Tvrdohlavá žena. Josef Kajetán Tyl

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ pajdavý; chasník musí mít nejmíň pět křížků na zádech, má-li tady kousek chleba dostat.

      JAHELKOVÁ.. I ty bídný –

      MEDLENKA. – větrníku! To už známe! Ale když mám táhnout, tedy si musím odlehčit, abych toho tolik neodnášela. Vy myslíte, že se nechá děvče zavřít jako dvacetník, až zarezovatí? To si naberete! Co má být, to má být a všecko na světě chce ke svému. Vy jste pannu Terezku dost pilně hlídala – ale ona našla přece, co potřebovala. (Okáže na Pěnkavu)

      JAHELKOVÁ.. Jaké jsou to řeči?

      PĚNKAVA. Dovolte, vzácná paní mlynářko, abych vám na ně krátce posvítil. Vy máte spanilou dcerušku – a já ji miluju.

      JAHELKOVÁ.. I ty bídný větrníku! Co to slyším?

      MEDLENKA. (mne si ruce) Jen dále do té noty!

      PĚNKAVA. A jestli mě blahé zdání neklame – tedy mě vaše spanilá dceruška také miluje.

      JAHELKOVÁ.. Člověče! Já vás – já vás uškrtím! Holka – nešťastné dítě? Co to ten člověk klábosí? Miluješ ho? Je to pravda?

      TEREZKA. Ach, nehněvejte se, panímámo, – já za to nemůžu.

      MEDLENKA. To přichází samo sebou – jako neštovice.

      JAHELKOVÁ.. Ale světice boží! – (mezi hněvem a směšnou rozpačitostí) mám-li pak hlavu nebo nemám? Jakpak by to bylo možná? Holka – Člověče, jak jste se mohl opovážit?

      PĚNKAVA. Láska se neptá, smí-li nebo ne; ta přiletí jako vítr, člověk neví odkud. Já se jí dost bránil; ale s pannou Terezkou stáli tuze silní bojovníci – celé pluky milostnosti – i byl jsem poražen. Chtěl jsem prchnout –

      TEREZKA. Prchnout?

      MEDLENKA. Nebojte se; on nehne ani kramflekem.

      PĚNKAVA. Ale nemohl jsem z místa. I dodal jsem si tedy smělosti, a chci vědět, co mám alespoň pro budoucnost očekávat – kdyby se v přítomnosti naděje mé nevyplnily.

      JAHELKOVÁ.. Člověče, jste opilý – nebo mě máte za blázna?

      PĚNKAVA. Terezko, drahá dívko, – je-li jen desátý díl toho pravda, co jsem kdy ve tvých sladkých slibech nalezl: přilož prosby svoje k mým, abych věděl, můžu-li za cíl svého snažení tvou ruku očekávati.

      JAHELKOVÁ.. A ty stojíš – a neříkáš, že je ten člověk na rozumu postřelen?

      TEREZKA. Já to nepozoruju. Mně se zdá, že mluví tuze rozumně.

      MEDLENKA. Oh – a z fundamentu! Člověk ho poslouchá jako svatou písničku.

      JAHELKOVÁ. Ty se tedy k jeho moudrosti přiznáváš? Jakpak jsi ji poznala – smí-li matka vědět?

      TEREZKA. Nejdřív jsme se viděli v kostele.

      JAHELKOVÁ. Já nešťastná matka! To je dcera bohabojné ženy!

      MEDLENKA. Kuřata se dařej po kvočně.

      JAHELKOVÁ. Co ty máš zde ještě kdákat? Nevíš, co jsem ti poroučela? Abysi šla – abysi táhla!

      MEDLENKA. Jen co pan Johanes svou historii dodělá!

      JAHELKOVÁ. Bezpochyby jsi se do ní také míchala?

      MEDLENKA. No – a jak!

      PĚNKAVA. Ano, vzácná paní mlynářko, – když se Madlenka sama neostýchá – tedy musím její křesťanské srdce pochválit; ona mi dávala příležitost, že jsem mohl s Terezkou často na zahradě rozprávět.

      MEDLENKA. Někdy to šlo přes plot – někdy jsem jim pomohla do letní besídky.

      JAHELKOVÁ (spráskne ruce). O já ošizená, podvedená osoba! Pryč – pryč mi z domu, jedovatý štíre, kterého jsem krmila a hříla jako bídné nedochůdče – pryč!

      MEDLENKA. No, no – jen se tak nenadýmejte! Za jedno vám to ani nesluší – a potom, copak nevíte (opře si boky), že máme konstituci? He? Paní jako děvečka, všecko podle stejných palagrafů.

      JAHELKOVÁ. I ty nestydatá!

      MEDLENKA. Nic nestydatá – jen holá pravda, ale ta pánům arci nevoní. A co se toho štíra týče – o, má zlatá panímámo, ten štír byl by se už dávno odplazil, kdyby neměl outrpnost s pannou Terezkou. Teď ale víte, co jsme tajně upředli – teď půjdu, a kdybyste mě párem koní držela; však uvidíme, jestli dostanete něco lepšího. Holka jako já se neztratí, oh, to nemám starosti. Moudrá hospodyně chmátne po ní všemi desíti. (Odejde)

      JAHELKOVÁ. I ty jedovatá – mne popadnou křeče!

      PĚNKAVA. Pustťe to mimo sebe, vzácná paní mlynářko, a pomyslete, že pravá moudrost –

      JAHELKOVÁ. Vy držte hubu – i se svou moudrostí! A zkrátka, pane školní pomocníku, s jakým rozumem mohl jste si na mou dceru myslit?

      PĚNKAVA. Když člověk miluje, tu vede jen srdce komando, a rozum větším dílem mlčí. Ostatně cítím v sobě tolik síly, že si chci vaši dceru zasloužit. Láska mi pomůže.

      JAHELKOVÁ. Láska! Hahaha! Mně se dělají mžitky, když to slovo slyším! A kdybych i byla takový blázen, že bych své dítě školnímu pomocníkovi na krk hodila – jakpak mi tu svou lásku dokážete – co?

      PĚNKAVA. Vám? To bych snad musel panně Terezce udělat?

      TEREZKA. I – já nepotřebuju žádných důkazů; já to věřím.

      JAHELKOVÁ. Mlč, ty nerozumné house, – a děkuj Pánu Bohu, že máš matku, která o tebe pečuje. Nepotřebuješ důkazů! A víš, jaké bys měla živobytí, kdybysi mužskému věřila? Čtrnáct dní by tě nosil na rukou, to bysi byla jeho cukroušek – potom by tě začal hrýzt, hleděl by si kamarádíčků, skleničky a kartiček, a kdyby sis chtěla postěžovat, zamračil by se, jako by chtěl vypálit, a konečně by ti snad utekl do světa.

      PĚNKAVA. Vzácná paní mlynářko, proti tomu musím ve jménu celého mužského pokolení slavně protestýrovat! O ženské lásce daly by se také divné kroniky vypravovat – ale proto bych byl přece blázen, kdybych Terezce nevěřil. A ostatně – jaké chcete důkazy?

СКАЧАТЬ