Staré pověsti české. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ style="font-size:15px;">      jak pohasne vám lásky svatý žár.

      Opět obrátivši se na levou stranu, k východu slunce, takto věštila:

      Tam hora třihřbetná, v svém kryje lůně

      pro věky stříbra poklady.

      Že trojí hřbet však hoře, třikrát sejde

      jí kov a třikrát vzejde zas.

      Cizince bude lákat jako lípa,

      když v kvetu vábí roje včel.

      Jich trubci nezmohou, jen včelí práce,

      jíž zlato roste ze stříbra.

      Jak dopověděla, obrátila se zase k levé straně na půlnoc a řekla:

      Vrch vidím Krupnatý a v jeho hloubi

      olova, cínu kalný lesk.

      Však při mecích je, a tu stráže mějte

      vždy bedlivé na každý krok.

      Kde jenom na píď sami povolíte,

      tam ztratíte vždy celý lán.

      Když ukázala tajná do té chvíle ložiska kovů, obrátila se k vladykům a starším, naslouchajícím mlčky a dychtivě, a takto je oslovila:

      Lesk sedmi kovu v půdě valí sviti

      a klasu platem žírný lán.

      Váš rod tu bude žíti věky věků,

      a silen bude, požehnán,

      když svatou jemu bude otců země

      jich krví, práci, hlabolem,

      když cizím neskloněn, mrav starý uctí

      a bratrem bude bratřím svým!

      Často sestupovala Libuše se svého sídla dolů na patu Vyšehradské skály, do své osamělé lázně, tam, kde Vltava vymlela nejhlubší tůni. Tam kdysi, když na prahu lázně patřila v proudění vody, v tajemné její hlubiny, prozřela v budoucnost, jak ji v ten okamžik nadchl věští duch.

      Šly proudy a plynuly, a s nimi se míhalo šerým jich lůnem vidění za viděním. S proudem připlynula, s proudem odplynula, čím dále tím chmurnější, tím smutnější, až trnula mysl, až bolelo srdce.

      Bledá, chvějíc se, chýlila Libuše hlavu nad řekou a zděšeným hlasem stíhala vod hrozná zjevení

      S úžasem, s bázní patřily dívky na svou kněžnu, jež v bolestném vzrušení hledíc do řeky zalkala, a teskně pak promluvila hlasem zamženým žalem:

      „Vidím zář požárů, temnem vod plameny šlehají. V nich dědiny, hrady, veliké stavby; a vše hyne, ach hyne!

      A v požáru záři krvavý boj – krvavé boje. A boje! Ssinalá těla, ran plná, krve. Bratr zabíjí bratra, a cizí šlape jim v týl! Vidím všech bídu, ponížení, pokutu zlou.“

      Tu jí dvě panny podaly zlatou kolébku jejího prvorozence. Svit útěchy vyjasnil Libuši zrak i líce. Políbila kolébku, pak ji potopila v bezedné hlubině a skloněna nad vodou, mluvila pohnutým hlasem:

      „Hluboko na dně spočívej kolébko mého syna, až čas tě opět povolá.

      Nebudeš na věky v temných hlubinách, nebudeť nad vlastí noc bez konce. Vzejde zas jasný den, vzejde zas blaho mému národu.

      Očištěn útrapou, silen láskou a prací vztyčí se v síle, spím své tužby a dojde zas slávy.

      Tehda zas ze tmy vod vysvítíš, na světlo vyplyneš a vlasti spása, před věky souzená, spočine na tobě, jsouc ještě dítětem —“

      * * *

      Míjela léta, a když nastal souzený čas, Kazi, jež často vracela nemocným život žehnáním kouzlem, sama podlehla smrti. Kazi na památku nanesli obyvatelé země mohylu velice vysokou poblíže jejího hradu na břehu Mže vedle cesty, kudy se chodilo do krajin župy Bechyňské přes horu Osek.

      Pak se Mořenin prst dotekl čela pobožné Tety; vydechla duši. Po veškeré krajině Tetínské pro ni ruchlili, neb byla všem jako máti. Popel její pochován na hoře Pohledu na západ slunce poblíže jejího posvátného místa u starých dubů, pod nimiž se klanívala bohům a přinášela oběti. Tu také pálili po její smrti nesmírný oheň, po devět dní ho pálili a obětovali v něm bohům. K Tetinu pak rovu navalili veliký kámen. Tak osaměla Libuše, přečkavši své sestry. Až pak také její dnové se naplnili. Z vnuknutí bohů věděla, ve se blíží konec jejího života. I myslíc na dalekou pouť u věčnost, do ráje za otcem a sestrami, požádala Přemysla, aby svolal lechy, starosty rodů, neboť chtěla k nim ještě jednou promluviti.

      Když se sešli na Vyšehrad, dala Libuše zažehnouti bohům oběť a pak vstoupila s Přemyslem mezi lechy a vladyky shromážděné na širém nádvoří, kněžna všem velebná, s posvátným klidem na bledém líci; její zrak už hleděl u věčnost.

      Všem tu oznámila, že její osud se naplňuje, že je tu naposled vidí, naposled k nim mluví. Všech pak prosila, aby zachovali Přemyslu, knížeti svému, i pak jejímu synu víru a poslušenství. Kde kdo kolem, v pohnutí naslouchal, a teskno padlo na všechny, a slze pak i bradatým mužům zkalily zrak, když Libuše svého manžela prosila, aby měl pro ně vždy shovění a když pak ruce vztáhla a všem žehnala.

      Vrátivši se do své jizby, položila se na zemi, mater všech, a umřela. I plakali pro ni manžel její a syn, plakaly děvy a lidé všichni pláčem velikým, a nesli a spálili její tělo, a popel pochovali, učinivše nad hrobem velikou tryznu.

      Kde ten hrob vykopán, nikdo najisto neví. Staří dí, že na jejím hrádku v Libušině, a také je stará zvěst, že na hradě Libickém, opodál tajemného chlumu Oškobrhu, plného vzácných bylin a koření.

      * * *

      Libušin poklad zůstal i po její smrti ve skalné skrýši tak, jak ho manželu svému ukázala. Nedotekli se ho Přemysl, věda, nač je. A tak leží poklad po dnes hluboko ve Vyšehradské skále, z níž zasvítí, až bude největší bída a drahota. A jak se otevře, objeví, bude zas všeho hojnost a všeliká nouze přestane.

      * * *

      Zlatá kolébka Libušina spočívala dlouho, dlouho na dně Vltavy pod Vyšehradskou skalou. Sel času proud a plynul, a s ním utrpení za utrpením se neslo na českou zemi. Hynuly dědiny, hynuly kraje. V požárech lehaly vesnice i výstavná města. Boj za bojem krví zaléval rodnou zemi. Bratr ničil bratra, nejvíce v Libušině rodě, a cizozemec jim šlápl v týl.

      Ale nebyla noc bez konce.

      Zlatá kolébka СКАЧАТЬ