Staré pověsti české. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ struny a zpívali staré zpěvy o hrdinách a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek za dne, slavili jej dlouho do noci za svitů ohňů a smolnic. A když ohně pohasly, a nad lesy se již zardívalo ranní zoře, ještě zvučel Vyšehrad, ještě zvučelo podhradí hlučným veselím, a ranní vítr nesl jeho ohlas za řeku ke tmavým lesům stopeným v bělavé mlze.

      Libušina proroctví

      Tak uvedla Libuše Přemysla na knížecí stolec. A když bylo po svatbách, sestoupila s ním do hluboké síně pod zemí, ve skále vylámané, zavřené těžkým poklopem, hrubě okutým. V té kobce svítily se stěny i hrubé stoly podél zdi leskem různého kovu: železa a bronzu, stříbra i zlata, jak tam visely meče, bité pásy, šišaté přílby, kroužkové brně, štíty krásně kované, jak tam ležely náramky, spínadla, prsteny i čelenky ze stříbrného drátu, i šňůry korálů z jantaru, kamene, skla i kovu, kusy ryzího stříbra vedle velkých okřínů plných rýžovaného zlata.

      Všechen velký poklad mu ukázala, neb byl teď také jeho. Také jej uvedla do své zahrady, na posvátné místo pod starými stromy, kdež se leskla stříbrná hlava chmurného Peruna. Tam na jaře, za léta sedali sami u vážných hovorech. I v šeru posvátného háje nad Jezerkou často meškali, tam, kde Libuše za svobodna se svými pannami pobývala, kdež se koupávala, kdež jí její dívky krásné vlasy rozčesávaly a líbezné písně jí zpívaly.

      Ted tam s manželem zamýšlela řád a právo. Tenkráte Přemysl ustanovil mnohé zákony, jimiž bujný lid v kázeň uvedl a jimiž se pak spravovali jeho potomci za mnohé věky. Tenkráte také Libuše promluvila vnuknutím věštího ducha.

      Kdys stanula s Přemyslem a s družinou i staršími lidu na skalném srázu vysoko nad Vltavou. Dlouhé stíny ležely na kvetoucích bujných lukách na dole, kdež hrnul se Botič potok pod olšemi, javory i klenbou vysokých vrb. Háj na Vlčí bráně byl zalit žlutým už světlem; v něm zlatem zahořely obilné lány na dole pod Vlčí branou i nad dolem po širé výšině na pravém břehu.

      Všichni hleděli na krásnou ourodu, na žloutnoucí lány a všichni se divili hojnému požehnání. V tom starý vladyka v družině nahlas si připomněl, jak tu bývalo tenkráte před lety, když tu stanul s posly, jak je vyslal nebožtík vojvoda žehnané paměti, hledat místa k novému hradu.

      „Jaká tu byla pustina. Les a les, jako tam!“ a mávl na západ, na lesnaté vrchy za řekou, svítící se na slunci. Ze zářící hladiny její vystupovaly ostrovy divoce zarostlé, spousta jejich stromoví a hustého podrostu. Ptáci kroužili hejnem nad nimi a z černých stínů pod stromy u břehu, kde s kmenů a keřů se houpal divoký chmel, hlučel rákosím zmatený křik vodního ptactva.

      Všichni na Vyšehradské skále upřeli zraky tam, kam starý vladyka ukázal: přes ostrovy, za řeku, na širé lesy, jež se táhly od břehů vzhůru po stráních, Petřínem, Strahovem i po všem podlouhlém vrchu při něm a všude v těch stranách.

      Již v modravé šero se halily staré ty hvozdy. Nad jejich hřbet vystupoval v dáli rovný sloup světlého dýmu, prorážený sluncem; jistě nějaký lovec zažehl si oheň v těch lesních hlubinách.

      „Než padnou ty hvozdy tu!“ mínil stařec. „Odtud nás ještě dlouho budou navštěvovati hladoví vlci. A což lesy dále za Strahovem, Slachov i Malejov a všecky tam po širu daleku. Nežli se vypraží – Nedomluvil. Nikdo ho již neposlouchal. Ale nikdo také ani nehlesl. Každý stál nehnuté, boje se, aby ani šlápnutím nerušil, a hleděl na mladou kněžnu, stojící v jejich čele. Líce se jí zjasnilo u svatém, náhlém nadšení, kterým i zraky jí zplály. Posvátný strach zavanul družinou a dotkl se srdce všech.

      Libuše u vytržení, jako by manžela, družiny nebylo, vztáhla ruce k modravým stráním za řekou a hledíc na les táhlého vrchu, mluvila prorockým duchem:

      „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.

      Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá.

      To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova.

      Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu.

      I nazvete hrad, jejž stavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému.

      Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“

      Umlkla. Byla by více mluvila; náhle však pohasl žár nadšení, neb věští duch od ní odstoupil.

      I hned šli za řeku na vrch do starého lesa a nalezše tam muže při díle, jak Libuše viděla a řekla, jali se na tom místě stavětí hrad. Stavěli, vystavěli, pevně jej ohradili, nejvíce na západ k Strahovu lesu, neb tu byl hrad nejpřístupnějším. Příkop hluboký a val vysoký tam sdělali, na vale hradbu roubenou, v ní i nad branou vysoké sruby. Do jejich stěn natloukli dřevěných hřebů a pak je hlínou promíšenou slámou ohodili. Tak sruby lepence udělali, aby byly jistější proti ohni a proti zápalným střelám.

      I byl hrad Praha řečený velice pevný a panoval pak vedle Vyšehradu celé České zemi.

      * * *

      Stalo se, že přišli na Vyšehrad vladykové některých rodů a mnozí starší, věhlasní po všem plemeni a promluvili k Přemyslovi:

      „Kněže, všeho máme dosť i hojno, i stád i obilí, i ryb a zvěře. Jedině kovů se nám nedostává. To, čeho sami ze země dobudeme, nestačí, ostatek pak draze platíme hostem kožemi, medem a koňmi. Tys moudrý, porad a promluv s kněžnou, aby nám oznámila svými věštbami, v kterých tajných místech kovové stříbra neb zlata a jiné rudy byli by uloženi.“

      Když Přemysl jejich žádost uslyšel, řekl jim, aby se odebrali do svých dědin, patnáctého však dne aby tu na hradě zase byli, pak že uslyší. Když v určitou dobu přišli, uzřeli Přemysla, an sedí na svém stolci, a Libuše vedle něho sedící na dřevěné stolici, jež byla jejím znamením znamenána.

      „Slyšte, stateční vladykové a mužové české země!“ promluvil Přemysl. „Slyšte slova své mateře; ta vás i vaše potomky těmi slovy obohatí.“

      I vzhlédli všichni k velebné kněžně, jež vzbuzena věštím duchem vstala a šla nádvořím a dál v kraj hradby. Sel Přemysl vedle ní, a šly vladykové a její dívky opodál za ní, až stanula na skále vysoko nad řekou Vltavou a tu promluvila:

      Co ukrývá se v skále, v země hloubi,

      mým hlasem zjeví bohů hlas.

      V tom se obrátila k západu slunce, vztáhla ruce i řekla:

      Vrch vidím Březový, v něm žíly stříbra.

      Kdo hledá, najde bohatství.

      I soused od výpadu, zván i nezván,

      chtít bude kov, v němž vláda je.

      Vy chraňte se, СКАЧАТЬ