F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ za nímž na prkně mezi zadními koly stáli dva sluhové v premovaných kloboucích a v dlouhých, pěkných kožichách, držíce se lesklých kruhů krytu kočárového. A vtom přecházel také přes ulici jakýsi švihák, jenž nad svým kloboukem, patrně novým, po módě, „en pain de sucre“, i nad svým svrchníkem s dvojitým límcem držel roztažený deštník.

      A na ten povoz a na tu tenkráte dosti vzácnou věc, na modrý deštník, zadíval se starý sedlák tak, že dojíždějící fiakrista musil opakovat, a silně, obvyklé „hóop – hop“, nežli si sedlák všiml a se uhnul. A měl už na čase. To se mu přihodilo u Františkánského náměstí, kdež, ocitnuv se na rozcestí, se zastavil. A také zastavil několik lidí a poptával se po České expedici, kde prodávají české noviny. Dva minuli ani neodpověděvše, třetí mrzutě a jako s opovržením ho zkrátka odbyl, že neví, čtvrtý ukázal, aby šel dál a pak vpravo.

      Pak mu kdosi ukázal k Perštýnu; tím dal se kolem starého domu U Hercogů nebo U Reinerů, do jehož nástěnného obrazu sv. Trojice, namalovaného samým Reinerem na průčelí, praly teď sníh a déšť.

      Dále v Jilské ulici u Vejvodů pod tesaným erbem seděla bába v čepci u plechových nízkých kamínek, pražíc pučálku. Sedlák, nedbaje jejího volání, aby si koupil, minul ji i dominikánský kostel, z něhož se ozýval hlas varhan, a dostal se k Železným dveřím. Tu se naposledy vyptav, pronikl jejich průjezdem, té chvíle zvláště temným, mezi různými kotci a krámci v černých výklencích, z nichž mrkala rudá světélka olejových lampiček, a dostal se do Michalské ulice.

      Hned nalevo, řekli mu prve, že je ta Česká expedicí. Byl by ji poznal i beztoho. Dvoupatrový dům prejzové střechy s vikýřem barokového rázu, zažloutlý, ač ne světlý, ale světlejší nežli všechny sousední domy tmavého anebo zašlého nátěru, měl dvojí vchod. Nalevo, k Železným dveřím, na kraji, hlavní vrata mocnými hřeby pobitá s klepadlem a navrchu v oblouku s mřeží pěkně kovanou; nad vraty bylo patrno vypouklé půlkolo, někdy celé pozlatité, nyní již oprchalé. Od těch vrat vpravo tři okna zamřežovaná v přízemí a za těmi na druhém konci menší polozasklené dvéře s dvěma schody kamennými.

      A dvéře ty se té chvíle skoro ani netrhly. Odtud lidé vycházeli s novinami v ruce, jiní tam pro ně vcházeli. Také tu stál jakýsi okroč farářský s jedním koněm, a do toho okroče vynášel čeledín jakýs balík.

      Ještě dvéře nezavřel, a již se do nich hrnul hranatý forman v dlouhém ovčím kožiše, plném vzadu květů a tulipánů, v chlupatém klobouce, pod nímž prozelenávala se čepice stažená přes uši. Povoz svůj měl na hospodě, přijel z hor, z Vysokého, a přišel sem, aby odevzdal psaní a peníze od radního Vodseďálka, který za sebe a za tři ještě „milovníky“ českých novin posílal peníze na noviny a na knihy.

      Sedlák s pytlem na zádech nevešel za formanem, nýbrž stanul opodál u vetešnického krámku naproti přes úzkou ulici na kraji druhého průchodu, kde byl hlouček lidí, nejvíce žen řemeslnických v čepcích i šátcích.

      Sedlák, nevšímaje si jich, díval se na dům České expedice. Ale jak zaslechl, že ženy hovoří o pohřbu,o císaři Josefovi, obrátil se k nim a naslouchal.

      Litovaly císaře, jak byl hodný, jak k chudým lidem dobrotivý a jak sprostný, že promluvil s každým a neštítil se ani toho nejnižšího. Hluboko zapadlé temné oči sedlákovy živěji zasvitly zpod hustého obočí a pojednou, obrátiv se přímo k ženským, spustil vážným, jako kazatelským hlasem:

      „Jako slunce na den vychází a jako přichystaný muž k své denní práci, tak Josef dosedl na království; bylo krásné jitro i den, kterýž na to následoval, krásný byl a trval za dlouhý čas.

      Viděli jsme, čeho viděti na sta žádalo a nevidělo: oni přešli za otci svými do hrobu a svých nábožných žádostí tuto zanechali –“

      Ženské, náhlým tím promluvením překvapené, žasly čím dál tím více. Neznámý starý sedlák mluvil plynně, jak by z knihy říkal. Výraz jeho vrásčité tváře a ještě více jeho zapadlých očí, divně jako u vytržení planoucích, je mátl. Některým se zdálo, že se starochovi v hlavě popudilo. Než to, co mluvil o císaři Josefovi, bylo tak rozumné! Ty, které stály vzadu, postoupily dopředu, a již byl podivný kazatel obstoupen zvědavými ženskými. On však, jako by toho i jejich úžasu a poznámek nepozoroval, nerušeně, stejně plynně jako začal, pokračoval, jenže živěji a vroucněji:

      „Byloť tu také království, jehož dědicem byl Josef jako jiných zemí, království zajisté z příběhopisů slavné a vznešené.

      To však zadáno bylo v ruce přednějších té země jako poddané a v tom otroctví zůstávalo až do tehdejších časů několik set let.

      To viděl Josef a srdce jeho pohnulo se nad vzdycháním a zkázou lidu svého a pomyslil sám u sebe, jak by to zlé přetrhl, aby vzdychání lidu v radostnou píseň se obrátilo.“

      Za řeči té hlouček kolem starého sedláka vzrostl. Zastaviliť se ti, kteří kolem šli, i ti, kteří z Expedice vycházeli. A staroch dále vykládal:

      „I vydal do téhož království jisté nařízení a ono svobodu v sobě obsahovalo; a když lidem přečteno bylo, všichni radostí plesali po celém království. A mladí skákali a provyskovali sobě pod lipou, pod kterouž soužení otcové jich v čas otroctví z potu se chladívali –“

      Kolem v zástupu, jenž už zabral skoro všecko nevelké prostranství před Českou expedicí, ozvaly se hlasy souhlasu i úžasu nad sedlákem, jak to hbitě říká a co to je, je–li to z jeho hlavy, nebo odkud to má. A zase tu a tarn, a to poblíže řečníka, pokřikovali:

      „Robota!“

      „Zrušil robotu –“

      A jakási ženská stará dodala:

      „Škoda že zemřel –“

      Na ta slova venkovský kazatel náhle ustal. Jiskrné, tmavé jeho oči utkvěly na stařeně v bílém kdysi čepci, a zostra se otázal: „Kdo umřel –“

      Stařena náhlou otázkou překvapena ani hned neodpověděla, zato však její sousedky. „Císař!“

      „Vždyť už má po pohřbu!“ odvětilo několik hlasů. „Nic není pravda!“ vykřikl sedlák a mávnuv pravicí plným hlasem volal: „Nevěřte! To není pravda! Císař neumřel. Je živ, ale odvezli ho, pryč ho odvezli.“

      Slova ta různě účinkovala. Babky dvě znovu žasly, jiné ženské na sebe mrkly a významně na se pohlédly, jedna i na čelo prstem ukázala, a výrostek jakýsi v ševcovské zástěře i muž v šosatém kabátě, mající pod paží vaničku s uzenkami ubrouskem zakrytými, dali se do hlasitého smíchu.

      „A kam ho odvezli?“ vzkřikl výrostek.

      Starý sedlák se na něj jen káravě podíval, pak jako by houfci odpovídal, hleděl zase před se a řekl:

      „Nejspíše to na trhu provolali.“

      Ženské se daly СКАЧАТЬ