Koule Kandry . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ se,“ pronesla. „Nemáme kam spěchat. Máme tolik času, kolik chceme.“ Uchechtla se vlastnímu vtipu.

      I Oliver se zasmál.

      „Mám nový úkol,“ upozornil ji.

      Ester nadšeně vykulila oči. „Vážně?“

      Přikývl a ukázal jí kompas. Ester na něj užasle zírala.

      „Krásný. Ale k čemu je a co dělá?“

      Oliver ukázal na číselníky a podivné hieroglyfické symboly. „Vede mě k rodičům. Tyhle symboly reprezentují místa nebo lidi. Vidíš, tohle jsou moji rodiče.“ Ukázal na číselník, který se zatím nikdy nepohnul, ten, který stále ukazoval na obrázek muže a ženy držící se za ruce. „Ostatní číselníky se pohybují podle toho, kam musím jít příště.“

      „Páni, Olivere, to je super! Ty máš úkol! Kam tě vede teď?“

      Ukázal na list. „Boston.“

      „Proč Boston?“

      „Nejsem si jistý,“ odpověděl Oliver a uklidil kompas do kapsy. „Ale najdu díky tomu rodiče.“

      Ester ho vzala za ruku a usmála se. „Tak tedy pojďme.“

      „Jdeš se mnou?“

      „Ano.“ Stydlivě se usmála. „Jestli mě vezmeš.“

      „Samozřejmě.“

      Oliver se zakřenil. Popravdě úplně nechápal, jak to, že je Ester tak klidná, když může navždy uvíznout ve špatné časové ose. I tak mu ale její přítomnost zvedla náladu. Náhle měl pocit, že by se to všechno mohlo podařit. Jako by ho vesmír vedl dál. Jeho úkol najít rodiče bude s Ester po boku mnohem příjemnější.

      Sešli po schodech a nechali Campbellovu juniorskou střední daleko za sebou. Bok po boku, ruku v ruce, šli k nádraží. Oliver cítil hladkou Esteřinu dlaň ve svojí. Uklidňovalo ho to.

      Byl sice chladný říjnový den, ale Oliver chlad vůbec nevnímal. Už jen to, že byl s Ester, jako by ho zahřívalo. Bylo tak skvělé ji vidět. Nečekal, že se mu to ještě někdy poštěstí. Nemohl si pomoct, pořád musel přemýšlet nad tím, jestli se mu nezdá a jestli každou chvíli nezmizí. Jak šli, pořád se k ní otáčel, aby si ověřil, že je skutečná. A pokaždé, když se na něj tak sladce a stydlivě usmála, ucítil v hrudi další příval horka.

      Došli až k nádraží a pak zamířili na nástupiště. Oliver si vlastně nikdy nekupoval lístek na vlak a automat na jízdenky ho doslova děsil. Pak si ale připomněl, že zvládl zneškodnit bombu, takže určitě přijde i na to, jak se vypořádat s automatem na jízdenky.

      Nakonec koupil dva lístky do Cambridge v Bostonu. Vybral si jen jednosměrné, protože netušil, jestli se bude vracet do New Jersey nebo ne. Ta myšlenka mu dělala starosti.

      Cesta vlakem do Cambridge by měla trvat pár hodin. Sledovali, jak vlak přijíždí k nástupišti a pak do něj nastoupili. Našli si tichý vagón, ve kterém mohli strávit cestu.

      „Co ostatní ve škole?“ zeptal se Oliver. „Co Ralf? Hazel? Walter? Simon?“

      Ester se usmála. „Jsou v pohodě. Všem jim samozřejmě chybíš. Waltrovi opravdu hodně. Prý už bez tebe switchit není, co býval.“

      Oliver cítil, jak se mu na rtech zhmotnil smutný úsměv. I jemu přátelé chyběli.

      „A škola?“ zajímal se. „Všechno dobré? Co další útoky?“

      Zachvěl se při vzpomínce na Lucase vedoucího zbloudilé vidoucí do útoku na školu. A i když ve své časové ose zmařil Lucasův plán, měl silný pocit, že toho zlého starce neviděl naposledy.

      „Už žádní netopýři s jiskřivýma očima,“ zakřenila se.

      Oliver si vzpomněl na ten děsivý okamžik na jejich první schůzce. Procházeli se zahradami – Ester mu vyprávěla o svém životě a rodině, o tom, jak vyrůstala v New Jersey v 70. letech – a v tu chvíli jejich schůzku přerušil útok.

      Oliver si právě uvědomil, že vlastně nedokončili jejich rozhovor. Neměl šanci zjistit, kým byla Ester Valentiniová, než nastoupila do Školy pro Vidoucí.

      „Jsme vlastně ze sousedství, že jo?“ zeptal se jí.

      Zdálo se, že ji překvapilo, že si to pamatuje. „Ano. Jen asi třicet let od sebe.“

      „Nepřijde ti to zvláštní? Být na místě, které tak dobře znáš, ale vidět ho, jaké je v budoucnosti?“

      „Po Škole pro Vidoucí už mi zvláštní nepřijde vůbec nic,“ odpověděla. „Spíš se bojím, že narazím sama na sebe. Jsem si jistá, že něco takového by mohlo způsobit konec světa.“

      Oliver uvažoval nad jejími slovy. Vzpomněl si, jak starý Lucas otravoval mysl mladého Lucase, aby udělal, co po něm chtěl. „Myslím, že je to v pohodě, pokud nezjistíš, že jsi to ty. Dává to smysl?“

      Založila si ruce na hrudi. „Raději bych to neriskovala.“

      Oliver viděl, že se tváří opravdu vážně. Jako by jí něco vrtalo hlavou.

      „A nejsi stejně zvědavá?“ zeptal se. „Nechtěla bys vidět rodinu? Samu sebe?“

      Prudce zavrtěla hlavou. „Mám sedm sourozenců, Olivere. Pořád jsme se jen hádali a prali. Hlavně proto, že jsem byla zrůda. Máma a táta se kvůli mně vždycky hádali. Řešili, co je se mnou špatně.“ Mluvila teď tiše a melancholicky. „Jsem ráda, že jsem od toho všeho pryč.“

      Oliverovi jí bylo líto. Vzhledem k tomu, jak hrozný byl jeho domov a dětství, hluboce soucítil se všemi, kdo to měli doma těžké.

      Vzpomněl si na všechny děti ze školy. Všechny byly samy, bez rodin, musely se učit… Tenkrát uvažoval, proč si nikdo nepřipadá osamělý, proč se nikomu nestýská po domově. Možná to bylo proto, že nikdo z nich nebyl doma šťastný. Možná něco z toho, že byli vidoucí, z nich automaticky dělalo odpadlíky, vyčleňovalo je od ostatních a kazilo domácí ovzduší.

      Ester se na něj zadívala. „Ti tvoji skuteční rodiče, víš jistě, že tě přijmou takového, jaký jsi?“

      Oliverovi došlo, že nad tím vlastně vůbec nepřemýšlel. Vždyť se ho přeci vzdali, že? Co když se tolik děsili toho, že bude divný, až ho opustili a utekli?

      Pak si ale vzpomněl na vize, ve kterých ho rodiče navštěvovali. Působili v nich příjemným dojmem. Laskavým. Přátelským. Řekli mu, že ho mají rádi СКАЧАТЬ