Moře Štítů . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ sabotují všechno, co tu děláme. Nechtějí nás tady. Nechtějí nic z pevniny. Pokud na ni zrovna nedělají invazi, samozřejmě. Život v harmonii, jak jsem vypozoroval, to není nic, co by chtěli.“

      Srog si znovu povzdechl.

      „Ztrácíme tu čas. Tvoje sestra by se měla stáhnout. Nechat je jejich osudu.“

      Reece poslouchal a souhlasně přikyvoval. Mnul si ruce před ohněm, když tu náhle skrz mraky prorazilo slunce a mokré počasí se změnilo přímo do jasného, slunečného letního dne. Z dálky zazněl roh.

      „Tvoje loď!“ vykřikl Srog. „Musíme jít. Musíš odplout, než se vrátí špatné počasí. Vyprovodím tě.“

      Srog pak odvedl Reece postranními dveřmi pevnosti a Reece byl ohromen jasem dne, když do něj vstoupili. Bylo to, jako by se vrátil perfektní letní den.

      Reece i Srog pochodovali rychle bok po boku, následovala je skupina Srogových mužů, kameny jim křupaly pod botami, když procházeli skrz hory a hledali cestu po svíjejících se cestičkách ke vzdálenému pobřeží dole. Procházeli kolem šedivých kamenů a dlouhých horských hřebenů i pahorků. Horské stráně byly posety kozami, které vypadaly, jako by k nim doslova přirostly, a pásly se na trávě. Jak se blížili k pobřeží, naplnil se vzduch zvukem zvonů z pobřeží, varoval lodě před zvedající se mlhou.

      „Z první ruky tu vidím podmínky, se kterými se musíš vyrovnávat,“ pronesl konečně Reece za pochodu. „Není to jednoduché. Udržel jsi tu věci pohromadě mnohem déle, než by to dokázal kdokoli jiný, tím jsem si jistý. Vedl sis dobře. Rozhodně o tom řeknu královně.“

      Srog přikývl, cenil si Reecových slov.

      „Těší mě, že to říkáš,“ pronesl.

      „Co stojí za nespokojeností těch lidí?“ zeptal se Reece. „Konečně jsou přece volní. Nechceme jim nijak ubližovat. Vždyť jsme jim přinesli zásoby a ochranu.“

      Srog zavrtěl hlavou.

      „Nedají pokoj, dokud nebude Tirus na svobodě. Věznění jejich vůdce berou jako osobní urážku a hanbu.“

      „To můžou být rádi, že jen sedí ve vězení a nebyl za svoje zrádcovství popraven.“

      Srog přikývl.

      „To je pravda, ale tihle lidé to nechápou.“

      „A pokud bychom ho propustili?“ zeptal se Reece. „Byli by pak v klidu?“

      Srog zavrtěl hlavou.

      „O tom pochybuji. Věřím, že by je to jen povzbudilo k nějaké další nespokojenosti.“

      „Tak co s tím můžeme udělat?“ zeptal se Reece.

      Srog si povzdechl.

      „Odejít odsud,“ řekl. „Tak rychle, jak to jen bude možné. Nelíbí se mi to, co tu vidím. Cítím, že se chystá nějaké povstání.“

      „Přesto máme ale více mužů i lodí.“

      Srog zavrtěl hlavou.

      „To je jen zdání,“ řekl. „Jsou dobře organizovaní. My jsme na jejich půdě. Znají milion nenápadných způsobů sabotáží, které nedokážeme předpokládat. Sedíme tu jako v hadím hnízdě.“

      „Ale Matus takový není,“ řekl Reece.

      „Pravda,“ odpověděl Srog. „Ale on je jediný.“

      Je tu ještě někdo, pomyslel si Reece. Stara. Ale svoje myšlenky si nechal pro sebe. Když tohle všechno slyšel, přemýšlel nad tím, jak Staru zachránit. Jak ji z tohoto místa odvézt tak rychle, jak to jen bude možné. Přísahal si, že to udělá. Ale nejprve musel odplout pryč a dořešit své záležitosti. A pak se pro ni bude moct vrátit.

      Když došli na písek, vzhlédl Reece vzhůru a přímo před sebou uviděl loď i se svými muži, jak už na něj čekají.

      Zastavil se před ní, obrátil se ke Srogovi a vroucně mu sevřel rameno.

      „Sdělím to všechno Gwendolyn,“ řekl Reece. „Řeknu jí o tvých obavách. Přesto ale vím, že má s těmito ostrovy nějaké plány. Bere je jako součást širší politické strategie Prstenu. Alespoň prozatím tu musíš udržovat klid. Ať to stojí cokoli. Co potřebuješ? Víc lodí? Víc mužů?“

      Srog zavrtěl hlavou.

      „Ani všichni muži a lodě světa by nedokázaly tyhle ostrovany změnit. Jediná věc, která by to dokázala, je ostří meče.“

      Reece na něj s hrůzou pohlédl.

      „Gwendolyn by nikdy nenechala zmasakrovat nevinné,“ řekl.

      „To vím,“ odpověděl Srog. „A to je taky důvod, proč si myslím, že zemře mnoho našich mužů.“

      KAPITOLA DEVÁTÁ

      Stara stála na ochozu matčiny pevnosti. Pevnost měla čtvercový půdorys a byla stejně prastará jako ostrov, na kterém stála. Bylo to místo, kde Stara žila už od doby, kdy zemřela její matka. Stara došla k okraji a byla ráda, že se slunce konečně prodralo skrz mraky. Byl to dramatický den a Stara sledovala horizont. Dnes byla neobyčejně dobrá viditelnost a tak mohla sledovat Reecovu loď, jak mizí v dáli. Viděla, jak se odděluje od zbytku flotily a jak se s každou další vlnou stále vzdaluje.

      Mohla by Reecovu loď pozorovat celý den, když věděla, že na ní je. Nelíbil se jí pocit, že ho musí nechat odejít. Cítila se, jako kdyby s ním odcházela část jejího srdce, část jí samotné.

      Konec konců, po všech těch letech na osamoceném, hrozném, pustém ostrově cítila Stara zase radost. Díky setkání s Reecem se zase cítila naživu. Vyplnil prázdnotu, o které ani nevěděla, že v ní celé ty roky byla. Teď, když věděla, že Reece odvolá svatbu, že se pak pro ni vrátí a že se sami vezmou, připadalo jí, že všechno bude zase v pořádku. Těšila se, že už zůstanou navždy spolu. Všechno utrpení, které v životě zažila, bude mít konečně nějaký smysl.

      Musela samozřejmě uznat, že se částečně cítila provinile. Bylo jí líto Selese. Stara nikdy nechtěla zranit něčí city. A přesto současně Stara cítila, že je v sázce celý její život, její budoucnost, její manžel. A také cítila, že takto je to správné. Nakonec je to přeci tak, že ona, Stara, znala Reece celý život, už od dětství. To ona byla Reecova první a jediná láska. Ta nová dívka, Selese, Reece mohla za tak krátkou chvíli jen stěží poznat. Určitě ho neznala tak, jak ho znala Stara.

      Stara si uvědomila, že Selese se přes to časem СКАЧАТЬ