F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ de Baux neboli Vallibus od svatého krále Melichara pocházejí.“

      „A jak, prosím, z té tatarské země –,“ ozval se pan Lidl.

      „Před machometány utekli – musili – a po korábu se dostali do Dalmácie a odtud do Uher, a tam si potomek svatého Melichara vystavěl na návrší hrad či zámek. A že kolem byla sličná údolí, nazval ten zámek de Vallibus – a stojí po dnešní den.“

      „Ach, to je starý rod –,“ povzdechl pan Lidl.

      „Nejstarší – vůbec nejstarší – starší nežli Štubenbergové. Ti prý pocházejí od jistého římského vojáka, jenž v Jeruzalémě byl na vartě, když židé Krista Pána ukřižovali.“

      „A jak by náš rod –“

      „Hned, Herr von Lidlowa. Ten po svatém Melicharu utekl do Uher z Dalmácie a jiný potomek, byl v dvacátém koleně po svatém Baltazaru, ten se dostal z Dalmácie do chorvatské země, do Kroatie, vědí, a odtud do Čech, s praotcem Čechem a s jeho bratrem Lechem, a to l. P. 644 po Kristu.“

      Pan Lidl za toho výkladu ještě více zčervenal. Nyní, kdy slyšel, jak potomek sv. Baltazara do Čech se dostal, bezděky si vydechl a nevěda počal levou rukou potřásati svým mocným joujou na červené vestě.

      „A ten byl předek pánů ze Šternberka,“ doložil P. Vrba.

      „Je–li možná, velebný pane!“

      „Je, vždyť mají páni ze Šternberka také hvězdu v erbu.“

      „Pravda, pravda – ale jak –“

      „Šternberkové mají tedy původ svůj od svatého krále Baltazara, Šternberkové jsou spřízněni s Lobkovici, s Lobkovici také Kapounové ze Svojkova. Ti zase s Materny z Květnice a s rodem Dubnických a také s Lidly z Lidlova, jak řekli, a tak, milý pane, rod z Lidlova pochází, ovšem po přeslici, po svatém Baltazaru králi.“

      P. Vrba se ušklíbl, uklonil a přivřel knihu.

      Pan Lidl vyvalil oči, chvíli seděl nehnuté nevěda, na čem je, mluví–li Vrba vážně, nebo dobírá–li si ho. Ta veliká kniha a také to, jak rychle a jistě kněz z ní vykládal, jej mátlo.

      „Jaká to je, prosím, kniha?“ pravil, vstav pln rozpaků.

      „To je Geschichte deren Helden von Sternen,“ – a P. Vrba otevřel titulní list plný velikých švabachových písmen spletitých. „Sepsal to P. Joannes Tanner z Tovařišstva Ježíšova.“

      „A je tam všechno, co ráčili povídat?“

      „Až na to o Lidlech z Lidlova. Ale to se rozumí samo sebou, ovšem dokáže–li se, že byli spříznéni s Kapouny ze Svojkova.“

      „A Ferdinand Euseb Václav?“ ptal se nejisté měšťan. „Ten tu není –,“ a Vrba pokrčil rameny.

      Pana Lidla jako by bodl. Rychle bral na se makový plášť a dále se neptal. Bylo na něm znáti, jak je zklamán a jak se v duchu zlobí. Zato P. Vrba oživl a ochotně, živě a s úsměvem mu radil, aby, když ty rody tak shání, koupil si Paprockého.

      „Dostanou ho v České expedici, teď u Zlatého půlkola, vedle Železných dveří, u pana Krameriusa, a tam by, za mou radu a zaneprázdnění, mohli prenumerírovat tyhle noviny –,“ a ukázal došlé číslo novin. „Pěkné noviny, může je číst každý, i pán,“ to s důrazem vyslovil, „prenumerací je dva zl. 10 kr. pololetně a panu synovi by dobře posloužilo, kdyby se v mateřském jazyce přicvičil –“

      Pan Lidl, netaje své zlosti, už jen „pěkně děkuju“ a teď pořád po česku opakoval a rychleji, nežli vešel, vyšel z pokoje. P. Vrba hleděl za ním, i když dvéře zapadly, pak otočiv se živě zvolal:

      „Tu máš! Herr von Lidlowa! K staročeskému rodu by se hlásil, ale k jazyku ne.“

      „Ten do České expedice sotva půjde –“

      „Blázni nespokojení svým sousedským rodem – Ale půjde, do Expedice půjde, pane faráři – Pro Paprockého, hledat šlechtické předky, kterých nemá.“

      „Ale českých novin nekoupí.“

      „To asi ne. Ale ví alespoň, že nejsou pro sprosťáky.“

      Venku zahrčel vůz; chvilku ho ještě bylo slyšeti. Když rachot jeho zanikl, seděl P. Vrba už zase u kamen proti starému faráři a přehlížel číslo novin, jmenovitě zprávu vzadu o nové České expedici, že se přestěhovala do domu řečeného U zlatého půlkola. Pak četl nahlas loučení císaře Josefa s armádou; „které J. E. Hadik, c. k. dvorské vojanské rady president, na den 14. února známé učinil“.

      A tak došlo na „soukromé vojanské zprávy“ v čele listu. Než tu se P. Vrba zarazil a zadíval se do nadpisu novin. Pojednou vstal, vyhledal kvapně na stole poslední číslo Krameriových novin, vyšlé před týdnem, prohlížel jeho hlavu, pak opět hlavu nového čísla, a nedbal dotazů farářových, co je, co shání, až pojednou rozložil před ním obě čísla, nevidí–li nic, tady na titulech.

      „Jeden jako druhý,“ odvětil farář, skláněje oči až k samým listům.

      „A přece ne!– Ten před týdnem má: Krameryusovy c. k. pražské poštovské noviny – a dnešní číslo, ejhle, Krameryusovy královské, jenom král. pražské poštovské noviny, a ne císařské, královské –“

      Starý farář žasl.

      „Co to? Co je to?“ opakoval, hledě na Matouška.

      „Jiné povětří, pane farář, jiný vítr – Už nebudou patenty pršet, bohdá nebudou – a tuhleto –,“ a vyzdvihl nové číslo do výše, „tuhleto je dobré znamení a první přihláška –“

      „A nač?“

      „Že máme také korunu, královskou korunu svatovácslavskou, a myslím, že si ji nenechají tam ve Vídni a že nebudeme teď říkat rex non coronatus –“ „Jen se tak netěšte, Matoušku.“

      „Ale pane faráři, proč nebyl ten titul na novinách před týdnem? A proč je dnes? Jářku, jiný vítr, začíná foukat jiný vítr.“

      II. V ČESKÉ EXPEDICI

      Za toho nevlídného počasí nebylo mnoho lidí na ulicích. Zato více povozů, většinou zjednaných, fiakrů se zelenými nebo červenými spodky, kozlíků žlutě i rudě potažených, jezdilo zablácenými ulicemi, v jejichž mokru tál ihned sníh dosud padající. Déle zůstával jenom na holých korunách stromů, jak bylo také patrno na Příkopech v Starých alejích i níže v Nových.

      Tudy vedle stromů kráčel jakýs sedlák starý ve vysoké černé beranici, zdobené po straně mašličkami nyní zmočenými jako jeho dlouhé, šedivé vlasy. Na sobě měl krátký zahnědlý kožich, odřené staré brslenky a vysoké boty zablácené. СКАЧАТЬ