se zahleděl směrem do hor.

      „Vypadá to, že ses akorát vrátila z túry,“ otočil se na Brett.

      Brett došlo, že ji prozradil batoh, co má ještě pořád na zádech.

      „Přesně tak,“ potvrdila mu jeho odhad.

      Pete přimhouřil oči: „Přemýšlím, že bych tuhle túru taky vyzkoušel. Doporučila bys mi ji?“

      Peteova otázka Brett trochu rozhodila.

      „No, je to vážně pěkná túra, ale… dneska je už trochu pozdě, nemyslíš? Za chvíli už bude tma.“

      Pete si zklamaně povzdechl.

      „Asi máš pravdu,“ odvětil. „Třeba bych se sem mohl vrátit zítra.“

      Opět se na chvíli zahleděl směrem ke kopcům a pak přešel zpátky ke svému obytnému vozu.

      Otočil se na Brett a navrhl: „Nechceš jít na chvíli ke mně a dát si pivo?“

      Jeho nabídka Brett překvapila i potěšila zároveň. Ve svých zásobách měla jen balenou vodu a pár limonád, takže pořádně vychlazené pivo slibovalo vítané osvěžení. A kromě toho byla zvědavá, jak vypadá jeho obytný vůz zevnitř.

      „To zní dobře,“ odpověděla.

      Poté, co jí pomohl dovnitř, zjistila, že vůz je vevnitř ještě prostornější, než se zdál zvenku. Uvnitř byla prostorná kuchyň i se sporákem a dostatek míst na spaní pro víc než jednoho člověka – spíš pro pár s dítětem nebo dvěma.

      Přesto nic dalšího nenaznačovalo, že by měl na svých cestách nějaký doprovod. Brett si byla jistá, že kdyby cestovala sama v takovémto obytném vozu, rychle by si na takové pohodlí zvykla. Její vlastní vůz nebyl vybaven skoro ničím kromě matrace.

      Pete ukázal na dveře: „Asi už jsi na cestě nějakou dobu. Kdybys chtěla využít koupelnu, tak není problém.“

      Brett málem zalapala po dechu.

      Opravdová koupelna!

      Samozřejmě že nemohla být o mnoho větší než skříň. Ale v porovnání s toaletami v restauracích a na čerpacích stanicích nebo se společnými umývárnami v kempech, bude i tak přepychová.

      „Děkuju!“ odpověděla.

      Otevřela dveře a vstoupila dovnitř kabiny. Dveře se za ní zavřely a ocitla se v naprosté temnotě.

      To je zvláštní, pomyslela si.

      Nemívají koupelny většinou okno?

      Zašátrala rukou vedle dveří, aby našla vypínač na zdi, ale nic nenahmatala. Ačkoliv stejně asi nemohla čekat, že zde bude elektřina, když teď karavan není napojen na žádný zdroj.

      Otočila se směrem ke dveřím a chtěla odejít, ale dveřní západka se ani nepohnula.

      Musí být rozbitá.

      Nesměle zavolala: „Prosím tě, asi jsem se zasekla.“

      Nikdo jí neodpověděl.

      Její obavy začínaly narůstat. Sáhla do kapsy pro mobil a rozsvítila na něm svítilnu.

      Kužel světla dopadl na místnost kolem ní. Teď už její obavy přerostly ve strach.

      Nestála v koupelně.

      Možná to kdysi byla koupelna, ale v současné úpravě jí chybělo veškeré obvyklé vybavení.

      Stála v prosté obdélníkové místnosti jejíž zdi byly pokryté malými děrovanými obklady.

      Akustické obložení, pomyslela si.

      Je v místnosti s protihlukovou izolací?

      Její strach dále narůstal.

      Jak si její oči přivykly slabému osvětlení, spatřila, že obložení je poškrábané a odřené.

      Zdi byly potřísněné a ušpiněné něčím červeným.

      Krev!

      Když zaslechla zvuk dveřní západky, začala křičet.

      Ale uvědomovala si, že jí to nepomůže.

      Dveře se začínaly otevírat a Brett Parmová věděla, že brzy zemře.

      KAPITOLA PRVNÍ

      Statný muž obrovského vzrůstu předstoupil před mikrofon.

      Promluvil: „Je mi ctí…“

      Jeho dunivý hlas byl přerušený hlukem, který se začal rozléhat ve velké posluchárně.

      Riley Sweeneová málem z toho rachotu vyletěla z kůže.

      Hluk záhy utichl a o chvíli později se Riley spolu s ostatními absolventy Akademie FBI nervózně zasmála. Ředitel FBI Bill Cormack byl známý pro svůj hluboký dunivý hlas, na který nebylo uzpůsobené nastavení většiny audiosystémů.

      Asi by si měl raději ten mikrofon vypnout, pomyslela si Riley.

      S takto silným hlasem by ho určitě bez velkých potíží každý v posluchárně slyšel.

      Místo toho se ale ředitel Cormack pokorně usmál a tentokrát promluvil do mikrofonu mnohem opatrněji.

      „Je mi ctí, že mohu promluvit k letošním absolventům Akademie FBI zde v Quanticu. Gratuluji vám všem, že jste se zvládli vypořádat se všemi výzvami, před které jsme vás v uplynulých osmnácti týdnech postavili.“

СКАЧАТЬ