Strakonický dudák. Josef Kajetán Tyl

Чтение книги онлайн.

      KALAFUNA: Já jsem to. Vezmi oči do hrsti.

      ŠVANDA: A kam se poděli ti andělé?

      KALAFUNA: Tady? Leda tohle roští – nebo nějaká polednice: ty zde mívají svoje rejdy.

      ŠVANDA: Polednice? Viděl jsi už nějakou?

      KALAFUNA: Já ne, ale matka mé báby říkávala, že její prabába jedenkráte jednu potkala a že –

      ŠVANDA: A copak jsou vlastně ty polednice?

      KALAFUNA: To jsou jako invalidky lesních panen. Když prý se nějaká lesní panna zamiluje do člověka, ta jejich královna ji vyžene a udělá z ní bludnou polednici, a z těch polednic se po čase stanou divé ženy. Ale teď pojď!

      ŠVANDA: Kam?

      KALAFUNA: No, kam – hrát!

      ŠVANDA: Já? Hrát? Já mám teď jiné hraní v hlavě. Půjdu do světa!

      KALAFUNA: Ale, hochu, dej si pokoj. Podívej se na mne. Já nevystrčil jaktěživ hlavu dál, než, abych tak řekl, za panské stodoly, a co mi chybí? Zdráv jsem, ženu mám –

      ŠVANDA: To je to! – Ale já ji nemám a s holýma rukama ji nedostanu. A pro peníze musím do světa. Tam je vydělám.

      KALAFUNA: Vyděláš? Ale co proděláš? Svět je okluzký!

      ŠVANDA: Tisíce! Mně se o nich zdálo.

      KALAFUNA: Tak? Nu jen když se ti o nich zdálo – he, he! To je trefa. Zůstaň doma!

      ŠVANDA: Já ti byl jako v pěkném velkém zámku, a tam bylo plno pánů a paní a všechno ve zlatě – a ti chtěli, abych jim hrál.

      KALAFUNA: He, he! Kdyby to byli naši v koženkách, to bych se nedivil.

      ŠVANDA: Na začátku jsem nevěděl, mám-li se opovážit –

      KALAFUNA: Aby se ti nevysmáli.

      ŠVANDA: Ale potom si dodám kuráže, vezmu kozlíka do ruky – (dělá vše, jak vypravuje).

      KALAFUNA: A páni si zacpávali uši.

      ŠVANDA: Myslím si: skoč oko nebo zub – fouknu do měchu a začnu hrát. (Hraje polku.)

      KALAFUNA: A paničky utíkaly, jako by do nich střelil – he, he! U nás – (pozoruje podivnou hru) by to arci prošlo; ale páni mají – jiné lahůdky – u nich to jde: es tralalala. Ale Švando (Kalafuna se postupně roztančí podle Švandových dud) dej pokoj – tacet – dělej pauzu! (Pláče pohnutím, zpívá a přiznává podle Švandovy melodie.)

      ŠVANDA (přestane hrát): Copak ti je?

      KALAFUNA (stírá slzu): Který duch ti to sedl do měchu? Švando, chlapče! To zrovna chytá za srdce!

      ŠVANDA: To mi povídali ti páni také – a sypali mi potom tolary. Sám nevím, je to v těch dudách, nebo v mém smutném muzikantském svědomí?

      KALAFUNA: Nech tolary ve snu a drž se pravdy! Pojď a zahrej ve vsi! Ti budou koukat na našeho Švandu.

      ŠVANDA: Teď už ne, kamaráde. Já jdu do světa, jak jsem,s holýma rukama –

      KALAFUNA: Švandičko, nedělej mi to!

      ŠVANDA: Tak dlouho se krčí malý vrabec v hnízdě, až přece vyletí a potom hejchuchu! Celý svět je jeho, všude klove, všude zobe, všude se třepetá. Já se budu nynčko také třepetat. (Za scénou Dorotčino blížící se volání: Švando!) Tady, Dorotko! (Vzdychne.) Ale Dorotka?

      KALAFUNA: Vidíš, příležitost dělá zloděje. Pamatuj, že bys tu nechal Dorotku!

      ŠVANDA: Ale nic! Musí na mne věrně čekat. Já si budu také hledět jen tisíců. – Už jde, schovme se jí!