Pokřik Cti . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Gwen klečela vedle Godfreyho postele v malém domku léčitelky a už nemohla dál. Illepria seděla opodál. Už dlouhé hodiny poslouchaly bratrovy žalostné vzdechy. Illepria se mračila čím dál víc a zdálo se, že přestává doufat, že by to pacient mohl přežít. Gwen se cítila bezmocná, protože nemohla dělat nic, než jen sedět a čekat. Přitom zoufale cítila potřebu něco udělat. Cokoliv.

      Nejenomže ji sžíral pocit viny a starost o Godfreyho, zároveň měla i strach o Thora. Nemohla dostat z hlavy představu, že se sice žene do bitvy, ale navíc je v ní ještě někde past nastražená od Garetha. Zoufale chtěla Thorovi nějak pomoci. Měla pocit, že jestli tu bude sedět ještě chvíli, tak se asi zblázní.

      Zvedla se a rozběhla se napříč místností.

      „Kam jdeš?“ zeptala se Illepria hlasem ochraptělým z několikahodinového opakování modliteb.

      Gwen se k ní otočila.

      „Vrátím se.“ řekla. „Musím něco zkusit udělat.“

      Otevřela dveře a vyběhla do pozdního večera, kdy už i druhé slunce zapadalo. Obloha se mezitím zbarvila odstíny rudé i fialové a druhé slunce sedělo jako velký zelený míč na obzoru. Akorth s Fultonem tam naštěstí ještě stále čekali a hlídali. Oba teď vyskočili a s ustaranými tvářemi se podívali na Gwen.

      „Bude žít?“ zeptal se Akorth.

      „Já nevím,“ odpověděla Gwen. „Zůstaňte tady a hlídejte dál.“

      „A kam jdeš?“ zeptal se Fulton.

      Když před chvílí vyhlédla z okna a uviděla mysticky zbarvené rudé nebe, něco ji napadlo. Přece jen tu byl jeden člověk, který by teď mohl pomoci.

      Argon.

      Pokud v Králově Dvoře zůstal někdo, komu mohla Gwen věřit, někdo, kdo zároveň měl rád Thora, kdo zůstal dosud loajální zesnulému otci a v jehož silách zároveň bylo jí pomoci, tak to byl on.

      „Musím najít někoho výjimečného,“ řekla.

      Potom se otočila a spěchala směrem k pláním, kde stála Argonova chatrč. Po chvíli se její rychlá chůze změnila v běh.

      Už se tím směrem nevypravila celé roky od dob, kdy byla ještě docela malá, ale pamatovala si, že to místo bylo vysoko na svahu kopce v pusté krajině za městem. Běžela a běžela, sípala nedostakem dechu, zatímco okolní krajina byla čím dál pustější, větrnější. Tráva se nejprve shlukla do ojedinělých ostrůvků a potom se proměnila v kameny. Kvílela tu meluzína a celé okolí bylo ještě strašidelnější. Měla pocit jako kdyby kráčela měsíční krajinou.

      Když bez dechu konečně dorazila k Argonově chatrči, začala okamžitě bušit pěstí na dveře. Nikde neviděla kliku, ale i tak si byla jistá, že je na správném místě.

      „Argone!“ křičela. „To jsem já! Gwen! MacGilova dcera! Pusť mě dovnitř! Poroučím ti to!“

      Bušila a bušila, ale jedinou odpovědí jí bylo kvílení větru.

      Po nějaké chvíli jí po tvářích začaly téct slzy. Byla úplně vyčerpaná a zoufalá. Jestli nenajde pomoc tady, tak už ji nemůže čekat ani nikde jinde.

      Slunce zapadlo za obzor a krajina začínala temnět v přicházejícím soumraku. Gwen se vydala po svahu kopce zpátky do města. Hřbetem ruky si otírala slzy a zoufale přemýšlela, kam by se měla vydat teď.

      „Prosím, otče,“ řekla nahlas a zavřela oči. „Dej mi nějaké znamení. Ukaž mi kam mám jít a co mám udělat. Prosím, nenech svého syna zemřít. A prosím, nenech umřít ani Thora. Pokud mě máš rád, odpověz mi, prosím.“

      Potom dlouhou chvíli pokračovala tiše, poslouchala šelest větru, když tu najednou dostala nápad.

      Jezero. Jezero nářků.

      No jistě. Na to místo se přece chodil modlit každý, kdo měl někoho na smrt nemocného. Bylo to malé, čisté jezírko uprostřed Rudého lesa, obklopené vysokými stromy, které zdánlivě sahají až do nebe. To místo bylo odjakživa považováno za svaté.

      Děkuji za pomoc, otče, pomyslela si Gwen.

      Najednou měla pocit, že je otec s ní. Dala se do běhu nejkratší cestou k Rudému lesu a k jezeru, které mělo vyslechnout její hoře.

      *

      Gwen klečela na břehu Jezera nářků, kolena opřená o klekátko z rudé borovice, které obkružovalo celou vodní plochu jako prsten. Dívala se na klidnou vodní hladinu. Nejklidnější, jakou kdy viděla. Odrážel se v ní vycházející měsíc. Byl nádherný, jasně zářící a v těchto dnech došel úplňku. Druhé slunce ještě zcela nezapadlo, a tak se teď v háji mísilo jeho světlo spolu s tím měsíčním. Obě nebeská tělesa se odrážela na hladině na své polovině jezera, což okolní mystickou atmosféru jenom umocňovalo. A v ten moment, kdy jeden den ještě neskončil, ale přitom už začínal druhý, se mohlo zcela jistě stát cokoliv.

      Klečela, plakala a modlila se vší silou, kterou v sobě našla. Události posledních dní na ni byly příliš náročné a ona teď pustila veškeré nahromaděné smutky a strachy ven v podobě slz. Modlila se za bratra, ale stejnou měrou i za Thora. Nedokázala si představit, že by je měla této noci oba ztratit a že by už nezůstal nikdo, kdo by ji před Garethem mohl ochraňovat. Nedokázala si ani představit, že by ji poslali provdat se za nějakého barbara. Měla pocit, že se její život kousek za kouskem hroutí a zoufale potřebovala nějaké odpovědi, které by jí daly špetku naděje.

      V jejím království bylo mnoho lidí, kteří se modlili k bohům jezer, bohům hájů, hor anebo i k bohům větru, ale Gwen na nic podobného nevěřila. Ona, stejně jako Thor, šli proti nejrozšířenějším kultům a následovali poměrně radikální cestu víry pouze v jediného Boha, který prostupoval i představoval celý svět. Právě k němu se teď modlila.

      Prosím, Bože. Vrať mi Thora. Ochraňuj ho v jeho bitvách. Pomož mu uniknout z té léčky. Prosím, nech Godfreyho žít. A prosím, ochraňuj i mě – nedovol, aby mě odsud odvedli pryč a provdali za nějakého Nevarunce. Udělám cokoliv si budeš přát. Jenom mi dej znamení. Ukaž mi, co chceš, abych udělala.

      Takto tam klečela dlouhou dobu. Odpovědí jí nebylo nic víc než meluzína, která se proháněla mezi kmeny obřích rudých borovic, a praskání jejich větví. Chvíli co chvíli dopadaly na hladinu jezírka dlouhé jehlice.

      „Buď opatrná СКАЧАТЬ