Dokonalý blok. Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ makléřka, drobná roztržitá dervišská žena jménem Bridget v kalhotovém kostýmku, jí toho rána předváděla třetí byt, když Jessie začala pociťovat neodbytné nutkání skočit z balkonu.

      Zezačátku šlo všechno dobře. Po své poslední fyzioterapii byla v povznesené náladě, jelikož ji její terapeut zakončil výrokem, že je „přiměřeně způsobilá provádět úkony potřebné ke každodennímu životu.“ Prohlídky prvních dvou bytů proběhly také hladce; Bridget postupovala svižně a zaměřovala se na podrobnosti o nemovitosti, ceně a vybavení. Terpve u třetí možnosti, jediné, která Jessie dosud zaujala, přišly první osobní otázky.

      „Opravdu Vás zajímají jen jednopokojáky?“ vyptávala se Bridget. „Vidím, že tenhle se Vám líbí. Ale o patro výš máme dvoupokoják s prakticky stejným půdorysem. Stojí jen o třicet tisíc dolarů víc a bude mít větší prodejní hodnotu. Navíc nikdy nevíte, v jaké situaci budete za pár let.“

      „To je pravda,“ připustila Jessie a v duchu si připomněla, že před pouhými dvěma měsíci byla vdaná, těhotná a zabydlená ve vile v Orange County. Teď se naopak rozvádí s přiznaným vrahem, přišla o své nenarozené dítě a bydlí u kámošky ze školy. „Jednopokojový mi ale stačí.“

      „Samozřejmě,“ pronesla Bridget tónem, z něhož bylo znát, že se nenechá jen tak odbýt. „Můžu se Vás zeptat, jaká je Vaše situace? Mohlo by mi to pomoct lépe se zaměřit na místa vyhovující Vašim prioritám. Nemohla jsem si nevšimnout, že máte na prstu bílý proužek tam, kde byl pravděpodobně ještě donedávna snubní prsten. Mohla bych tedy vybrat lokalitu podle toho, zda se přes to chcete přenést agresivně nebo... se spíš zašít.“

      „Tady jsme ve správné oblasti,“ odvětila Jessie, které se přitom neúmyslně stáhlo hrdlo. „Chci si prohlédnout jen jednopokojové byty v okolí. To je vše, co pro tuto chvíli potřebujete vědět, Bridget.“

      „Jistě. Omlouvám se,“ řekla Bridget zahanbeně.

      „Musím si na chvilku odskočit do koupelny,“ oznámila Jessie a cítila teď, jak se jí svírá nejen hrdlo, ale i hrudník. Nebyla si jistá, co se to s ní děje. „Nebude Vám to vadit?“

      „Beze všeho,“ svolila Bridget. „Pamatujete si, kde to je, zpátky chodbou?“

      Jessie přikývla a vydala se tím směrem, co nejrychleji dokázala, aniž by běžela. Když tam konečně došla a zamkla za sebou dveře, začínala se bát, že omdlí. Měla pocit, že ji pohlcuje záchvat paniky.

      Co se to se mnou sakra děje?

      Opláchla si obličej studenou vodou a pak se dlaněmi opřela o desku a nutila se dělat pomalé, hluboké nádechy.

      V hlavě jí jeden za druhým bez jakéhokoli smysluplného sledu či řádu blikaly obrázky: jak se na pohovce tulí s Kylem, jak se třese v osamocené chatě v Ozarkských horách, jak se dívá na ultrazvuk svého nenarozeného miminka, které se už ani nikdy nenarodí, jak si před spaním čte v houpacím křesle pohádku se svým adoptivním otcem, jak její manžel ve vzdálenějších vodách shazuje tělo z jachty, jak jí její otec do ucha šeptá „Chroustíku“.

      Jessie neměla ponětí, proč ji Bridgetina vesměs nevinná otázka ohledně její situace a její poznámky o zašívání tak rozrušily. Nicméně se tak stalo a ona tu teď stála zalitá studeným potem, třásla se po celém těle a vracela pohled postavě v zrcadle, kterou jen stěží poznávala.

      Bylo dobře, že její další zastávka byla u terapeutky. Ta myšlenka Jessie trochu uklidnila. Ještě několikrát se zhluboka nadechla a následně vyšla z koupelny a zamířila chodbou ke vchodovým dveřím.

      „Ozvu se Vám,“ zavolala na Bridget, když za sebou zavírala dveře. Nebyla si ale jistá, jestli tak udělá. V této chvíli si nebyla jistá vůbec ničím.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Ordinace doktorky Janice Lemmonové se nacházela jen pár bloků od bytového komplexu, z něhož Jessie právě vycházela. Jessie byla ráda, nabízela se jí tak totiž příležitost se projít a vyčistit si hlavu. Jak tak kráčela ulicí Figueroa, skoro uvítala ostrý řezavý vítr, který jí vháněl slzy do očí, jen aby je zase okamžitě odvál. Mrazivý chlad jí z hlavy vyhnal většinu myšlenek kromě té, co ji pobízela k rychlému pohybu.

      Zapnula si bundu až ke krku a se sklopenou hlavou prošla nejdříve kolem kavárny a následně kolem restaurace, která byla tak přeplněná, že málem praskala. V Los Angeles byla polovina prosince a místní podniky dělaly, co mohly, aby své výlohy vyzdobily a dodaly jim sváteční atmosféru ve městě, kde je sníh téměř abstraktním pojmem.

      Ve větrných tunelech, jež se v centru tvořily mezi mrakodrapy ovšem vládla neustálá zima. Bylo skoro jedenáct dopoledne, nebe však bylo šedé a teplota dosahovala sotva deseti stupňů. Dnes v noci klesne na polovinu. Na poměry L.A. se jednalo o ledový mráz. Jessie samozřejmě zažila i mnohem chladnější počasí.

      Když jako dítě žila na venkově v Missouri, ještě než se jí zhroutil celý svět, hrávala si v kempu na malinkém dvorku před mobilním domem své mámy s prsty i obličejem napůl znecitlivělými mrazem. Zatímco ji maminka opatrovnicky sledovala z okna, stavěla tam nepříliš dokonalé, zato šťastně vyhlížející sněhuláky. Jessie si pamatovala, jak tehdy nechápala, proč ji máma nikdy nespustí z očí. Když se na to teď dívala zpětně, bylo jí to jasné.

      O pár let později, poté, co byla zařazena do programu na ochranu svědků, se ocitla na předměstí Las Cruces v Novém Mexiku, kde bydlela se svou novou adoptivní rodinou. Její druhý otec, agent FBI, z nějž za každé situace vyzařovala klidná profesionalita, ji s sebou brával lyžovat na mírné svahy nedalekých hor. Vždycky, když spadla, hned byl u ní, připraven pomoct jí zpátky na nohy. Většinou se také mohla spolehnout, že ji po návratu z holých, větrem bičovaných kopců doma čeká šálek horké čokolády.

      Jak zahýbala za roh posledního bloku před ordinací doktorky Lemmonové, hřály ji tyto mrazivé vzpomínky na srdci. Dávala si přitom dobrý pozor, aby jí mysl nesklouzla k méně příjemným vzpomínkám, které byly s těmi hezkými neoddělitelně propletené.

      Ohlásila se na recepci a zatímco čekala, až ji zavolají do ordinace, svlékala ze sebe své početné vrstvy oblečení. Netrvalo to dlouho. Přesně v jedenáct terapeutka otevřela dveře a pozvala si ji dovnitř.

      Doktorce Janice Lemmonové bylo něco kolem pětašedesáti, vůbec na to však nevypadala. Byla ve skvělé kondici a oči měla za tlustými brýlemi bystré a soustředěné. Kudrnaté blonďaté kadeře se jí na ramenou při chůzi lehce pohupovaly a sálala z ní intenzita, již nebylo možné zakrýt.

      Posadily se naproti sobě do měkkých plyšových křesel. Doktorka Lemmonová jí dala chvilku, aby se usadila, a teprve poté promluvila.

      „Jak se máte?“ zeptala se svým typickým otevřeným způsobem, který Jessie vždycky přinutil o té otázce uvažovat mnohem СКАЧАТЬ