Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ najít? A žít s těmi šílenými vizemi v hlavě?

      Vešel dovnitř.

      Zdi baru byly černo-červené a překryté plakáty z padesátých let, na kterých byly vyobrazené převážně ženy s vážným výrazem, cigaretové špičky a siluety. Na to, aby bylo v baru větší živo, bylo buď moc brzo nebo příliš pozdě. Těch několik málo osamělých patronů si povídalo tlumenými hlasy, skrčení nad svými drinky. Ze sterea za barem se linul melancholický blues.

      Reid přejel místo očima zleva doprava a zpět. Nikdo se na něj nedíval a už vůbec nikdo typově nevypadal jako ti, kteří ho unesli. Vybral si malý stolek v zadní části místnosti a posadil se čelem ke dveřím. Objednal si kávu, přesto že pak před ním stála netknutá.

      Shrbený starý muž sklouzl ze své barové židle a začal se šourat přes bar směrem k toaletám. Ten pohyb rychle upoutal Reidův pohled a pozorně si muže prohlédl. Táhne mu na sedmdesát. Dysplazie kyčelního kloubu. Zažloutlé prsty, namáhavé dýchání – kuřák. Jeho oči bez pohnutí hlavou přeletěly na druhý konec baru ke dvěma drsně vyhlížejícím mužům v pracovních kombinézách, kteří vedli tlumeným hlasem konverzaci o sportu. Tovární dělníci. Ten nalevo má nedostatek spánku, pravděpodobně otec velmi malých dětí. Muž napravo se nedávno porval, nebo minimálně někomu jednu vrazil; měl pohmožděné klouby. Aniž by o tom přemýšlel, přistihl se, jak zkoumá manžety jejich kalhot, jejich rukávy a způsob, jakým měli o stůl opřené lokty. Někdo se zbraní by se ji snažil chránit, skrýt, byť nevědomky.

      Reid zatřepal hlavou. Už začínal být paranoidní a tyhle neustálé sledy cizích myšlenek tomu moc nepomáhaly. Pak si ale vzpomněl na svou příhodu s lékárnou, jak si vzpomněl na její polohu jenom tím, že si přál nějakou najít. Ozval se v něm hlas akademika. Možná se od toho dá něčemu přiučit. Možná by ses měl pokusit tomu otevřít, místo aby ses neustále bránil.

      Servírka byla mladá, na první pohled unavená žena s bujnou hnědou hřívou. „Stylo?“ zeptal se, když kolem něj procházela, „ou crayon?“ Propiska nebo tužka? Sáhla si do neupraveného drdolu a podala mu propisku. „Merci.“

      Uhladil ubrousek a přitiskl na něj špičku propisky. Tohle nepatřilo mezi jednu z těch nových dovedností, které nikdy neuměl; tohle byla ověřená taktika profesora Lawsona, kterou používal vždy, když si potřeboval na něco vzpomenout nebo si chtěl zlepšit paměť.

      V myšlenkách se vrátil zpět ke konverzaci, pokud se tomu tak dalo říkat, s jeho třemi arabskými vězniteli. Snažil se nemyslet na jejich mrtvé oči, krvavou podlahu nebo tác s ostrými nástroji určenými k tomu, aby z něj mohli doslova vyřezat pravdu, kterou si mysleli, že ví. Namísto toho se zaměřil na verbální detaily a zapsal si první jméno, které si vybavil.

      Pak si jej zamumlal pro sebe nahlas: „Šejk Mustafar.“

      Černá zóna v Maroku. Muž, kterému celý život nechybělo bohatství ani moc a nezdráhal se šlapat po těch méně šťastných, bez milosti je drtit svými kroky – byl teď vyděšený k smrti, protože věděl, že ho můžeš pohřbít až po krk do písku a nikdo nikdy nenajde jeho kosti.

      „Řekl jsem vám všechno, co vím!“ naléhá zoufale.

      „Můj informátor tvrdí něco jiného. Říká, že bys mohl vědět sakra víc, ale mohl bys mít strach z nesprávných lidí. Víš co, Šejku… vedle v místnosti je můj kamarád. A začíná být hodně netrpělivý. Víš, má u sebe takové kladivo – vlastně j to malé kamenné kladívko, takové, které používají třeba geologové. Ale dělá skutečné divy s malými kostmi, klouby…“

      „Přísahám!“ zalomil šejk bezmocně rukama. Vidíš v tom jasný náznak. „Slyšel jsem víc rozhovorů o tom plánu, ale byly v němčině, ruštině… nerozuměl jsem jim!“

      „Víš, Šejku… výstřel zní v každém jazyce stejně.“

      Reid se jako lusknutím prstů vrátil zpět do baru. V krku měl sucho. Tahle vzpomínka byla intenzivní, stejně živá a jasná jako jakákoliv vzpomínka na situaci, o které věděl, že ji skutečně zažil. A byl to jeho hlas, který tak nenuceně vyhrožoval a říkal věci, o kterých se mu nikdy ani nezdálo, že by mohl říct jiné osobě.

      Plány. Ten šejk definitivně říkal něco o plánech. Ať už se mu v podvědomí skrývalo cokoliv, měl zcela zřetelný pocit, že k tomu ještě nedošlo.

      Usrknul trochu teď už vlažné kávy, aby zklidnil své nervy. „Dobře,“ řekl si. „Dobře.“ Během jeho výslechu ve sklepení se ho vyptávali na kolegy agenty v akci a hlavou mu probleskla tři jména. Jedno z nich napsal a pak vyslovil nahlas: „Morris.“

      V mysli se mu okamžitě zjevil obličej, muž kolem třicítky, pohledný a věděl o tom. Na rtech drzý úsměšek s jedním zvednutým koutkem. Tmavé vlasy načesané tak, aby vypadal mladší.

      Soukromá přistávací plocha v Záhřebu. Morris sprintuje po tvém boku. Oba máte tasené zbraně, hlavně směřují dolů. Nemůžete dovolit, aby se ti dva Íránci dostali do letadla. Morris mezi jednotlivými skoky míří a dvakrát vystřelí. Jedna rána strefí lýtko a první muž padá k zemi. Doháníš toho druhého a tvrdě ho srážíš na zem…

      Další jméno: „Reidigger.“

      Klukovský úsměv, hladce učesané vlasy. Trochu větší břicho. Pokud by byl o pár centimetrů vyšší, nesl by takovou váhu lépe. Často si z něj dělají legraci, ale bere to s humorem.

      Hotel Ritz v Madridu. Reidigger ti kryje záda, zatímco vykopáváš dveře a přistihneš tak muže s bombou nepřipraveného. Muž sahá po zbrani v psacím stole, ale ty jsi rychlejší. Chytáš ho za ruku a lámeš mu zápěstí… Později se ti Reidigger svěřuje, že ten zvuk slyšel až venku na chodbě a obrátil se mu žaludek. Všichni se smějí.

      Káva už byla studená, ale Reid si toho sotva všiml. Prsty se mu třásly. Nebylo o tom pochyb; ať už se mu dělo cokoliv, tohle byly skutečné vzpomínky – jeho vzpomínky. Nebo něčí. Jeho věznitelé mu vyřízli něco z krku a nazvali to čipem pro potlačení paměti. To nemohla být pravda; tohle nebyl on. Tohle byl někdo jiný. V hlavě měl vzpomínky někoho jiného, které se mísily s jeho vlastními.

      Reid opět přiložil propisku k ubrousku a napsal poslední jméno. Pak ho vyslovil nahlas: „Johanssonová.“ Do jeho mysli vplul tvar. Dlouhé blond vlasy, lesklé díky kondicionéru. Hladké, ostré lícní kosti. Plné rty. Břidlicově šedé oči. Obraz zablikal…

      Milán. Noc. Hotel. Víno. Maria sedí na posteli, nohy složené pod sebou. Horní tři knoflíky její blůzky jsou rozepnuté. Vlasy má mírně rozcuchané. Nikdy dřív sis nevšiml, jak dlouhé má řasy. Před dvěma hodinami jsi ji sledoval, jak v přestřelce zabila dva muže, a teď tu sedí se Sangiovese a Pecorino toscano. Vaše kolena se téměř dotýkají. Její pohled se setká s tvým. Ani jeden z vás nepromluví. Vidíš jí to v očích, ale ví, že ty nemůžeš. Ptá se tě na Kate…

      Reid sebou cuknul, když mu ve spáncích СКАЧАТЬ