Hanuman. Svatopluk Čech

Чтение книги онлайн.

      Až starý jeden opičák – zjev chmurný

      se stříbrem vážných šedin v řídké srsti,

      ve tváři tisíc vrásek, pohled zpurný —

      plod mangovníku drže v jedné hrsti,

      se sivým vousem levicí si hraje

      a třetí rukou lehce objímaje

      úponku vzdušnou tropického svlačce,

      v němž volně seděl jako na houpačce,

      teď čtvrtou ruku ke knížeti vztáhl

      a takto po řečnickém lauru sáhl:

      Dím od plic: nesouhlasím s tebou, králi!

      Ne lidé nad námi, než nad člověkem

      my stojíme, jak předci naši stáli.

      Hle, jasný důkaz v ději starověkém:

      když bohu, jenž tvar lidský na se vzal,

      milostnou Situ olbřím Ravanas

      kdys unesl na Lanku, tu nehledal

      u lidí pomoci, než volal nás,

      na Hanumana spoleh, na Sugrivu.

      A co ta slavná opí knížata

      pak vykonala udatnosti divů,

      jak Hanumanem obru odňata

      choť Ramova, jak mostu oblouk smělý

      přes moře na Singhalu vystavěly

      pak ruce opičí – to v dějin desky

      je slavně psáno nesmrtnými lesky.

      A přednost naši uznal člověk sám:

      že Indu rod náš polobožským, věstí

      od Himalaje k moři mnohý chrám,

      kde sbory opic nábožně se pěstí.

      Jen žijme dál, jak žili předci naši.

      Plod mangivy – co sladší širým světem?

      A život zde, na větvích s vonným květem

      ve stinném pralese – co můž být krasší?

      Jen hloupostí jsou věda, osvěta

      i vzdělanost i blouznění ta všecka —

      víc pro mne ceny má ta mangy pecka.

      Já vyhléd také trochu do světa,

      až v Madrasu jsem byl i v Bombaji

      a zřel jsem život evropských těch bloudů,

      jak naškrobeně kruhem sedají,

      podobni loutkám tragantových oudů,

      a váží úzkostlivě každé hnutí

      i posuněk, jak fráze jalové

      vždy přežvykují, do poklon se nutí —

      dík pokorný za žití takové!

      By bláhovci ti měli rozum větší,

      k nám prchali by v náruč svobody

      z těch samovolných pout a marných péčí

      na čistá ňadra matky přírody.

      Ba, k čemu nám ty floutky napodobit —

      spíš oni k nám se mají přizpůsobit!

      My zůstali, jak nejmoudřejší bytost,