Strakonický dudák. Josef Kajetán Tyl

Чтение книги онлайн.

      Je v půli den,

      pospěšme ven

      nasbírat slunce

      do zlatých plen.

      Svou čaromoc

      až prostře noc,

      na bílé kapradí

      rozlijem slunce moc.

      Šťastnější sestry mé,

      ztracená sestra,

      zakletá sestra

      z vašeho kruhu,

      srdéčka moje,

      o pomoc prosí,

      aby své dítě

      z úkladů a sítě

      lidských nehod vyvedla.

      Ano, můj synek,

      pro něhož mě panovnice

      nad pannami

      temných lesů netrpěla více

      v říši své – ta bláhová!

      Myslí snad, že srdce ženy

      proti bolu této změny

      nezná žádné utěšení?

      Já to přísné vyhoštění

      ráda nesu – vždyť mám syna!

      Když je šťasten, mizí utrpení,

      které na mne uvalila vina.

      Ano, jako poupě boží,

      leželo mé dítě v nuzném loži,

      chudým jsem je svěřit musela!

      A přec rostlo, smavé jako kvítí,

      vídala jsem je, však políbiti –

      ne, to matka nikdy nesměla,

      to v mé kletbě bylo nejkrutější. –

      Dnes je velký muž. A sám má rád

      děvče, které nechtějí mu dát,

      že je chlapec z chudých nejnuznější.

      Rád by dostal svoji milou;

      ale otec vede jinou:

      že je ženich tuze chudý,

      že nemá nic než své dudy.

      Tu chce, chlapec ubohý,

      skočit na nohy,

      běžet do světa a získat zlato,

      aby dostal dívku za to.

      Dovede to, když mu z lásky dáte

      vzácný dar, jejž samy jenom máte.

      Vdechněte mu v jeho dudy

      svoje sladké zpěvy,

      ať tou hudbou jeho všudy,

      kamkoli jen vkročí,

      ztichnou smutek, bolest, hněvy,

      radostná ať slza jiskří z očí,

      ať se na něj každé srdce směje –

      však i zlaté odplaty mu přeje.

      Srdečná prosba,

      splněná prosba.

      Do jeho dud vložme

      zpěvů svých kouzla:

      dudy však budou jak on sám,

      plné dobra i zla.

      Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,

      jejich zpěv sám v sobě nepozná.

      Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.

      Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů,

      kdykoli mládenec ten zahraje!

      Zni smutným srdcím pro úlevu,

      veselým jak zpěvné šalmaje.

      Sladce budou jeho dudy hrát,

      pokud sám je bude milovat.

      Kdyby však v samolibé pýše

      chtěl sebe sama stavět výše

      nad nástroj, jehož nástrojem je sám,

      tu naše kouzlo pomine,

      a syn tvůj snad i zahyne.

      Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu.

      Poledne míjí,

      vraťme se zpátky,

      za dne nám dán je

      k vládě čas krátký.

      Skryjme se opět v lesnatém stínu,

      nám přeje doba večerních stínů.