Slavná Přísaha . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ ale její příď stále zůstávala vytažená na břehu.

      „Ty tyče!“ řekl Reece.

      Otočili se a skutečně spatřili několik tlustých dřevěných tyčí, které připomínaly spíše kmeny mladých stromů. Byly možná deset metrů dlouhé a čekaly připoutané k bokům lodi. Thor si uvědomil, jaký je jejich účel. Doběhli s Reecem k nim a chopili se jedné, zatímco Conval s Convenem odvazovali druhou.

      „Jakmile se odstrčíme,“ křikl Thor po ostatních, „vy ostatní okamžitě vykasáte plachty!“

      Potom dostali tyče přes zábradlí, zabodli je do písku a vší silou se do nich opřeli. Všichni do jednoho vykřikli námahou. Loď se pomaloučku o malý kousek pohnula směrem do vody. Elden s O’Connorem v ten samý okamžik doběhli ke středovému stěžni, odvázali lana držící plátěnou plachtu, a všemi silami je začali tahat nahoru na stěžeň. Pro tento plán dul vhodný vítr a tak Thor i ostatní brzy pocítili, že síla, kterou musejí vynakládat proti pláži, je přece jen slabší než před okamžikem. Plachty začínaly nabírat vítr a pomáhat jim v pohybu.

      Po několika dlouhých minutách zápolení se loď konečně zhoupla a ztratila pevnou stabilitu pláže. Paže všech se v té době již třásly vyčerpáním. Elden s O’Connorem vykasali plachty na plnou žerď a loď už se vlastní hybnou silou začala pohybovat proti příboji a směrem na otevřené moře.

      Všichni oslavně, ale také unaveně vykřikli, vytáhli tyče zpět na palubu, umístili je zpět na svá místa podél boků lodí a potom ještě pomohli Eldenovi s O’Connorem uvázat a zajistit správně všechna lana plachtoví. Krohn si mezitím našel místo na hromadě náhradních lan a celou akci s poměrně nezúčastněným pohledem sledoval.

      Loď se začala zmítat v příboji, který ji začal otáčet bokem k pláži, což plachtám značně ubíralo na efektivitě. Thora i O’Connora napadlo ve stejný moment, že se někdo musí chopit kormidla a také k němu ve stejnou chvíli dorazili.

      „Chceš to vzít?“ zeptal se ho Thor.

      O’Connor přikývl.

      „Rád bych to zkusil.“

      Brzy nabrali rychlost, překonali příboj a se silným větrem v zádech vyrazili do nažloutlých vod Tartuvianu. Plachty je hnaly kupředu a všichni si konečně mohli pořádně oddechnout. Byli na cestě.

      Thor s Reecem přešel palubu na příď. Krohn se k nim záhy přidal a opřel se bokem o Thorovu nohu. Jeho pán jej několikrát pohladil po hlavě a srsti na hřbetě. Leopard na to reagoval tak, že se předními tlapami opřed o hrazení lodi a začal Thorovi olizovat tvář. Ten mu z pytle se zásobami vytáhl pěkný kousek sušeného masa. Krohn jej okamžitě zhltnul.

      Potom přehlédli zdánlivě nekonečné moře před sebou. Na vzdáleném horizontu se černalo množství imperiálních plachet, které se vzdalovaly podél jižní polokoule Prstenu na McCloudskou stranu. Naštěstí měli očividně jiné povely a jenom ztěží mohli zahlédnout malou, osamělou MacGilskou loď za jejich zády. Nebe bylo jako vymetené, vítr na otevřeném moři ještě zesílil, a tak brzy nabrali velice slušnou rychlost.

      Thor přemýšlel, co na ně asi za tou masou vody čeká. Jak dlouho to potrvá než přistanou u imperiálních břehů a jakého se jim tam asi dostane uvítání. Ani nechtěl přemýšlet o tom, jak by se jim mohlo podařit ten meč najít a jak to všechno asi skončí. Veškerá pravděpodobnost hrála na této výpravě proti nim, ale i tak měl najednou radost, že jsou konečně na cestě, že se dostali už takhle daleko a nepřestával věřit, že se jim to nakonec nějak podaří.

      „A co když tam vůbec není?“ zeptal se Reece.

      Thor se na něj podíval.

      „Meč Osudu,“ upřesnil Reece. „Co když tam není? Nebo co když je ztracený? Nebo zničený? Co když ho jednoduše nedokážeme najít? Impérium je obrovské.“

      „Anebo co když imperiáni přijdou na to, jak mečem vládnout?“ zeptal se Elden, který se k nim mezitím přidal, svým hlubokým hlasem.

      „Anebo co když ho najdem, ale nedokážeme ho donést zpátky?“ přidal se k rozhovoru i Conven.

      Nikdo neměl ani na jednu z těch otázek nějakou rozumnou odpověď, a tak jenom stáli a dívali se na moře kolem sebe, jako by snad ono mohlo pomoci s řešením. Ta výprava byla šílenství a Thor to dobře věděl.

      Šílenství.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Gareth chodil sem a tam po kamenné podlaze soukromé studovny svého otce. Byla to malá komnata v nejvyšší věži hradu, kterou jeho otec s úzkostlivou pečlivostí vybavil knihami. Gareth je teď kousek po kousku ničil.

      Přecházel od police k polici, vyhazoval z nich cenné svazky psané na prastarém, křehkém pergamenu, které byly rodinným pokladem po celé generace. Trhal stránky, obálky a šlapal po nich. Utržky listů padaly všude po podlaze jako vločky čerstvého sněhu, zůstávaly na jeho oblečení a dokonce se mu lepily na tvář vlhkou jeho vlastními slinami. Hodlal roztrhat na kusy úplně všechno, co jeho otec kdy miloval. A teď přišly na řadu knihy.

      Potom se zarazil, rozběhl se k pracovnímu stolu a třesoucíma rukama se chopil své opiové dýmky, ze které mocně potáhl jako když se hladem umírající člověk konečně dostane ke kusu chleba. Byl závislý. Kouřil opium už celé dny, aby vypudil z hlavy vidiny vlastního otce, které jej strašily ve dne i v noci od okamžiku, kdy byl zavražděn.

      Když Gareth odložil dýmku a s uvolněním vydechl kouř, spatřil vedle sebe stát svého otce. Tedy spíše jeho rozkládající se tělo. Pokaždé vypadal hůř a hůře, a čím dál více se blížil už jenom kostlivci, kterého halilo stále méně masa. Gareth sebou polekaně trhnul a podíval se stranou.

      Dříve zkoušel na tu vidinu útočit, ale časem se naučil, že je to úplně k ničemu. Takže teď vždycky jenom odvrátil hlavu a snažil se dívat někam jinam. Bylo to pokaždé stejné. Jeho otec měl na hlavě rezavou korunu, otevřenou pusu, vyčítavé oči a vždy na něj mířil ukazováčkem pravé ruky. Z toho strašlivého pohledu Gareth vždy cítil, že jsou jeho dny nevyhnutelně sečteny a že je jenom otázka času, než se k otci přidá. Na světě nebylo nic, co by nenáviděl víc než tohle zjevení. Pokud na otcově vraždě bylo něco opravdu příjemného, byl to jistě fakt, že už se nebude muset dívat na tu jeho tvář. Jenže teď jí ironicky vídal mnohem častěji než kdykoliv předtím.

      Nevydržel to, otočil se a vší silou mrštil po otci svou opiovou dýmku. Snad doufal, že když předmět poletí dostatečně rychle, přece jen nějak ducha zasáhne.

      Dýmka proletěla neškodně vzduchem a roztříštila se o protější zeď na malé kousky. Bývalý král dál nehnutě stál a zíral na svého nezdárného syna.

      „To svinstvo ti nijak nepomůže,“ zavrčel záhrobním hlasem.

СКАЧАТЬ