Hordubal. Karel Čapek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ Pjosa, řečený Husár, vstává a jde ke dveřím, jako by neviděl; ve dveřích se obrací, střelí očima zpátky a vyhrkne: “Zdrávi došli, Juraji!” Jsi ty podivín, Husáre; jako bys nemohl přisednout – nemysli si, že jsem se vrátil jako žebrák: mám pěkných pár set dolarů, ani Polana to ještě neví. Hle, poznal mne Pjosa; tak vida, samo to přišlo, samo přijde i ostatní, zaradoval se Hordubal. Žide, nalej mi ještě jednu!

      Dveře se rozletí a hrne se do nich chlap, hrne se jako velká voda – ale vždyť je to Vasil Gerič Vasilů, kamarád nejlepší; jen pozří, a už ke stolu, Vasile! Juraji! Škrábe takové chlapské pocelování a smrdí tabákem, ale dobré je, ech, ty Vasile! “Vítám tě, Juraji,” povídá nějak starostlivě, “a cože jsi přijel?” “A co, ty somáre, měl jsem tam umřít?” směje se Hordubal. “Inu,” povídá Gerič vyhýbavě, “není teď sedlákům dobře. Zdráv, pravda? Chvála Bohu aspoň za to.” Divný jsi, Vasile, sedáš jen na půl zadku a sklenku do sebe hore dnem převracíš. Co nového? Nu, starý Kekerčuk zemřel, ten týden po velké noci, dej mu Bůh věčnou slávu, a v neděli si bral mladý Horolenko Michalčukovu holku; loni nám čert nadělil slintavku – Ja, Juraji, udělali mne tu starostou, bíro jsem, to víš, jen pro zlost – Hovor se trhá, Vasil Vasilů neví jaksi, co by povídal; vstává a podává tlapu Jurajovi: “Bůh tě potěš, Juraji; musím už jít.”

      Juraj se usmívá a otáčí sklenku v těžkých prstech. Není už Vasil, jako býval, ach, Pane na nebi, jak ten dovedl pít, až okna řinčela; ale přišel a poceloval – kamarád. Bůh tě potěš, Juraji; co ty tak, mám snad napsáno na nose, že se mi nepovedl návrat? Hej že nepovedl, ale to ještě přijde; pomalu, pomalu se budu navracet, každý den o kousek, a vidíš, najednou budu doma. Mám peníze, Vasile; i pole mohu koupit, i krávy, dvanáct krav, když budu chtít; sám je vyženu na pastvu, třebas až na Volov Chrbát, dvanácti zvonci budou večer zvonit, a Polana bystře poběží otvírat vrata, jako dívčí – —

      V krčmě ticho, žid dříme za pultem, což, dobrá je člověku taková samota; točí se mu hlava, točí, ale tím se, kamaráde, srovnají myšlenky. Vracet se krokem a pomalu, jako se vrací stádo; ale což, přihnat se jako spřežení, šturmem vtrhnout do dvora, až trysknou jiskry – vysoko stát, vysoko držet opratě a seskočit – tu jsem, Polano, a teď tě nepustím; vysoko na rukou tě donesu domů a přitisknu tě, až ti dech zajde. Hebká jsi, Polano. Osm let, osm let jsem na tebe myslel; a teď teprve půjdu k tobě. Hordubal zatíná zuby, až mu nabíhají svaly ve tváři. Hý, koně divoké, hý! Ať vidí Polana – kolena se jí zachvějí lekem a radostí, ať vidí: muž se vrací.

      VII

      Opilý jde Hordubal měsíční nocí; opilý, neboť odvykl pálence, neboť odvykl takovým myšlenkám, neboť jde k ženě. Co mrazíš, měsíci, – což nejdu dost ticho, tak lehce, tak lehce, že bych ani rosu na trávě nesetřel? Ej, psiska po celé dědině, to jde Juraj Hordubal, po osmi letech se vrací chlap a ruce nese obloukem, aby vzal do nich ženu: tak, teď tě mám plnou náruč, a ještě to je málo, bral bych tě do úst a koleny svíral, mezi prsty bych tě chtěl cítit, Polano, Polano! A co mrazíš, ty jeden? Pravdaže jsem opilý, protože jsem pil na kuráž, protože se chci po hlavě vrhnout domů; zavřít oči, zamávat rukama a skočit po hlavě – — tu mě máš, Polano, tu a tu a tu, všude, kde jsou tvé ruce, tvé nohy, tvá ústa; ech, jak jsi veliká, co tě je od hlavy k patě, kdy já tě poberu celou.

      Hordubal jde měsíční nocí a chvěje se po celém těle. Nezavolal bys, nepromluvil bys v noci měsíční, neuděláš kol na této hladině; ticho, ticho, ten světlý stín jsi ty, nejmenuj mne, to jsem já; tak tiše tě držím, jako když roste strom, a neudělám kol na této hladině, nepromluvím, nevydechnu; ach, Polano, bylo by slyšet, jak padá hvězda.

      Ale ne, k nám měsíc nesvítí, u nás nemrazí měsíc; svítí nad černým lesem, a u nás je tma, taková tma, co dýchá; musíš potmě šátrat rukama a najdeš ženu, spí – nespí, nevidíš ji a je jí tu plno, tiše se ti směje a dělá ti místo; jaképak místo pro takového kolohnáta, nevejdeš se, musíš se vtisknout mezi její paže; a ona ti šeptá do ucha, nevíš co – řeč je chladná, ale teplý je šepot a temný, hned je tu ještě hustší tma, tak hustá a těžká, že ji hmatáš, a je to zena, tu vlasy, tu ramena, a dýchá, syká mezi zuby, dýchá ti temně do tváře – Ech, Polano, vyhrkl Hordubal, ach ty!

      Tiše otvírá Juraj branku do dvora a chvěje se. Na zápraží sedí Polana v světle měsíčním a čeká. “Ty, Polano,” bručí Hordubal a srdce mu klesá. “Proč nespíš?”

      Polana se zatřásla chladem. “Čekám na tebe. Chtěla jsem se tě zeptat – Loňského roku jsme dostali za pár koní sedm tisíc; tak co ty – co myslíš —”

      “A – áno,” míní Hordubal váhavě. “Dobré je to, což, zítra si o tom povíme —”

      “Já chci teď,” praví Polana tvrdě. “Proto čekám. Já už nechci sloužit kravám… robotit na poli… nu, nechci!”

      “Nebudeš,” povídá Hordubal a dívá se na její ruce, bílé ve světle měsíčním. “Teď jsem tu já, abych robil.”

      “A co Štěpán?”

      Juraj mlčí, vzdychá, proč zrovna teď o tom mluvit? “Nu,” bručí, “nebude tu dost práce pro dva.”

      “A co koně?” namítá Polana rychle. “Musí být někdo u koní, a ty koním nerozumíš —”

      “Pravda,” uhýbá Hordubal. “A co, nějak bude.”

      “Já to chci vědět,” naléhá Polana a zatíná pěsti. Ech ty, jaká jsi prudká!

      “Jak ty chceš, Polano, jak ty chceš,” slyší Juraj svůj vlastní hlas. “Zůstane Štěpán, dušinko… Abys věděla, nesu peníze… Všechno ti udělám.”

      “Štěpán rozumí koním,” slyší Hordubal, “nenašel bys takového. Pět let tu slouží —” Polana vstává, divná a bledá v světle měsíčním. “Dobrou noc. Jdi tiše, Hafie spí.”

      “Co – co ty – kam jdeš?” udivil se Hordubal.

      “Na půdu spat. Ty spíš v jizbě, ty jsi – gazda.” Něco tvrdého, něco zlého je v Polanině tváři. “Štěpán – spí v konírně.”

      Bez hnutí sedí Hordubal na zápraží a zírá do měsíční noci. Tak, tak. Hlava nechce myslet, zdřevěněla; a co mi to sedí v krku, že se to nedá spolknout? Ty spíš v jizbě, ty jsi gazda. Tak je to.

      Někde v dálce štěká psisko, ve chlévě zařinčel řetěz krávy. Ty spíš v jizbě. Ech, hlava pitomá! můžeš jí kroutit, a nic, nic – trne jen. Prý gazda. To všecko je tvé, gazdo, ty bílé stěny, dvůr, všecko: jaký jsi ty pán, celou jizbu máš pro sebe, sám se rozvalíš na posteli – inu, gazda! A cože nemohu vstát, cože mám hlavu tak tupou – to snad ta pálenka, dřevěný líh mně nalil žid zrzavý, ale nešel-li jsem z krčmy, jako bych tančil? Tož tak, v jizbě. To chce Polana uctít gazdu, jako host bude spát – Nesmírná únava padá na Hordubala. Nu ano, chce ona, abych si odpočinul, abych si pohověl po cestě; ba, vždyť nemohu ani vstát, hloupé, mít nohy jako z rosolu. A měsíc už zalezl СКАЧАТЬ