Koule Kandry . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ jak potkal Ralfa Blacka a o jejich cestě do Školy pro Vidoucí. O tom, že samotná škola je mezi dimenzemi a dá se do ní dostat jen speciálním portálem v roce 1944. Řekl jí o vyučování, doktorce Ziblattové a mezidimenzionálních portálech. Řekl jí o jídelně a stolech ve vzduchu, o Hazel Kerrové, Simonu Cavendishovi i Walteru Stroudovi, skvělém hráči switchitu. Řekl jí o Kouli Kandry a kanceláři s nulovou gravitací profesora Ametysta. O spacích kapslích a testu, který určil, jaký typ vidoucího je. Pak vyprávěl o své schůzce s Ester Valentiniovou a o útoku na školu. Vyprávěl o událostech v nacistickém Německu a Lucasově bombě. Ukázal jí amulet, který dostal od profesora Ametysta, ten, který se měl zahřát, když bude poblíž portál, který by Olivera zavedl zpátky do Školy pro Vidoucí. A konečně jí řekl o svých rodičích, o tom, že Blueovi nejsou jeho skutečná rodina a jak chce najít svoji mámu a tátu, lidi ze svých vizí.

      Oliver se odmlčel, protože víc už toho nebylo.

      Paní Belfryová vypadala ohromeně. Jen pomalu přikývla a těkala přitom očima ze strany na stranu. Jako by se snažila vyrovnat se se vším, co jí právě řekl. Oliver si uvědomil, že toho na ni možná bylo moc a doufal, že jí nevybuchne hlava.

      „Fascinující,“ pronesla nakonec.

      Pohodlně se opřela a nespouštěla z něj pohled. V očích se jí zračila zvědavost a úžas.

      Oliver mlčel a čekal, žaludek se mu svíral očekáváním.

      Paní Belfryová si nakonec poklepala na bradu. „Mohla bych vidět ten tvůj kompas?“

      Oliver ho vyndal z kufru a podal jí ho. Ona ho velice pomalu prozkoumávala a pak náhle jako by ožila.

      „Takový už jsem viděla…“

      „Vážně?“

      „Ano, patřil profesoru Nightingaleovi, na Harvardu. Je to můj bývalý učitel. Nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkala.“

      Její vzrušení bylo doslova hmatatelné. Oliver ji sledoval, jak vyskočila a rozběhla se ke knihovně. Vyjmula jednu učebnici a podala mu ji.

      Oliver se na ni zvědavě podíval. Přečetl si název na přední straně vazby. „Teorie cestování časem.“ Zalapal po dechu a setkal se s pohledem paní Belfryové. „Já… já to nechápu.“

      Paní Belfryová se znovu posadila. „Profesor Nightingale je specialista na fyziku – a zvlášť se věnuje cestování časem.“

      Oliverovi se zatočila hlava. „Vy myslíte, že je taky vidoucí? Jako já?“

      Vždycky si myslel, že je ve své časové ose jediný vidoucí. Možná byl ale tenhle profesor Nightingale druhý vidoucí. Možná, že právě proto ho kompas navedl k paní Belfryové.

      „Kdykoli mě učil o nějakém vynálezci, vždycky mluvil, jako by ho znal osobně.“ Šokovaně si přitiskla ruku na ústa. „Teď mi došlo, že je opravdu znal. Musel cestovat časem a setkat se s nimi!“

      Na Olivera toho bylo moc. Srdce mu prudce bušilo. Paní Belfryová ho ale vzala za ruku, aby ho uklidnila.

      „Olivere,“ pronesla jemně, „myslím, že se s ním musíš setkat. Myslím, že patří na tvoji cestu vedoucí k rodičům i tvému předurčení.“

      Skoro ani nedomluvila a už zalapala po dechu.

      „Olivere, podívej.“

      V tu chvíli si Oliver všiml, že se číselníky na kompasu pohybují. Jeden se zastavil tak, že ukazoval na list jilmu. Druhý na symbol, který připomínal ptáka. Třetí zůstal na promoční čepici.

      Oliver překvapeně vykulil oči.

      Ukázal na jilmový list. „Boston.“ Pak na ptáka. „Slavík, anglicky Nightingale.“ A nakonec na čepici. „Profesor.“ Cítil, jak se mu vzrušením dme hruď. „Máte pravdu, musím do Bostonu. Potkat se s profesorem Nightingalem. Má další stopu.“

      Paní Belfryová rychle něco napsala do svého zápisníku a pak vytrhla stránku. „Vezmi si tohle, tady bydlí.“

      Oliver si papír vzal a zadíval se na bostonskou adresu. Byl tohle další díl do skládačky jeho úkolu? Byl profesor Nightingale další vidoucí?

      Opatrně papír přehnul a vložil si ho do kapsy, doslova se těšil, až zase vyrazí na cestu. Vyskočil.

      „Počkej,“ zarazila ho paní Belfryová. „Olivere. Co ta kniha?“ Kniha profesora Nightingalea ležela na jejím stole. „Vezmi si ji,“ dodala. „Chci, aby sis ji nechal.“

      „Děkuji,“ pronesl Oliver. Cítil pohnutí i vděčnost. Paní Belfryová opravdu byla tou nejlepší nevidoucí učitelkou, kterou měl.

      Sebral knihu a zamířil ke dveřím. Když k nim ale došel, ozvala se za ním ještě paní Belfryová.

      „Vrátíš se někdy?“

      Zastavil se a zadíval se na ni. „To nevím.“

      Smutně přikývla. „No, pokud je tohle sbohem, pak už zbývá jen ti popřát hodně štěstí. Doufám, že najdeš, co hledáš, Olivere Blue.“

      Oliver cítil v srdci hlubokou vděčnost. Bez paní Belfryové by nejspíš nezvládl první hrozné dny v New Jersey. „Děkuji, paní Belfryová. Díky za všechno.“

      Pak vyběhl ze třídy, nemohl se dočkat, až bude sedět v prvním vlaku do Bostonu, aby se konečně setkal s profesorem Nightingalem. Pokud ale měl navždy opustit New Jersey, byla ještě jedna věc, kterou musel vyřešit.

      Tyrani.

      Byl právě čas oběda.

      Prostě musel napravit ještě jednu špatnost světa.

      *

      Spěchal dolů po schodech, z jídelny už se k němu ve vlnách nesl pach mastných hranolků. S paní Belfryovou se bavili tak dlouho, že už byl čas jíst.

      Výborně, pomyslel si Oliver.

      Zamířil do jídelny. Bylo v ní plno studentů a neuvěřitelný hluk. Uviděl Paula a Samanthu, své nepřátele z hodin přírodních věd. Všimli si ho a začali si na něj ukazovat a něco si šuškat. Ostatní děti se na Olivera zadívaly a začaly se mu posmívat. Viděl děti, které po něm házely míče na hřišti. Děti z hodin pana Portendorfera, kterým se hrozně líbilo, když Olivera nazýval Oskarem.

      Oliver očima propátrával místnost, až našel, koho hledal: Chrise a jeho kamarády. To oni ho naháněli během bouřky. Kvůli nim se musel schovat v odpadkovém koši. To oni ho nazývali zrůdou, podivínem a spoustou dalších a horších výrazů.

      I СКАЧАТЬ