F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek
Чтение книги онлайн.

Читать онлайн книгу F. L. Věk (Díl druhý) - Alois Jirásek страница 10

Название: F. L. Věk (Díl druhý)

Автор: Alois Jirásek

Издательство: Public Domain

Жанр: Зарубежная классика

Серия:

isbn:

isbn:

СКАЧАТЬ viděl P. Vrba před chvilečkou, an na chodbě vojáka poličkoval. O tom teď Krameriovi, dosud jsa rozhořčen, vypravoval, a jak ten mladý voják úzkostně po tom rasovi hleděl, až zašel, a jak pak jen tiše, aby ho nikdo neslyšel, si posteskl, jaký je zlý –

      „Němec?“

      „I toto, vlastenče, Čech jako poleno, ale nadával, toť se ví, pan kaprál nejvíc po německu.“

      P. Vrba byl by dále o kasárnách vypravoval, ale Kramerius obrátil řeč. Nejprve vyplatil starému kaplanovi Lidlův přeplatek za Paprockého, aby jej dal studentovi. To P. Vrbu zase povyrazilo. Zasmál se a měl radost, že se nezmýlil; pak napjal sluch a zvážněl, když Kramerius jal se vypravovati, co milčický rychtář psal.

      „Ach, to je! To je!“ opakoval Vrba. „Kdo by pomyslil! To jste měli toho pana Lidla chytnout – Škoda, škoda. Ten by vám byl pověděl.“

      „Ten?! A co?“

      „O tom strýci majorovi, o tom Maternovi z Květnice. Tím se nějak chlubil. Vida, tak by to děvče, či jako ta slečna Maternová, měla strýce majora! Snad už teď barona. A to jí pomůžeme hledat. Počkejte, vlastenče. Nechte to zatím na mně. Já to vypátrám –“

      „Kde ten strýc je?“

      „A jaký je, a jaká ta famílie vůbec. Pan Lidl je v tom, to by se mi tuze nelíbilo. Aby ta panna, jako ta Maternová, dobře vychovaná, na faře byla, povídal jste, viďte, aby se tak někam dostala! Tak počkejte, na tom si dám záležet. Víte, já na to panstvo hrubě nedám, ale tady to, panna či slečna, víte, ze starého českého rodu –“

      „Právě proto, velebný pane.“

      Když farář Hejna, maje pravou tvář od pohovky do červena otlačenou, se probudil a k Matouškovi do pokoje vstoupil, všiml si hned, že se nápadně vyjasnilo. Starý kaplan byl hovorný, hned vytáhl ze stolu karty a položil je na stolek u kamen. Byly to ty, v které ještě venku, na faře, hrávali. Když se farář Hejna rozhodl, že se odstěhuje do Prahy do kněžského domu, aby měl lepší pohodlí a ošetření, vzal si i ty karty s sebou. Když pak po roce se dověděl, že jeho bývalý kaplan, a byl už, neboť pozdě došel svěcení, hodně starý kaplan, pořád postonává, pozval si jej k sobě do Prahy na stálý byt, za společníka. Měltě sám slušné jmění, a pak se mu po „Matouškovi“ hodně stýskalo, neboť žádný mu nedovedl tak vyhověti jako on.

      A tak se zase škorpili v Praze jako na venkově a každé odpoledne sehráli si zase v karty. Dnes byl starý kaplan na faráře milosrdný. Staroušek, drže karty v ruce, objížděl svůj široký límec, pod krkem i v týle, jako by ho škrtil (to měl Vrba vypozorováno, že znamená špatnou kartu), a málokdy si jen pohladil rukou prsa a rovnal límec u kabátu (dobrá karta), a přece starý farář skoro pořád vyhrával. Netušil, že jeho šedivý kaplan je roztržit pro mladé děvče, to pro urozenou slečnu a pro majora ze sedmileté vojny, starého jejího strýce!

      IV. F. VĚK SE STANE PRINCIPÁLEM

      Když starému Věkovi před dvěma lety přišel znenadání syn František z Prahy, neutajilo se, jak se navrátil: že navečer, aby ho žádný v městečku nespatřil, a sešlý na šatstvu, a že nezamířil rovnou domů, protože se tatíka bál.

      Tenkrát se v Dobrušce nadělalo řečí, to že u Věků všecky ty hněvy jsou z muziky, že chtěl mladý býti mermomocí muzikantem, ba dokonce že chtěl jít k divadlu. Také zvěděli, kdož ví jak, že chodil v Praze i mezi herce a herečky, ano že i sám hrál veřejně v divadle komedii! Z toho byla v malém městečku hrůza hrůzoucí a první dni, když se mladý Věk ani neukázal, všelijak se lidé k němu dobývali, za různými záminkami.

      Než pomalu zvykli, když nic dále nebylo a když historie zcela klidně a všedně skončila se tím, že mladý Věk začal otci pomáhati, že se postavil v krámě za pudl pod mořské panny, na nichž visely váhy, kornouty, tkanice a lecjaké jiné zboží, a když vážil pepř, šafrán i jiné koření. O to se nikdo nestaral, jak mladému filosofovi při tom bylo, jak těžko se vpravuje do nového stavu, zvláště když se ještě nadto soužil pro nešťastnou lásku. Jen Věková tušila, jak synovi je; matčino oko postřehlo, jak je sklíčen, jak těžce nese jednání pantátovo, jenž neměl dosti šetrnosti k jeho vzdělání a minulosti, jenž zpronaříkal synovu nejmilejší hudbu, ano i noviny mu obroukal, že si je objednal a nadto bez jeho vědomí. A jenom Věková také zvěděla, co František chtěl vyvěsti, když druhého podzimu, co doma meškal, zajel do hor, do Králík, kam ho otec za obchodem poslal.

      Zmařený ten útěk mnoho změnil. Mladý Věk se navrátil z hor, rozhodnuv se, že tedy zůstane doma a že bude kupcem. Z pevného toho rozhodnutí zavanul mu do nitra jistý klid. Myšlenky a touhy, které jej dosud znepokojovaly a vytrhovaly, musily ustoupiti a práci své se oddal horlivěji. Ne sice s láskou, ale také ne s odporem. Vědomí, že není zbytí, že to teď jeho povinností, usnadnily mu jeho povolání.

      Tenkráte, když se vrátil z hor, těšila jej matka, dojatá a z hloubi duše mu vděčná, že bude teď jinak s pantátou, a on, František, že si nakoupí knih, co bude chtít, že bude moci také muziku provozovat pro své potěšení a že si pořídí klavír, však že si pantáta dá říci.

      Ale on hudby zpočátku nedbal, když se jí tak nadobro zřekl, jí, která měla býti jeho povoláním. Vyhýbal se houslím i notám a vymlouval se kmotříčkovi Havránkovi, choru regentovi, když jej zval na duo nebo kvarteto. Bálť se o svůj klid, bál se touhy a tesknoty, jež by ho snad zase napadly. Proto se také o klavíru ani nezmínil, ač často si na něj vzpomněl, a když ho matka sama připamatovala, odvětil, že ještě počká, že to odloží. Nechtěl ho také kvůli otci. Ten už delší dobu postonával na nohy a nemohl skoro nikam. Také se čím dále tím více práce shrnovalo na mladého Věka, i starosti o pole i všechen obchod, jenž dobře šel.

      Jediné vyražení měl mladý kupec, když večer zavřev krám zasedl na sedničce ke knihám. Četl ze své zásoby klasiky, autory francouzské, německé a také české knihy. Ty byly staré, jež sehnal tu tam v sousedství i od vesnických kupců; na knihách těch se cvičil v mateřském jazyce, jak na to byl v Praze naveden profesorem Vydrou. Byly také novější a nejnovější, i Krameriovy noviny, co vše mu v Praze obstarával přítel ze studií Hněvkovský. Od něho ty věci starý Šulc, forman, přivážel; od Hněvkovského také časem psaní došlo, a tak mladý Věk zvídal o všem důležitějším, co se v Praze, a zvláště co se v kruhu vlastenců dálo.

      Tenkráte, když se vrátil z útěku, těšila jej také matka, že časem zapomene na tu –a že si oblíbí jiné hodné děvče. Tenkráte se mladý Věk na tuto útěchu smutně usmál a hlavou zakroutil, jmenovitě na to, že na Paulu zapomene. A teď už zima hodně pokročila, již minulo kolik neděl od té doby, a cítil jako tenkráte. Stará bolest nepřebolela. Za těch zimních večerů, když tak sám na sedničce čistě vybílené, maminkou pohodlně upravené, sedal u svíčky s knihou v ruce, nejednou se zamyslil, a to o nedávné minulosti. A nitro jeho pokaždé ještě zatrnulo, zvláště když někdy, vytáhnuv ze své truhlice škatulku, v níž choval dvacetník od Mozarta, přehlížel ceduličky a papírové útržky v ní uschované, popsané tu víceméně drobným, úhledným písmem ženským. Byly to ceduličky, odpovědi Pauliny z té doby, kdy ještě byla němá.

      Od té doby, СКАЧАТЬ