Dokonalý blok. Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ dojem, že už jste si na to udělal svůj názor, ale nechcete ho prozrazovat,“ tlačila na něj Jessie.

      „Jak jsem říkal, nerad vyvozuji závěry příliš brzo. Tohle mi ale přišlo poněkud zvláštní,“ prohlásil a ukázal na koberec.

      „Co?“ zeptala se, jelikož na koberci nedokázala najít nic neobvyklého kromě toho, jak byl tlustý.

      „Vidíte, jak hluboké proleženiny zůstaly v koberci po našich stopách?“

      Jessie i detektiv Trembley přikývli.

      „Když jsme sem poprvé vešli poté, co ji našel náš pes, nebyl tu ani jeden jediný otisk lidské nohy.“

      „Ani její?“ ptala se Jessie, které to začínalo docházet.

      „Ani její,“ potvrdil Hernandez.

      „Co to znamená?“ chtěl vědět Trembley, jemuž to stále dělalo problémy pochopit.

      Hernandez mu to vysvětlil.

      „To znamená, že buď se tenhle luxusní koberec dokáže nevídaně rychle a přesně vrátit do původní podoby, anebo že tu někdo posléze vysál, aby zakryl existenci stop, které nepatřily Victorii.“

      „Zajímavé,“ podotkla Jessie, na niž Hernandezův cit pro detail udělal dojem. Byla hrdá na to, jak dokáže číst lidi, fyzická stopa, jako byla tahle, by jí však zcela určitě unikla. Připomnělo jí to, že stojí vedle muže, který sehrál zásadní roli při dopadení Boltona Crutchfielda, a že by jeho schopnosti neměla podceňovat. Mohla se toho od něj spoustu naučit.

      „Našel se vysavač?“ vyptával se Trembley.

      „Tady ne,“ odpověděl Hernandez. „Naši lidé teď ale prohledávají hlavní dům.“

      „Těžko si dokážu představit, že by jeden nebo druhý z Missingerů dělal příliš domácích prací,“ odtušila Jessie. „Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, kde mají vysavač uložený. Předpokládám, že mají hospodyni?“

      „To tedy mají,“ přisvědčil Hernandez. „Jmenuje se Marisol Mendezová. Bohužel je celý týden mimo město, údajně na dovolené v Palm Springs.“

      „Takže služku můžeme vyloučit,“ podotkl Trembley. „Pracuje tu ještě někdo? Museli mít hromadu zaměstnanců.“

      „Ne tolik, kolik by se dalo čekat,“ informoval ho Hernandez. „Jejich venkovní pozemek je víceméně odolný proti suchu, takže správce ho chodí udržovat jen dvakrát za měsíc. Na údržbu bazénu si najímají společnost, která podle Missingera posílá někoho jednou za týden, každý čtvrtek.“

      „Tím pádem nám zbývá kdo?“ ptal se Trembley. Zjevně se bál vyslovit odpověď, která se tak očividně nabízela, ze strachu, že bude příliš samozřejmá.

      „Tím pádem nám zbývá ta samá osoba, u které jsme začali,“ odvětil Hernandez, jenž stejným strachem netrpěl. „Manžel.“

      „Má alibi?“ vyzvídala Jessie.

      „To přesně už brzy zjistíme,“ prohlásil Hernandez, přiložil si k ústům rádio a promluvil do něj. „Nettles, nech Missingera převézt k výslechu na stanici. Nechci, aby se ho kdokoliv na cokoliv ptal, dokud nebude sedět ve výslechové místnosti.“

      „Je mi líto, detektive,“ ozval se z rádia praskavý, nervózní hlas. „Ale někdo to už udělal. Právě jsou na cestě.“

      „Krucinál,“ zaklel Hernandez a vypnul rádio. „Musíme jít.“

      „Copak se stalo?“ chtěla vědět Jessie.

      „Chtěl jsem čekat na stanici, až tam Missinger dorazí—aby mě měl za dobrého poldu, své záchranné lano, svého spojence. Pokud se tam ale objeví dřív než my a uvidí všechny ty modré uniformy, zbraně a zářivky, vystraší ho to a bude se dožadovat právníka, než se ho stihnu na cokoliv zeptat. A pak už z něj nedostaneme nic užitečného.“

      „To abychom tedy raději vyrazili,“ pronesla Jessie, protáhla se kolem něj a vyšla ze dveří.

      KAPITOLA OSMÁ

      Než dorazili na stanici, Missinger tam už deset minut čekal. Hernandez ještě po cestě volal a přikázal seržantovi na příjmu, aby ho zavedli do místnosti pro rodiny, jež byla určena pro oběti trestných činů a rodiny zesnulých. Oproti zbytku budovy působila trochu míň sterilně—stálo tam pár starých gaučů, na oknech byly závěsy a na konferenčním stolku se válely několik měsíců staré časopisy.

      Jessie, Hernandez a Trembley spěšně zamířili ke dveřím místnosti pro rodiny, kde stál na stráži vysoký policista.

      „Jak se mu tam daří?“ vyptával se Hernandez.

      „Dobře. Bohužel se ovšem, jen co překročil práh, začal dožadovat právníka.“

      „No výborně,“ odsekl Hernandez. „Jak dlouho čeká, aby mu mohl zavolat?“

      „Už mu volal, pane,“ odpověděl policista a nervózně se přitom ošíval.

      „Cože! Kdo mu to dovolil?“

      „To já, pane. Neměl jsem to dělat?“

      „Jak dlouho jste u policie, strážníku… Beatty?“ chtěl vědět Hernandez, který se musel podívat na jmenovku na policistově košili.

      „Skoro měsíc, pane.“

      „No dobře, Beatty,“ povzdechl si Hernandez a zjevně se snažil udržet pod kontrolou svou frustraci. „Teď už se s tím nedá nic dělat. V budoucnu ale potenciálnímu podezřelému nemusíte podávat telefon jen, co si o něj řekne. Klidně ho můžete zavést do místnosti a říct mu, že se o to hned postaráte. ‚Hned‘ může trvat několik minut, možná i hodinu nebo dvě. Je to taková naše taktika, jak si získat čas na vymyšlení strategie a taky jak udržet podezřelého v nejistotě. Zkusíte si to prosím pro příště zapamatovat?“

      „Ano, pane,“ odpověděl Beatty rozpačitě.

      „Dobře. Prozatím ho odveďte do otevřené výslechové místnosti. S největší pravděpodobností nemáme moc času, než se tu objeví jeho právník. Rád bych ale využil i tu chvilku, aspoň abychom si toho chlapa mohli proklepnout. A Beatty, až ho tam povedete, neodpovídejte mu na žádné otázky. Prostě ho do té místnosti jen strčte a odejděte, jasné?“

      „Ano, pane.“

      Zatímco СКАЧАТЬ