Obsidiáni. Морган Райс
Чтение книги онлайн.
Читать онлайн книгу Obsidiáni - Морган Райс страница 6
Название: Obsidiáni
Автор: Морган Райс
Издательство: Lukeman Literary Management Ltd
Жанр: Книги для детей: прочее
isbn: 9781094303819
isbn:
Napětí na hrudi povolilo. Trochu se uvolnil, cítil vyčerpání ze stresu, ale také úlevu. Věřila mu. Její souhlas znamenal pro Chrise všechno.
„Dobře,“ pronesla profesorka Obsidiánová a ostře přikývla. „Nemáme totiž času nazbyt.“
Naklonila se kupředu a zamávala nad mísou plnou stříbřité kapaliny. Byl to její nástroj, kterým špehovala nepřátele v Ametystově Škole pro Vidoucí. Za normálních okolností v ní byli vidět. Teď ale ukazovala jen nějaké šmouhy, jako temný bouřkový mrak.
„Po vašem selhání v Anglii se Ametystova škola opevnila ještě víc,“ vysvětlila. „Nevidím už dovnitř. Ale nebojte se. Máme tam lidi, kteří pracují pro nás.“
„Je tam krysa?“ zeptala se zrzavá Madeleine.
Bylo to poprvé, kdy se opovážil promluvit jiný Obsidián než jen Malcolm nebo Chris.
Profesorka Obsidiánová se na ni podívala a usmála se. „Ano.“
Madeleine se zatvářila potěšeně. Zatleskala. „Paráda. Kdo je to? Student? Učit—“
Než ale Madeleine dokončila větu, udělala profesorka Obsidiánová gesto, jako by zapínala zip ve vzduchu. V okamžiku zmizely Madeleininy rty a tam, kde původně byla ústa, byla uzavřená tvář.
Chris sebou trhnul. Pohled na Madeleine bez úst ho šokoval. Ale co ho šokovalo ještě víc, bylo, proč se profesorka Obsidiánová rozhodla ukázat svoji moc právě tímhle způsobem. Šlo o varování, uvědomil si Chris. Varování pro něj. Něco takového ho čekalo, pokud by zvrtal svoji misi.
Madeleine poplašeně koulela očima a přitiskla si ruce k obličeji. Místo mluvení teď vydávala jen přidušené huhlání.
„Ještě někdo má chuť vyrušovat?“ zeptala se profesorka Obsidiánová a přejela pohledem po studentech.
Nikdo nepromluvil.
Ředitelka pokračovala, jako by se nic nestalo. „Opevnění, které zastírá můj pohled, zahrnuje jen školní pozemky. Což znamená, že jakmile Oliver Blue vyjde za hranice školy, budu ho zase moct sledovat.“
Když zaslechl bratrovo jméno, napřímil se Chris o něco víc. Jeho touha zabít toho ubožáka znovu rostla. Zmocňovala se ho jako horečka, duněla mu v uších jako nějaký rituální buben.
„A jakmile to udělá,“ pokračovala profesorka Obsidiánová nebezpečným hlasem, „půjdete po něm.“
Praštila pěstí do stolu a všichni sebou trhli. Ona ale upírala pohled na Christophera.
Ten polkl, měl pocit, jako by její pohled procházel přímo skrz něj.
Promluvila hlasitěji, nelítostněji a nadšeněji. „Tentokrát neselžeme. Nemůžeme selhat.“ V očích se jí mstivě zablesklo. Vstala a zamávala pěstí ve vzduchu. „Tentokrát Olivera Bluea zabijeme.“
KAPITOLA TŘETÍ
Odcházet ze Školy pro Vidoucí bylo pro Olivera vždycky těžké. Nejen proto, že to zahrnovalo opuštění přátel a učitelů, které obdivoval, ale také proto, že byla škola umístěna v roce 1944, přímo v probíhající válce, což znamenalo, že odchod byl vždy nebezpečný.
Oliver slyšel, jak Hazel vedle něj hvízdla. Podíval se na ni a viděl, že přejíždí pohledem po všech továrnách a skladištích kolem. Válečný průmysl jel na plné obrátky. Vysoké komíny chrlily oblaka kouře. Občas se objevil ohnivý záblesk. Velké plakáty zdobily všechna volná místa a pobízeli muže, aby se přidali k armádě. Na pozadí vlály americké vlajky. Kolem projížděla nápadná černá auta jako vystřižená z nějakých gangsterek.
„Už jsem zapomněla, jaký je svět mimo Školu pro Vidoucí,“ pronesla Hazel. „Je to tak dlouho.“
Stejně jako ostatní studenti i Hazel opustila svůj starý život, aby se cvičila a stala se vidoucí. Aby se účastnila důležitých misí a cestování časem, aby udržela historii v pořádku. Tohle byla její první mise a Oliver chápal, proč se tváří tak ohromeně.
Walter došel k nim a zastavil se na okraji chodníku, kolem kterého se řítila auta.
„Kam teď?“ zeptal se.
Zastavil se i David. Držel v ruce žezlo. Oliver měl pocit, že dává smysl, aby jejich zbraň měl právě bojovník. Viděl, jak se písek v žezle stále sype. Znovu si s hrůzou uvědomil, že jim plyne čas.
„Musíme najít portál,“ pronesl Oliver.
Rychle vytáhl z kapsy kompas. Speciální zařízení, které mu dal jeho průvodce, Armando. Kdysi patřil jeho rodičům. Spolu se zápisníkem jeho otce plným poznámek ze studií to bylo jediné spojení s jeho rodiči. Pomohl mu na předchozí misi a Oliver si byl jistý, že mu pomůže i teď. Sice se s rodiči nikdy nesetkal, ale takhle měl pocit, že ho stále provázejí a vedou dál.
Symboly, pokud je správně interpretoval, mu ukazovaly budoucnost. Mohl tak kompas použít k cestě k portálu.
Zadíval se na něj. Hlavní číselník, ten největší, ukazoval přímo na symbol dveří.
To bylo podle Olivera snadno pochopitelné. Jejich úkolem bylo najít portál a ten určitě reprezentoval symbol dveří.
Když se ale zadíval na ostatní zlaté číselníky, jeden ukazoval na symbol, který vypadal jako egyptský hieroglyf, začalo být trochu obtížnější si správně vyložit, co se jim kompas snažil sdělit. Jeden obrázek vypadal jako čep, další jako sova. Třetí byl jasný pes. Ale co znamenaly všechny společně?
„Čep. Sova. Pes…“ mumlal Oliver zmateně. Pak mu to konečně došlo. Překvapeně vydechl. „Továrna!“
Pokud správně chápal, co mu kompas sděluje, měl jít na místo, které Oliver dobře znal. Do továrny Armanda Illstroma, do Illstromových vynálezů.
Továrna byla nedaleko odsud. Čep mohl reprezentovat stroje, které tam byly, sova, mechanické létající ptáky pod střechou a pes mohl být Horácio, věrný bloodhound starého vynálezce.
Oliver si nebyl jistý, jestli si symboly vykládá správně, ale dávalo by smysl, kdyby byl portál někde na pozemcích továrny. Nemohl si pomoct, cítil radost z toho, že zase uvidí svého starého hrdinu. Měl pocit, že už je to neskutečně dlouho, co byl v kouzelné továrně.
„Tudy,“ řekl ostatním a zamířil směrem k továrně.
Společně vyrazili kupředu. Procházeli kolem řad válečných továren produkujících výzbroj. Dělníci v hnědých a béžových kombinézách СКАЧАТЬ