Stavitelé chrámů. Otokar Březina

Чтение книги онлайн.

      Jak stráže tvé bdíme

      na místech nebezpečenství;

      před námi hranice svaté tvé noci,

      za námi království spících.

      Těžký dech bratří nám do tváří šlehá,

      rozžhaven tisíci sluncí,

      jež sálají před jejich zraky

      ve snění uzavřenými,

      pro nás už neviditelná.

      A gesta jejich nesčetných rukou,

      umdlených k smrti pracemi snění,

      jež marně se hledají ve tmě,

      a zmatená slova šeptaná ze snů,

      dušená polibky stínů,

      spojují naše duše

      v nový smysl.

      Hvězda za hvězdou hasne,

      za světem světy,

      vteřiny mrtvé

      na orloji věků.

      A ti, kteří z bratří se probudili,

      sedají vedle nás,

      ubledlí ještě tajemstvím spánku,

      k vigiliím.

      A přece, kolikrát, slabí,

      záviděli jsme spícím!

      Žár našich zraků spálil nám řasy,

      když jsme je přivřeli mdlobou.

      Všechna světla,

      jež do rukou vtiskli nám odcházející,

      vyhasla v našich lampách,

      a my ještě bdíme.

      Jen moře světelkující, plameny modré

      nad poklady skrytými v hlubinách země,

      chvějí se šachtami noci,

      hornické kahany

      z výšin světla sestouplých

      dělníků-stínů.

      A tušení našeho jitra v dálce!

      Ve tmách symboly věcí,

      mlčenlivé.

      Slyšte! Paprsků píseň,

      sluchová halucinace,

      zahřmění zvonů neviditelných

      do bdění vysíleného,

      zaznívá k našim duším

      přes celou hloubku země!

      Odvrácená polokoule našeho světa

      tam koupe se v slunci

      příštího rána!

      Kvetoucí zahrady ostrovů jižních

      tam plují uprostřed moří!

      Neznámí ptáci v oblacích jisker a písní

      snesli se nad lesy palem!

      Světlem jak tíží zlatého vína

      se převrhly kalichy květů,

      až rozlité voní z trávy!

      Motýlům vzňala se v plameny křídla

      rychlostí letu!

      Ale zde noc, otevřena věkům,

      a zraky otevřené noci

      a bolesti bránící zavřít je v snění

      a oklamat žízeň retů

      polibky stínů…

      Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle,

      jak z propasti propast,

      již v podzemních sklepeních

      horstva vápencového

      staletí klenou:

      ztracená řeka, ze světla sřícená do tmy,

      vráží tam, zpěněná, v tisíce slují

      a hledá a volá žhavého milence svého,

      slunce!

      Celý svět kvílících zvuků,

      jak bázeň kleneb se sesouvajících,

      hřímá ohlasem jejího pláče,

      marně:

      zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích

      stalaktitových…

      O moci Věčného Slova!

      Vysvobozující!

      Soumraky v sladkost rozpouštějící

      druhým světlem!

      Modlitbě nové nás nauč

      v bolestech našich

      nad sněním bratří!

      Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující,

      úzkosti lásky a vzrůstu sesilující,

      ovládající bytosti neviditelné,

      od loží bratří zaklínající

      upíry snění!

      A až proměníš v jediný požár

      okamžiky naše,

      šlehni svým vichrem

      v jejich jiskřící chaos;

      do čtyř tajemných polů je rozvěj

      a v hlubinách noci

      na sta mil od sebe nechej je zářit,

      jak v blankytu černém

      systémy hvězd,

      a závratný prostor vesmíru tvého

      pronikat vroucností světla,

      spojené СКАЧАТЬ