F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ style="font-size:15px;">      „Vnoučka?“ A prudce vyhrkla. „Snad se jí po něm nestýská!“

      „Teď už myslím, že stýská. Kdo si pomyslil! Ale nic jí neříkej, nech ji, ona chudák, jak jí to slovo uklouzlo, se zrovna lekla. Ale ono, Baruško, víš, je to snad pravda.“

      „S tím vnoučkem. Tak jí ho dej!“ Baruška se chtěla usmát, řekla to však ostře. „A toho hocha ani nezná.“

      „Ale je z Dobrušky, měla by s kým o ní hovořit.“

      „A o strýci Francovi.“ Baruška se zlostně usmála.

      Vstoupil Věk. Vtom také stará Jetmarová vyšla z kuchyně, zardělá, s vařečkou v ruce. Věka vítala radostně, domlouvajíc, co tak pozdě, že už dlouho čekají.

      Pověděl, že se zdržel, jak pochodil v koleji, že byl také v hospodě se vyrovnat.

      „Snad bys už nechtěl jet!“

      Oznámil, že odjede za chvíli, že se mu nahodila příležitost do Mýta. Máli se zarazila, stará Jetmarová se lekla, Baruška udiveně naň upřela oči.

      „A co s kvartýrem?“ zeptala se.

      „Rozmyslil jsem si to. Když jsem neměl u vás štěstí, tu mne napadlo, že když by hoch měl být u cizích, že by bylo líp, když bych ho měl blíž, víc na očích, a žena by byla také radši. A ty cesty —“

      „Tak bys ho do Litomyšle ani nedal!“ lekla se Jetmarová.

      „Už asi ne.“

      „No no,“ ostře, ale s úsměvem chlácholila Baruška, „hned trucy, pane bratrance!“

      „To ne, ale —“

      „Ale vždyť já bych ho chtěla!“ vyhrkla stařena.

      „A já jen kvůli mutrle tuhle myslila —“

      „A jen ta zlá Barka, jenom ta brání!“ Baruška pohodila pravicí. „Teď to ostane na ni, bodejť! No vědí, maminko, já kvůli nim, ale až se budou zlobit, až hošek nebude chtít poslouchat —“

      „Nasolíte mu jich!“ vpadl Věk s úsměvem.

      „Tak nic mazlit, pane bratrance!“ diktovala Baruška.

      „O to žádám.“

      „A tak už nic utíkat – plášť pěkně dolů!“ poroučela. Máli usmívajíc se mírně dodala, že příležitost počká, a stará Jetmarka rozradovaná, hledíc z jednoho na druhého, přisvědčovala, až pojednou vzpomněla: „A polívčička už je a všecko, pečínka by vysmahla.“ Stařensky rychle se otočivši, pospíchala do kuchyně.

      Ta chvíle je všechny sblížila. Za oběda jednali už jako dobří známí, hovor se rozehříval. Slovo měla Baruška. Než více nežli ji pozoroval Věk Máli. Předtím dost skoupá na slovo, víc pozorujíc v napětí a nejistotě, uspokojila se patrně Věkovým jednáním.

      Po obědě musil s Baruškou na dvorek, do chléva, na krávy se podívat, pak ze dvorka po několika schodech tarasem do zahrady táhnoucí se za domem, odkudž bylo viděti ku hřbitovu a do polí. Ukazovala mu, kterým směrem mají role; i stodolu dál stranou ukázala, čtvrt té krajné že jest jejich a že mají ještě čtvrt druhé stodoly na druhé straně, za horní branou. Vše v hospodářství mu ukázala a pověděla o nebožtíku strejčkovi, starém mládenci, po němž dědily.

      Když se vrátili, byla druhá pocta, kafíčko, již připravena. Při něm jednalo se nejvíc o Vašíčkovi a jeho příchodu. Věk nebyl s Máli ani na okamžik o samotě. Kmitlo se mu, aby jí psaní P. Kornela nějak tajně podstrčil. Nerozhodl se však, a nebylo také příležitosti.

      Smrákalo se, když vyjel od Černého medvěda, míře do Vysokého Mýta a odtud do Prahy.

      IV. O CHUDÉM KUCHAŘI, STARÉM KAPLANOVI A JINÝCH ZNÁMÝCH

      Ignácius Geypek vycházíval denně s košíkem na ruce do trhu jako za onoho času, kdy byl kuchařem obrstvachtmistra, „barona“ Materny z Květnice. S košem chodil, třebaže jen maličko kupoval, trochu zeleniny, nebo kousek masa, řepu, nebo mírčičku mouky, vajíčko. Chodil tak ze zvyku i pro starou svou slávu, aby sousedé nemyslili.

      Doma pak často si zasedl ke své staré kuchařské knize, třebaže míval obyčejně v kuchyni jako by vymetl; slabikoval si z těch tuhých listů a říkal všelijaké předpisy, obyčejně nákladných, skvostných jídel, nejvíce masitých. Stránky, jednající o moučných a sladkých, jak se dělají „Czukr Prezl“, „glazírowany kasstany“, „czokoladowy Dort“ a podobné, přemítal rychleji. Nebylť zvláštní milovník moučných vyjma „tilorské knedle“; a pak ty stránky tolik poroučely a předpisovaly, samý běl a tolik vajec, tolik másla! Vším jen plýtvaly.

      Takové věci teď toho podzimu (roku čtvrtého), když byly tak drahé, tak nekřesťansky drahé! Ani už si knedlík nevařil; nemohl. Mouka jako zlatý prach čím dále tím dražší a již ani nebylo dost, ani chleba. Sedláci nevozili nic na trh, mlynáři neměli skoro co mlít, pekaři co péci. Bochníčky chleba hubly a chudly a byly dražší jako všecko pečivo a mouka.

      Ceypek chodíval trhem, košík na ruce, přehlížel, přeptával se vážně na to ono, vracel se s prázdnou domů, zastavoval se u poloprázdných krupařských krámů, s ošumělou černou mašlí v týle, cvoček v uchu, přihnutější, hubenější, díval se na houfky hladových lidí, jak očima zrovna hltali bochníčky chleba s bílou spodní kůrkou, vypečený, lákavý, jak otrhané děti hladem zsinalé zastavovaly se u krámků a budek s pečivem, nebo jak dychtivě hleděly za preclíkářem, na jeho tyč vzhůru trčící, plnou zlatých nebo makem modrých preclíků.

      Litoval hladové, ač jemu samému se sliny sbíhaly a někdy mu i ve střevech zakručelo. Pak tím ostřeji huboval, když se potkal se známými, když se hned dostali na drahotu a nouzi, huboval na pekaře a nejvíc na vydřiduchy obilní handlíře. Co vídal a co na svých vycházkách trhových přeslechl, vypravoval páteru Vrbovi, když ho navštívil nebo když páter Vrba přišel k němu s dvaatřicíti loupežníky v šosové kapse.

      Ceypek vypravoval a líčil, jak je zle, jak už je všechno rozkvašeno, jak nadávají obzvláště policejnímu direktoru, hraběti Vratislavu, ted už že není proti vysokým cenám obilním, co zdědil čimelické panství, dřív že dokročil, ale teď že sám prodává, a o zlatý, o dva prý dráž.

      P. Vrba ostře přizvukoval, pak ostřeji, když mu šla zlá karta, když prohrával, když Ceypek, pokmituje prsty volné ruky a špule zvadlé rty (pískat už jako jindy nemohl), hnal ho jako do chobotu.

      Přestal však prsty pokmitovat a zarážel se, když P. Vrba dopálen pouštěl se do vojska, nač ho tolik ku Praze sehnali, že už skoro dvacet let nebylo tak velkého polního ležení jako teď, to že musilo být, v té drahotě, bodejť, celou českou armádu, až z Moravy že musily regimenty sem do ležení (bylo u Vysočan a Hloubětína), tolik vojska, tolik generálů, že té vojny bylo dosud málo, to se ví, a kdo to zaplatí, kdo a – СКАЧАТЬ