Panování Oceli . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Thorgrin stál proti Andronicovi. Byli jediní dva, kteří na bitevním poli ještě zůstali na nohou. Všude kolem kolem ležely tisíce těl pobitých vojáků. Zvedl svůj meč a sekl jím po Andronicovi. Ten však namísto obrany zahodil svoje zbraně, široce se usmál a natáhl se, aby Thora objal.

      Můj synu.

      Thor chtěl zbraň v letu zastavit, ale už bylo příliš pozdě. Čepel meče proletěla přímo skrz jeho otce a rozpůlila ho ve dví. Thora se zmocnilo zoufalství.

      Zavřel oči a když je potom znovu otevřel, zjistil, že prochází jakýmsi nekonečně dlouhým altánem a drží přitom za ruku Gwendolyn. Uvědomil si, že to musí být den jejich svatby. Kráčeli vstříc krvavě rudému západu slunce. Zvláštní však bylo, že sedadla pro svatebčany byla všechna prázdná. Podíval se na Gwen, aby se jí zeptal, co to má znamenat, ale ta otázka nikdy nevyšla z jeho úst. Zhrozil se. Její tvář byla úplně vysušená a ona teď připomínala více kostlivce než dívku, kterou znal. Potom se najednou přímo v jeho rukou rozpadla na jemný prach a zasypala jeho boty a podlahu všude kolem.

      A potom najednou stál před matčiným hradem. Nějak už překročil dlouhý můstek, vedoucí až sem, a teď stál před obrovskou vstupní branou, která na slunci zářila zlatem. Byla třikrát vyšší než on. Nebyla na ní žádná klika ani klepadlo. Začal na ni tedy bušit pěstmi a pokračoval tak dlouho, až mu z nich vytryskla krev. Rámus, který dělal, se rozléhal široko daleko. Ale přesto mu nikdo neotvíral.

      Zaklonil hlavu.

      „Matko!“ křičel na ochozy hradu.

      Padl na kolena. Vtom se najednou kamenitá země proměnila v husté lepkavé bláto. Thor po něm uklouzl a padal. Padal stovky metrů z vysoké skály, na které stál hrad. Obrovskou rychlostí se řítil proti rozbouřeným vodám oceánu. Zuřivě kolem sebe máchal rukama, jako kdyby jimi snad mohl pád zastavit. Matčin hrad mu zmizel z dohledu. Křičel.

      *

      Thor otevřel oči, lapal po dechu a na zpocené tváři cítil vítr. Rozhlížel se kolem sebe a zprvu nechápal, kde to vlastně je. Podíval se pod sebe a spatřil vody oceánu, které ubíhaly závratnou rychlostí někam dozadu, jako kdyby to byla spíše horská řeka. Pod rukama nahmatal hrubý povrch a skučení větru neustále narušoval další mocný zvuk, připomínající napínající se plachty mohutné válečné lodi. Uvědomil si, že ty hrubé oblázky, kterých se drží, jsou Mycoplesiny šupiny a ten vítr je způsoben rychlostí, kterou dračice letí. Uvědomil si, že na jejím hřbetě usnul přímo za letu. Už takhle letěli několikátý den a zrovna teď kolem nich panovala hluboká noc, ozařovaná svitem obou měsíců a milionem narudlých hvězd.

      Povzdechl si a rukou si otřel zátylek, který byl navzdory chladu celý zpocený. Zapřísahal se, že musí zůstat bdělý, ale už byli na cestě do Země druidů tak dlouho, že to jednoduše nedokázal. Naštěstí Mycoples jako vždy poznala, co se honí v hlavě jejího jezdce a když zjistila, že Thor usnul, letěla opatrně, aby měla jistotu, že jej neshodí. Ti dva už toho spolu prožili tolik, že byli spíše jako jedna duše ve dvou tělech. I když Thorovi už strašně chyběl Prsten a domov v něm, měl na druhou stranu obrovskou radost, že může znovu trávit tolik času se svou starou přítelkyní. Opět to byli jenom oni dva, na cestě kolem světa. Cítil, že i ona z toho má radost. Dračice byla ráda, že má Thora zase jenom pro sebe a chvíli co chvíli mu to dávala spokojeným mručením najevo. Nikdy by nedopustila, aby se mu stalo něco zlého – a on by to samé udělal pro ni.

      Podíval se znovu pod sebe a prohlížel si zeleně světélkující vody moře. Bylo zvláštní. Nikdy předtím takové neviděl. Přesto však bylo jenom jedním z mnoha, které už na jejich cestě minuli. Pokračovali vytrvale dál a dál na sever. Zarputile sledovali směr, kterým je vedla střelka v medailonu, jenž našel v troskách svého domu. Cítil, že se Země druidů již blíží a jeho matka spolu s ní.

      Doufal, že střelka ukazuje přesně. Snad ano. S každou hodinou strávenou na cestě měl pocit, že je jejich směr správný.

      Promnul si oči. Odteď už musí zůstat vzhůru. Myslel si, že by touhle dobou už měli v Zemi druidů být, vždyť už přeletěli určitě minimálně polovinu světa. Jenže pod nimi stále jenom pustá mořská pláň a plno mraků kolem. Nebyl to všechno jenom výmysl? Co když jeho matka už vůbec nežije? Co když i Země druidů existuje jenom v říši pohádek a legend? Nebo co když je prokletý a nikdy ji nedokáže najít?

      Musel podobné myšlenky dostat z mysli. Pobídnul Mycoples ke spěchu.

      Rychleji, pomyslel si.

      To stačilo, aby porozuměla. Zamručela a začala křídly tlouct vzduch ještě o poznání mocněji. Znovu se svěřepě zakousli do mraků a pokračovali k cíli, ležícímu někde za horizontem. K cíli, o kterém si ani jeden z nich nebyl jistý, jestli vůbec existuje.

      *

      Zrodil se den jaký Thor ještě nikdy v životě neviděl. Na nebi totiž СКАЧАТЬ