Jan Maria Plojhar. Julius Zeyer

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ příkrými ulicemi k moři vedoucími, které se hemžily malebnými kroji obyvatelstva z okolí, šli kolem těch poloitalsky, poloorientálsky vypadajících domů, z nichž každý zdál se skrývati tajemství, a vše to zdálo se Janu Marii tak podivné, z pohádky, jako z „tisíc a jedné noci“, tak cizí, nenadálé!… A vedle něho ten muž s tím měkkým hlasem, s těma upřímnýma, jasnýma očima a s tou hroznou zvěstí o jakési neřesti pravdě nepodobné, chodící v purpuru s maskou zázračné krásy na tváři. Ona! Obraz její zaplašil vše, co jej znepokojovalo okamžitě, – byl mladý, velmi mladý, čistý, nezkušený. Byla svýma temnýma, cikánskýma očima, plnýma až závrať působící rozkoše, plnýma mystických kouzel, smysly jeho rázem horečně roznítila, panická jeho krev vřela mu jako rozpuštěné olovo v žilách. I to vypravování hraběte jaksi smyslně dráždilo a činilo spíše opačný účinek, než jak varovatel mínil. Neřest je hnusná nejvíce v malých poměrech. Avšak ta byzantinská, v purpuru zrozená zkaženost dodávala jí jakéhosi velkého stylu, jakéhosi až tragického pozadí. Milovat Kleopatru, Messalinu!…

      „Slíbíte mi, že nepůjdete?“ tázal se hrabě, avšak nedostal odpovědi. Jan Maria ho neslyšel.

      Byli u moře, hvězdy svítily už jasně a zlaté jejich obrazy míhaly se dlouhými blesky temnými vlnami, vlnami klidnými, sladce se vzdechy lásky a rozkoše na břehu zmírajícími.

      Člun, který Jana Marii měl na koráb jeho donésti, čekal už na něho. Námořníci salutovali.

      „Slibujete?“ ptal se hrabě opět.

      Jan Maria vstoupal do člunu a podával mu ruku.

      „Děkuji vám za radu vaši, za dobrou vaši vůli,“ řekl nesměle, ale slibovati nemohl. Noc a moře, vůně kvetoucích stromů na břehu, vánek, hvězdy, všechno to spolčovalo se s ní.

      „I kdyby mě zahubila,“ myslil si neurčitě a bušící jeho srdce nedalo mu domysliti.

      Odrazili od břehu. Člun se zakolíbal, pak sunul se hbitě při odměřeném padání a zvedání vesel po vodě.

      „Bůh buď s vámi!“ zvolal hrabě nocí. „Pomněte!“

      „Sbohem!“ zvolal Jan Maria slabě v odpověď a hlas jeho ztrácel se v šumu moře.

      A druhý den navečer šel a opojoval se jejím pohledem, a byl šílen tím, co myslil, že je láska. Po celý ten bal champêtre tančila téměř výhradně jen s ním. Když ji při tanci v náručí držel, zdálo se mu, že ji už nikdy pustit nemůže. A ona oddávala se tak nyvě tomu objetí, tomu unesení, kterému se tanec podobal, zdála se plachá, jako ztracena ve snu, z kterého mu cos občas šeptala. Nevěděl co, nevěděl ani, co s ním pak nahlas mluvila, v středu společnosti, byl příliš mluvou jejích očí zaujat. Jen jednu rozmluvu si pamatoval.

      Odpočívali po valčíku, ona na otomaně, on na taburetu, a kolem stálo a sedělo několik lhostejných osob. Mluvilo se právě o hudbě. Paní Dragopulos vmísila se v rozhovor. Někdo zmínil se o Carmen. Někteří chválili, někteří hanili.

      „Co říkáte vy?“ tázala se paní Dragopulos mladého muže.

      „Neříkám ničeho,“ odpověděl Jan Maria roztržitě; myslil si právě, že nejkrásnější hudba na světě je její hlas.

      „Kde jste slyšel Carmen?“ tázala se ho.

      „Och pouze v Terstě, a Carmen zpívala velmi prostřední zpěvačka.“

      „Škoda, pak nemáte pojem, co to jest pravá Carmen.

      Znám toliko jednu velkou umělkyni, která mě uspokojila, jest to Galli-Marié. A i jí bych všelicos vytýkala, například tu scénu v krčmě, když tančí. Tu nedovedla býti docela cikánkou, která si umínila, že toho muže láskou opojí.“ Mlčela a za chvilku dodala:

      „Ovšem, pruderie naší společnosti nedovolila by nikdy, aby scéna ta se vší patřičnou svůdností na jeviště se uvedla. A pak je k tomu snad také aspoň tří kapek pravé cikánské krve zapotřebí.“

      Zamlčela se opět a zahleděla se do jeho očí tak upřeně, že se mu zdálo, že jej pohled ten pálí u srdce. Zakryl si na okamžik zraky, jako četnými světly v sále oslněn. Ona se jen usmála. Dali se opět do tance.

      Když se loučili, když jí ruku líbal, nahnula se k němu lehce a zašeptala:

      „Přijďte zítra večer opět, vejděte, až uslyšíte Carmen na klavíru.“

      Jak celý následující ten den až do večera přežil, nevěděl sám. Když člun jeho přistál k břehu, podal mu někdo list. Hrabě Něvarov mu jej byl zanechal a posel byl ho marně po celý předešlý den prý hledal. Roztržitě přelétl ten dopis zraky. Hrabě psal:

      „Pomněte, co jsem vám řekl! Ta žena neví, co jest láska. Nevěřte těm sálajícím pohledům, je v nich více ledu nežli žáru. Znáte tu pověst o čarodějnicích, které se koupají v mládenecké krvi, aby omládly? Není to pověst, jest to pravda. Ona jest jedna z nich. Obnovuje vyprahlou, pustou, prokletou svou duši takovými oběťmi, jako jste vy. Odhodí vás, až budete jí a těm podoben, s kterými žije.“

      List ten nedělal žádný dojem na mladíka. Roztrhal jej na kousky. Nehněval se, nemyslil už ani na to, že jej byl četl, a nevěděl, co v něm stálo. Spěchal městem, došel zakrátko až k vile Dragopulos, vnikl nepozorovaně do zahrad, omamujících ho vůní, chodil temnem kolem domu, až Carmen zazněla. Pak vešel. Nepotkal nikoho na schodech ani na chodbách a dveře salónu byly otevřené jako jeho okna. Hořely tam pouze dvě voskové svíčky na klavíru a v šeru viděl luznou její postavu, oděnou v prostém rouše z bílé, měkké orientální látky, která lnouc k nim, čarovné formy jejího těla více vyznačovala než halila… Zpívala a tančila mu, a moře doprovázelo její zpěv a hvězdy dívaly se okny na její tanec a vůně opojovala jako její pohyby. Moře, hvězdy a vůně byly opět jejími spojenci… Když ji šíleně k sobě trhl, vymkla se mu polekána a uprchla mu do zahrady, a tam klesla mu, když ji dohonil, teprve do náruče jako podléhající jeho vášni a své slabosti. Odcházel od ní přesvědčen, že byla jeho obětí. Ze všeho, co byl o ní slyšel, nevěřil ani slova, ba ani mu to na mysl nepřicházelo.

      Teď byl jejím. Nepustila jej více. Dva měsíce žil životem, o jakém se mu nikdy ani zdáti nemohlo. Jak slabé a vyrudlé byly všechny fantazie básníků a romanopisců! Zdálo se mu, že štěstí svoje ani chápat nedovede… Tu přišel blesk z čista jasna: koráb jeho dostal rozkaz, aby plul do Piréa. Zoufale přinesl jí tu zprávu.

      „Opustiti Korfu!“ zvolal a lomil rukama: „Dítě!“ usmála se. „Co na tom? Což jsem zde přikována? Jedeš-li zítra, pojedu dnes, což nekotví vlastní moje jachta v přístavě?“

      „Ó ty moje spáso!“ zvolal vášnivě a blažen. A v Aténách milovali se dále – ale už jí neříkal „spáso!“ Aspoň ne dlouho.

      Vše vyplnilo se za několik měsíců tak, jak mu to hrabě Něvarov byl prorokoval. Začal ji vidět v pravém světle a nepochyboval více, kdo z nich byl obětí. Neměl více pro ni čar novosti, nebyl jí více tím čistým, jinošským zjevem, který СКАЧАТЬ