Země Ohňů . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Thor si musel rukama zastínit oči, světlo vycházející z otevírajících se zlatých dveří vedoucích do hradu jeho matky bylo tak intenzivní, že ho téměř oslepilo. Ze dveří směrem k němu vyšla postava. Každým kouskem těla cítil, že je to žena. Že je to jeho matka. Thorovo srdce se rozbušilo, když ji uviděl. Ruce měla svěšené volně podél těla a dívala se na něj.

      Světlo se začalo pomalu vytrácet, stačilo to k tomu, aby mohl Thor dát ruce dolů a pohlédnout na ženu. Byla to chvíle, na kterou čekal celý život. Okamžik, který ho pronásledoval ve snech. Nemohl tomu uvěřit. Byla to opravdu ona. Jeho matka. Uvnitř hradu posazeného na samém vrcholu skaliska. Thor otevřel oči dokořán a poprvé na ni pořádně pohlédl. Stála jen několik stop od něj a opětovala jeho pohled. Poprvé v životě spatřil její tvář.

      Thorovi se zatajil dech, když pohlédl na tu nejkrásnější ženu, kterou kdy v životě viděl. Vypadala, jako by stála mimo čas. Zároveň stará i mladá, její pleť byla téměř průsvitná, její tvář zářila. Mile se na něj usmála. Všiml si, že její blond vlasy jí sahají až k pasu. Všiml si jejích velkých, průsvitně šedých očí, jejích perfektně tvarovaných lícních kostí a čelisti, která měla stejný tvar jako jeho vlastní. To, co Thora při pohledu na ni překvapilo nejvíc, bylo to, že v její tváři viděl mnoho vlastních rysů – křivku její brady, její rty, šeď jejích očí, dokonce i její hrdé čelo. Jistým způsobem to bylo jako dívat se na sebe sama. Její pohled také nápadně připomínal pohled Alistair.

      Thorova matka byla oblečená do bílé hedvábné róby a pláště, kápi měla staženou. Stála jako prostá žena s rukama svěšenýma podél těla, nezdobila se žádnými šperky, kůži měla hladkou a jemnou jako kůži dítěte. Thor dokázal cítit energii, která z ní vyzařovala. Intenzivnější, než jakou kdy cítil. Jako by cítil samotné slunce. Stál a nechával se tou energií zaplavovat. Cítil vlny lásky, které k němu od ní proudily. Nikdy dřív necítil tak bezpodmínečnou lásku a přijetí. Připadal si, že sem patří.

      Když tam před ní stál, konečně si připadal, jako by byl kompletní. Jako by na světě bylo vše v nejlepším pořádku.

      „Thorgrine, synu,“ řekla.

      Byl to ten nejkrásnější hlas, který kdy slyšel. Měkce se odrážel od prastarých kamenných zdí hradu. Zněl, jako by pocházel ze samotných nebes. Thor jen překvapeně stál a nevěděl co dělat nebo co říct. Bylo to skutečné? Na chvilku uvažoval, jestli nejde jen o další přelud Země druidů. Jestli nejde jen o další sen, nebo jestli si s ním nezahrávala jeho mysl. Na možnost obejmout matku čekal celou tu dobu, kterou si pamatoval. Udělal krok kupředu odhodlaný zjistit, jestli jde jen o přelud nebo o skutečnost.

      Thor se natáhl, aby ji obejmul, ale zároveň se obával, aby neobjímal jen prázdný vzduch. Jen iluzi. Pak ale ucítil, že je skutečná, že v objetí svírá skutečnou osobu. A cítil, že ona ho také objala. Byl to pro něj ten nejúžasnější a nejlepší pocit na světě.

      Pevně ho objala a Thor se cítil nevýslovně šťastný z toho, že je skutečná. Že to vše bylo skutečné. Že měl matku, která skutečně existovala, že tu byla s ním, z masa a kostí, v zemi plné iluzí a přeludů – a že se o něj skutečně zajímala.

      Po dlouhé chvíli se pustili a Thor na ni pohlédl se slzami v očích. Viděl, že i jí se v očích lesknou slzy.

      „Synu, jsem na tebe tak hrdá,“ řekla.

      Jen na ni hleděl a nebyl schopný promluvit, došla mu slova.

      „Dorazil jsi na konec svojí cesty,“ dodala. „Jsi hoden být tu. Stal ses mužem, o kterém jsem vždy věděla, že se jím staneš.“

      Thor na ni hleděl a pečlivě si ji prohlížel. Stále žasl nad tím, že skutečně existuje. Nevěděl pořádně co říct. Celý svůj život pro ni měl tolik otázek, že teď, když před ní skutečně stál, si nedokázal žádnou vybavit. Ani nevěděl, kde by měl začít.

      „Pojď se mnou,“ řekla a obrátila se, „ukážu ti tohle místo – místo, kde ses narodil.“

      Usmála se a natáhla ruku. Thor ji sevřel ve své dlani.

      Šli bok po boku do hradu, jeho matka ho vedla. Vyzařovalo z ní světlo, odráželo se od zdí a Thor to vše sledoval s úžasem. Bylo to to nejzářivější místo, na kterém kdy byl. Zdi byly vytvořeny ze zářivého zlata, všechno se třpytilo, vše bylo perfektní, téměř nereálné. Připadal si, jako by vstoupil do magického hradu v oblacích.

      Prošli dlouhou chodbou s vysokými klenutými stropy ozářenou světlem, které se odráželo od všeho, co míjeli. Thor sklonil hlavu a zjistil, že podlaha je pokrytá diamanty, broušenými a jiskřícími miliony pablesků.

      „Proč jsi mě opustila?“ zeptal se náhle Thor.

      Byla to první slova, která jí řekl a i jeho samotného překvapila. Ze všech věcí, na které se jí chtěl zeptat, vyhrkl z nějakého důvodu zrovna tohle. Cítil se kvůli tomu v rozpacích, zastyděl se za sebe, že ho nenapadlo říct něco milejšího. Nechtěl znít nevrle.

      Ale úsměv jeho matky se ani nezachvěl. Stále šla po jeho boku a hleděla na něj pohledem čisté lásky. Vyzařovala z ní taková láska a přijetí, že Thor cítil, že ho neodsoudí za nic, co by ještě mohl říct.

      „Máš právo se na mě zlobit,“ řekla. „Musím tě požádat o odpuštění. Ty a tvoje sestra pro mě znamenáte víc než cokoli jiného na světě. Chtěla jsem vás vychovat tady – ale nemohla jsem. Protože jste oba výjimeční. Oba dva jste výjimeční.“

      Zahnuli do další chodby, kde Thorova matka zastavila a obrátila se k němu.

      „Nejsi jen druid, Thorgrine. Nejsi jen válečník. Jsi největší válečník, který kdy byl nebo kdy bude. A stejně tak i největší druid. Tvůj osud je výjimečný – tvůj život bude větší, mnohem větší СКАЧАТЬ