F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ oni že se smějou, ale jiný že by za takový diplom dal půl jmění.

      „Jako pan Lidl,“ doplnil P. Vrba a pověděl o něm Vavákovi. Ten mínil, že by snad ten měšťan z ohledu na to, že je panna Rézinka rodu šlechtického, že ten by se jí ujal.

      „Zatím ne, zatím ne,“ chvatně P. Vrba odpovídal, „zatím to zkusíme se šlechticem, když je pravá šlechtična,“ a zaváděl řeč, jak se Vavák v Praze dlouho zdrží.

      „Zítra chci zas domů. Nastávají práce v polích.“

      „A kdy, prosím vás, čtete a píšete, večer asi?“

      „V čas polní práce ani nečtu, ani nerejsuju, velebný pane; jsem sedlák a má nejhlavnější kníhaje role a péro pluh. V zimě, to čtu a píšu, a hodně pro kratochvíli, a taky aby se člověk něčemu přiučil. A když je pokdy, to já pak, velební pánové, u knih vydržím. Pravda, takového pokladu,“ a ukázal na řady Vrbových knih, „nemám. Ale mám ledacos, kroniky a jiné staré knihy a všecky našeho, českého hlaholu.“

      A již byl v knihách; zapomenuv na čas, začal o nich s P. Vrbou jednati a také některé z knězovy bibliotéky přehlížel. Vrba se také optal, jsou–li u nich na Poděbradsku mezi lidem ještě staré knihy.

      „Málo, málo. A co je, to mají nejvíc ti naši podobojisté, evangelíci, a ti se se vším tají.“

      „A jak se s nimi snášíte?“ ptal se farář Hejna.

      „No snášíme. Co dělat. Teď ono jim trochu spadne. Za nebožtíka císaře, jak ty zákazy chodily, to se jen smáli. Jsou mezi nimi takoví papouškové, a ti se smáli, že procesí máme pryč, svátky pryč, teď zas zvonění na mračna pryč; jako se teď všude jen samé přirozenosti neb naturálii přednost dává. Ale oni sami ti podobojisté, jako ti helveti,“ dodal už živěji a rozohňuje se, „také nemají ve všem řád. Jako například tuhle chvaletický pastor; jak se do Chvaletic dostal, chléb lámal, a když se drobilo, zase ho krájel a teď prý placky peče a v mošně nosí do sboru, ale tuze prý je suší, není to možná ukousnout.“

      P. Vrba se usmíval, starý farář se dal do smíchu a pravil: „To by tak bylo na mé dásně!“ Ale Vavák vážně pokračoval:

      „Copak tady, tady se ubráníme. Ale hůř je ve Francouzích. Tam ten strom svobody vydává divné ovoce.“

      „Jako u nás! To se od našich naučili. Církvi tam všecko berou jako u nás!“ zvolal z křesla farář. „Vyhánějí kněze jako u nás. Nás také vyhnali, z domu, z našeho.domu, z našeho majetku!“ pokračoval zachvácen prudkostí, jež se ho zpravidla zmocnila, jak uslyšel o bývalém jejich domu. „Z našeho majetku,“ opakoval až vášnivě a náhle umlkl. Oči se mu leskly a brada, i když umlkl, zmítala se mu ještě, jako by bezzubými dásněmi něco překusoval, maje rty pevně stisknuty.

      Páter Vrba rychle k němu přistoupil a chlácholil ho, dobře věda, že stařec po takových záchvatech bývá mdlý a že třeba ulehne. Vtom stará Hanělka vstoupila, dotazujíc se, co má k večeři obstarati. Teď teprve si milčický rychtář náležitě času povšiml a poznal, že se nad těmi knihami dlouho zdržel. První stín soumraku již ulehal klenutou jizbou. Když stará Hanělka odešla, sedlák vstal, omlouvaje se, že velebné pány dlouho zdržel. Ještě ujednal s P. Vrbou čas na zítřek, kdy by se tu měl zastaviti.

      Kaplan vyprovodil hosta ne až ke dveřím, ale za dvéře. A tam mu narychlo tlumeným hlasem řekl, o čem mu začal prve psáti, že o staré Brtkové, o jejím vnuku a pračatech, aby jí nic neříkal, aby ji teď doma zdržel a že mu podá co nevidět zprávu. Pak se vrátil zase k faráři, a než Hanělka přinesla na stůl večeři, napsal krátkou ceduličku Krameriovi o mladé Maternové, a co zítra s Vavákem hodlají. Posluhovačce uložil, aby lístek zítra záhy zrána dodala do České expedice. –

      Zatím stará paní Marková v bílém čepci, majíc na prsou přes kříž bílý šátek s tištěnými na okraji květy a pastýři a pastýřkami, divila se v duchu víc a více svému hosti, mladé Maternové. Pošeptalť prve P. Vrba nakvap staré paní do ucha, že ta panna je „fon“, že je šlechtického rodu, ale zchudlá.

      Na další výklady nebylo času. Sice děvčeti dost slušelo, jak sedělo u kávy bez čepice ve vysokém účesu hojných, pěkných vlasů, bez kožíšku, v šatech rukávů po lokty, jak držela malovaný šálek v plné ruce, mladá, svěží a štíhlá, hnědých, veselých očí; ale jak a co vlastně štěbetala!

      To se sice staré paní líbilo, že nebyla nic venkovsky ostýchavá, že se s ní tak záhy seznámila, ale panna šlechtického rodu, „slečna“, jak krmila na městecké faře krůty a slepice, jak za farou husy pásala, jak ze školy, kdy mohla, utekla, protože ji kantor nenechal ve škamně hrát si s panenkou z hadříků, a kolikrát že ji zavřel, když pod škamnou tahala na provázku krávu, tj. uražené ucho z hliněného hrnce!

      Na toto vyznání přišla Terezie Maternová z Květnice bezděky, jak paní Marková, vyzvídajíc na doplněnou kusé noviny pátera Vrby, začala o jejím mládí a vychování. A tak mladá „slečna“ vypravovala docela bez afektu, upřímně a místem se smějíc, o hliněné krávě, o škole, jak tam nerada chodila, protože se již styděla.

      „A proč?“

      „Holky všecky už byly ze školy. Mně bylo také dvanáct, ale pan farář mě přece ještě posílal –“

      „A proč?“

      „Protože jsem pozdě začala. Když jsem byla u tatínka, to jsem měla daleko do školy, byli jsme v lese; tatínek mě sic učil, ale to vědí, času mnoho neměl, a já také raději běhala po lese,“ dodala vesele. „A v Městci zas, když už mně bylo dvanáct let pryč, byla jsem už velká, smáli se mně, a musila jsem se pořád bránit, a tak –“

      Paní Markovou všelijaká ta čtveráctví a bujnost mladého děvčete, jež utíkalo ze školy i školního vězení, jež jako hoch s hochy si hrálo a vyvádělo, nezajímaly jako jeho šlechtictví. Uhodila zase na ně nepřímo, dotazujíc se, jak se panna dostala na městeckou faru. Tím zvěděla rodopisná data, pokud je mladá šlechtična sama věděla. O strýci, na nějž se paní Marková také zevrubně vyptávala, nevěděla vlastně, nežli že je majorem. Ale to staré paní značně imponovalo. Hned si pomyslila, že to mladé fanfárum ani neví, jaké snad štěstí –

      Mladé však fanfárum zajímala patrně více Praha. Vypravovala živě, jak se na ni vždycky těšila, že tu ještě nikdy nebyla, že slýchala o divadle, jaké tam jsou věci, jak se tam duchové zpropadají do země a jak tam jsou krásně ustrojení a jak krásně zpívají, a jak se divila, když jeli ulicí a viděla všecky ty vystrojené lidi a kočáry čtyřmi koni tažené, a v těch kočárech takové krásné paničky, jistě nějaké hraběnky.

      „A to by mohli, panno, v takovém kočáru jednou také,“ přerušila ji paní Marková, jež Maternové prve ještě vykala.

      „Já?!“ a děvče zasmávši se zvolalo: „Krásné to je, to bych řekla. Hned bych jela.“

      „Jsou fon, šlechtického rodu, a pan strýček, pan baron,“ toto baronství se jen domýšlela, „jako pan СКАЧАТЬ