Slavná Přísaha . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ Andronicus znamená. Bude ho to muset naučit, aby si to už jednou provždy zapamatoval.

      Andronicus se rozhlédl po náměstí. Jeho pohled se zastavil u budovy, která jistě byla McCloudovým hradem. Pobídnul svého hřebce do klusu, čímž svázaného a polonahého krále okamžitě zase strhnul na zem do prachu a smýkal jej za sebou. Imperiální vojáci se záhy přidali.

      Protáhl nebohého McClouda po břiše přes četné mramorové schody vedoucí k hradu. Král s každým schodem bolestivě sténal, ale Andronicus ani nezpomalil. Jeho vojáci už předtím stačili převzít kontrolu nad hradem a teď stáli u brány na stráži. U nohou jim ještě stále ležela zkrvavená těla těch, kteří bránu hlídali před nimi. Andronicus jim spokojeně pokývnul na pozdrav. Teď už věděl, že má ve své moci celé město.

      Vjel velkou branou do vnitřního hradu a vedl koně bez respektu dál dlouhými mramorovými chodbami, které zdobily klenuté stropy. Obdivoval nadbytek, ve kterém McCloud žil. Očividně na výstavbě vlastního sídla ani trochu nešetřil.

      Teď ale přišla řada na Andronica. Pokračoval se svými muži dále chodbami až do velkého sálu, který očividně sloužil jako trůnní síň. Rozrazil zdobené dubové dveře a dojel k přezdobenému zlatému trůnu, který stál uprostřed.

      Andronicus seskočil z koně, pomalým krokem vystoupal po zlacených schodech vedoucích k trůnu a potom na něj s vážností usedl.

      Zhluboka se nadechl, načež přehlédl své muže, kteří mezitím dorazili do sálu za ním. Desítky jeho nejvyšších generálů stále seděly na svých koních a čekaly na císařovy další rozkazy. Potom jeho pohled zavadil o zkrvaveného McClouda. Ten byl stále uvázaný za Andronicovým hřebcem a sténal bolestí. Andronicus si prohlížel své okolí dále. Díval se na zdi a gobelíny, které je zdobily, povšimnul si i řemeslné práce na trůně, na němž teď seděl, a nemohl skrýt obdiv ke vší té zručnosti. Na chvilku se zamyslel, jestli nechá trůn roztavit, anebo si jej vezme do svého paláce. Možná by byl i vhodným darem pro některého z jeho nižších generálů. S jeho vlastním císařským trůnem se tento samozřejmě nemohl ani v nejmenším rovnat. Ten jeho byl nejmasivnější ze všech království, které v jeho světě existovaly, a pracovalo na něm dvacet řemeslníků po dobou neskutečných čtyřiceti let, aby byly dokončeny všechny jeho zdobné detaily. Začali na něm pracovat už za života Andronicova otce a trůn byl dokončen přesně v den, kdy jej Andronicus vlastní rukou zprovodil ze světa. Skvěle načasováno.

      Podíval se na už teď zuboženého McClouda a zamyslel se, jakým nejlepším způsobem by tu trapnou bytost mohl mučit dál. Prohlížel si tvar jeho hlavy a rozhodl se, že by bylo dobré si ji pověsit na krk mezi ostatní jeho amulety. Než jej ale do náhrdelníku vsadí, bude asi muset nejprve stáhnout z lebky tvář, odpilovat trochu kosti, a potom kůži znovu navléknout. Král už nebyl nejmladší a Andronicus nechtěl, aby jeho náhrdelník hyzdila odulá stařecká tvář s dvěma bradami. Teď jej ale stejně nechá ještě nějaký čas naživu a bude jej mučit. Usmál se. Ano, to vypadalo jako docela dobrý plán.

      „Přiveď ho ke mně,“ poručil jednomu ze svých generálů hlubokým hlasem. Muž ani na vteřinu neváhal, okamžitě seskočil z koně a jal se plnit rozkaz. Přeřízl provaz, který poutal krále k císařově koni, hrubě chytil to zkrvavené tělo za kůži na zádech a táhl jej jako pytel brambor po mramorové podlaze, na níž tím vytvářel krvavou čáru. Potom McClouda nechal ležet u Andronicových nohou.

      „Tohle ti neprojde!“ zasténal McCloud slabým hlasem.

      Andronicus zakroutil hlavou. Ten človíček to snad nepochopí.

      „Přesto jsem tu a sedím na tvém trůně,“ řekl. „A ty jsi támhle, ležíš celý zakrvácený u mých nohou. Myslím, že můžu s klidným srdcem říct, že mi projde cokoliv si zamanu. Všechno už mi vlastně prošlo.“

      McCloud se nezmohl na nic víc než bolestivé skučení, okořeněné dávkou špatně skrývaného vzteku.

      „První rozkaz mé vlády,“ řekl Andronicus, „bude patřit tobě. Budeš svému novému vládci a králi prokazovat patřičný respekt. Přijď teď ke mně a měj tu čest být prvním, kdo přede mnou poklekne v mém novém království. A také prvním, kdo políbí mou ruku a prohlásí mě právoplatným králem na trůně McCloudského království.“

      McCloud se na něj podíval, s vypětím všech sil se zvedl na všechny čtyři a zamračil se.

      „Nikdy!“ vyštěkl potom na Andronica a plivl mu k nohám.

      Andronicus se rozesmál. Už teď si svou vládu užíval. Snad ještě nikdy před sebou neměl tak tvrdohlavého vězně.

      Podíval se na své muže a pokýval hlavou. Jeden potom přistoupil zezadu k McCloudovi a chytil jej pevně za záda. Druhý jej uchopil za hlavu, zaklonil ji a držel v pozici, aby s ní vězeň nemohl hýbat. Potom přišel třetí a ten měl v ruce dlouhou břitvu. Když se přiblížil, McCloud se roztřásl.

      „Co to děláš?“ zeptal se hlasem o pár oktáv vyšším než normálně.

      Muž neodpověděl, chytil krále za jeho dlouhý plnovous a jediným plynulým pohybem břitvou jej téměř celý uřízl. McCloud se na něj zmateně podíval. Byl očividně v šoku, že mu muž neublížil.

      Andronicus kývnul na dalšího muže, který v ruce třímal rozžhavený pohrabáč. Na jeho konci byl upevněn erb Impéria, lev, který v tlamě svírá ptáka. Konec pohrabáče byl rozžhavený do běla. Sevření kolem McCloudovy hlavy zesílilo, zatímco pohrabáč se začal přibližovat k nyní vousů víceméně zbavené tváři.

      „NE!“ vykřikl McCloud, když si uvědomil, co se brzy stane.

      Ale už bylo pozdě.

      Sálem se rozlehl strašlivý křik, doplněný syčením a pachem pálené tkáně. Andronicus zaujatě sledoval, jak se železo boří hlouběji a hlouběji do mužovy tváře. Syčení také neustále zesilovalo a McCloudův křik už byl téměř nesnesitelně nádherný.

      Po dobrých deseti vteřinách krále konečně nechali klesnout zpátky k podlaze.

      Zřítil se bezvládně k zemi a čelem prudce udeřil o mramor. Z tváře mu stoupal kouř a z úst vytékalo množství slin. Na tváři odteď bude nosit Andronicův erb.

      Císař se k němu naklonil, aby zkontroloval, že bylo znamení vypáleno správně a se všemi detaily.

      „Vítej v imperiálních řadách.“

      KAPITOLA DRUHÁ

      Erec stál na vrcholku kopce a sledoval, jak se přibližuje skupina jezdců. Jeho srdce plálo předbitevním nadšením. Pro dny jako byl tento se narodil. Ve většině bitev byla hranice mezi dobrým a špatným jenom ztěží rozpoznatelná, ale tentokrát to neplatilo. Lord od Kuželky jeho milou bez slitování zotročil a ještě se tím vychloubal, a nehnul ani prstem, aby dal věci do pořádku. Erec jej na jeho zločin СКАЧАТЬ