F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ a jistou šetrnost k dílu, pro které se Sýkora tolik natrudil, které bylo jeho jedinou útěchou i chloubou. Bylo v tom kus toho starce, všecka jeho snaha prospět nějak poníženému jazyku mateřskému.

      Záhy zjara došla Věka veselejší zpráva z Prahy, od Helda, že odbyl rigoróza a že právě byl povýšen na doktora v lékařství. Věk mu napsal srdečné blahopřání a vzkázal přitom P. Vrbovi, aby, kdyby měl jen trochu cestu v tuto jejich stranu, aby se v Dobrušce najisto zastavil.

      Čekal ho pak tím spíše, když noviny oznámily smluvené příměří a že válečné hrůzy budou skutečným mírem zažehnány.

      Než léto minulo, a P. Vrba se neobjevil. Když se pak Věk po něm, jakož i po pražských vlastencích poptal písemně u Krameria, došla z České expedice s balíkem knih zpráva, že horlivý ten apoštol české knihy zjara dlouho stonal, v létě pak pro to vlhké a studené počasí že se nikam nevydal; v té nemoci že ho léčil mladý lékař, „náš vlastenec Held“, který je nyní substitutem ve špitále Milosrdných bratří, že jde o něm jedna řeč a chvála, jak horlivě se věnuje svému povolání, až sebe nic nešetří.

      O Hněvkovském Kramerius psal, že se z Planíce málo ozývá, ještě nejspíš Puchmajerovi. U těchto řádků se Věk zastavil. Zamrzelo ho, že přítel, jindy tak upřímný, na něj zapomněl, jako by o něm nevěděl; toho že snad příčina různost stavů.

      Vtom zachytl, maně do listu nahlédnuv, jméno Thám, a již četl, že Kramerius o něm mnoho neví, poněvadž je Thám s divadlem v— Teplicích, že měl také nemoc v domě a že také doktor Held tam chodil léčit, Thámovu tchyni, osvědčiv také tu, že je zvěděným žákem Aeskulapovým.

      List Krameriův došel po hlavních žních, a po sv. Václavu, mimo nadání, list P. Vrby s netušenou novinou.

      Bylo říjnového odpoledne. Věk seděl ve světnici vzadu s ženou a sousedem Bílkem, jehož vlasy, nad čelem silně prořídlé, vzadu však dlouhé, byly v týle v cop svázány. Seděli sami, děti byly s babičkou u prababičky Snížkové. Nebe zaklopeno, plno těžkých chmur, vál vítr a bylo vidět, jak rozvívá na zahradě spadalé listí sychravým, kalným vzduchem. A první dešťové krůpěje pleskaly do oken.

      Soused Bílek, už starý muž, úst zapadlých mezi prohnutý nos a vysedlou bradu, v staré hnědé kamizole, seděl u velkých zelených kamen, jež měly kranclc, a v nich hučel příjemně oheň. Pokuřuje z krátké dýmky červené hliněné hlavičky, rozpřádal Bílek hovor (měl rád takové besedy a rád zvídal o světě) o zlém hrdinovi, který teď několika krajanům naháněl mnoho hrůzy, o kterém se mluvilo po celých Čechách. A velké oči obecného strachu zhlédly ho již také v okolí Dobrušky, v nedalekých horách a lesích.

      O loupežníku Kovaříkovi byla řeč. Soused Bílek vykládal, že to je jistotná pravda, že už také tady v okolí se ukázal, na Hrádku, jistotně, tam že přišel v přestrojení, jako nějaký handlíř, že si v hospodě vyžádal sedničku, aby mohl přespat, v sednici že nechtěl ostat a měl prý takový divný pohled, tak podsoukale se díval, a když šel ležet, pozorovali ho skulinou, že vytáhl pistole a ty že si dal na židli k posteli —

      Soused zabafal, až se mu vysedlá brada házela, pak, čekaje patrně mocný účinek, dokončoval:

      „Všecky popadla taková hrůza a dlouho nemohli usnout.“

      „A co ten cizí,“ ptala se mladá Věková, zaujata sousedovým vypravováním.

      „Ráno tentam – zmizel a byl pryč, ani památky po něm. Ale na stole ležel tolar, pěkný nový tolar dobrého rázu.“

      „Snad měl sám strach, a proto se tak vytratil,“ prohodil Věk s úsměvem.

      „A ne, to ne, jakpak když se také ukázal v Solnici, předevčírem na faře, také cizí člověk a zrovna prý takový, takové oči —“

      „A to ne, sousede, to už řeči rostou, to není pravda, alespoň o té Solnici to není tak. Včera jsem tam byl, mluvil jsem s kolika lidmi, s Patrčkou, a dlouho, toho jsem se na to optal, ale nevěděl nic a žádný, to si to tak někdo vymyslil.“

      „No, prodávám, jak jsem koupil —“

      „Četls,“ ozvala se Věková, pustivši na klín šití, „že se ten Kovařík toulá po lesích u Černého Kostelce, a to je daleko —“

      „A daleko, Mařenko, za Kutnou Horou, víc ku Praze. Tady nebyl, jistojistě. A víte-li, sousede, že ten loupežník se vlastně ani Kovařík nejmenuje?“

      „Ale jděte —,“ Bílek vyňal údivem dýmku z úst. „A jak —“

      „Vojta je jeho příjmení a pochází prý někde z indického panství, za Prahou – Tady není, to by se jinak ohlásil, nežli jak povídáte.“

      Někdo zaklepal na dvéře. Věková sebou bezděky polekaně trhla, hned se však sama sobě usmála. Přišel posel v mokrém plášti a přinášel psaní. Tři byla, dvě čistě kupecká z Prahy, třetí také z Prahy, ale písma m francouzské adrese Věk nepoznal. Rozlomil pečeť a hned se na dopis podíval. P. Vrba! Co píše, teď, co se přihodilo?

      Věk dlouho nečetl a již zvolal:

      „To není možná!“ a vstal. Věková se lekla.

      „Co je, Františku! Co se stalo!“

      Věk znovu četl, déle než prve, pak pouštěl zvolna ruce držící list, a hledě na ženu, vzrušen, dojat pravil: „To neuvěříš. Held umřel.“

      Věková jako by vlády pozbyla. Stála nehnuté, s očima na muže upřenýma, a nevědouc opakovala: „To není možná.“

      „P. Vrba to píše, najisto, a s velkým zármutkem. Ó chudák —“

      „A co se mu stalo? Tak vám mladý!“ Obrátila se po sousedovi. „Nedávno je doktorem, snad se pamatujete, jak tu byl, tuhle Františka navštívit —“

      „A bodejť, bodejť, na ňákého studenta se pamatuju, měl v kostele sólo na housle.“

      „Ten, ten,“ přisvědčoval Věk. „A teď, když se tolik naklopotil, když už měl vyhráno —“

      „A matka jeho v Třebechovicích, a sestry,“ lítostivě vzpomínala Věková, „oh, to bude rána —“

      „A co se mu stalo?“ ptal se soused.

      „Jeho povolání ho zabilo. Ve špitále U milosrdných mají mnoho nemocných na hlavnici, ta nemoc tam prý hrozně řádí, a Held se tak obětoval, tak je všecky ošetřoval, až ho to také chytlo —“

      „Hlavnice —“

      „Ta ho zabila.“ Věkovi se zakalily oči.

      Bylo po besedě. Soused Bílek to cítil a za chvilku odešel. Také Věk nezůstal. Zašel do sedničky hluboce dojat smutnou novinou. Stál zamyšlen u okna; oči jeho nehnuté hleděly ven, kde se den nachyloval. Soumrak se přikrádal. Stromy na zahradě СКАЧАТЬ