První parta. Karel Čapek

Чтение книги онлайн.

      “Byl, co bych nebyl. Ale podruhé bych tam, člověče, nešel.”

      “A kolik nám za to dají?”

      “Trojnásobný plat za hodinu. A hodinky s vodotryskem, ty hade. Tak honem, mládenci, kdo tam chce jít s inženýrem Hansenem?”

      Ticho, někdo odchrchlává. Leda bych byl blázen, říká někdo sám sobě. A Standa najednou cítí, jak se mu přesilně svírá hrdlo, je to strach nebo co – kristepane, co to je s těma nohama? Zčistajasna jdou samy od sebe, jdou do středu toho kruhu, živou mocí je nemůže zastavit; už stojí před poddůlním Vojtou a klátí bezradně rukama –

      “Ty se hlásíš dobrovolně?”

      Všichni kolem se dívají, i ti tam u vrat natahují krky; ale Standovi to všechno splývá a slyší jen, jak nějaký sevřený hlas vyhrkává “ano”.

      “Jak se jmenuješ?”

      “Půlpán Stanislav, vozač,” vypovídá ten cizí a mátožný hlas. Vždyť to mluvím já, uvědomuje si Standa, propána, jak to přijde! “Koukejme to mřeně,” slyší odněkud skrčka Baďuru, “ten to vytrhne!” Ale tamhle sedí pan Hansen, cucá cigaretu a maličko kývá hlavou. Standovi je teď docela jasně, cítí dokonce, jak mu vítr chladně načechrává vlasy; jen srdce mu ještě tluče, ale už je to dobré, už je to dobré, jen aby nikdo neviděl, jak se mu třesou nohy.

      “Mne si tam taky zapiš,” povídá někdo, a stojí tu vyschlý stařík a cení dásně skoro bezzubé. “Jen piš, Suchánek Antonín, havíř –”

      “Bodejť, děda Suchánek,” poznamenal někdo.

      Stařík se zachechtl. “To víš, já tam budu chybět! Já znám Kristýnu nejlíp, holenku. Před patnácti lety jsem při tom taky byl –”

      Ze zástupu se vydírá nějaký ramenatý obr, záda má jako kůň a hezkou, kulatou tvář. “Já tam třeba půjdu,” povídá nevinně. “Martínek Jan, důlní tesař.”

      “Svobodný?” ptá se poddůlní Vojta nejistě.

      “No jo,” řekl tesař. “Napište: svobodný.”

      “Tady,” ozvalo se ze zástupu. “Falta Josef, mladolamač.”

      “Tak pojďte sem!”

      “Máš tam jít, Pepku!”

      V zástupu se to zahemžilo. “No tak, Pepku!” Pepek se tlačí ven, ruce v kapsách. “Kolik dají mně?”

      “Třikrát tři šedesát.”

      “A kdybych natáhnul?”

      “Funus s muzikou.”

      “A co Ančka?”

      “Vy jste se už vzali?”

      “Nevzali. Dostala by něco?”

      Poddůlní Vojta se škrabe tužkou na čele. “To já nevím. Já vás radši škrtnu, ne?”

      “A to zas ne,” postavil se Pepek. “Si z toho dělám legraci, člověče. A bude remunda, když je vyndáme?”

      Poddůlní pokrčil rameny. “Tady jde o lidi,” řekl suše.

      Pepek mávl velkomyslně rukou. “Tak já se jich ujmu. A jede se.” Falta Josef se rozhlíží, co by ještě řekl, ale za ním už stojí někdo dlouhý a upírá zapadlé oči někam mimo lidi.

      “Vy se hlásíte?”

      “Adam Josef. Lamač.”

      “Vy jste přece ženatý,” váhal poddůlní Vojta.

      “Co?” řekl Adam.

      “Ženatí se nemají hlásit.”

      Adam polkl a pohnul rukou. “Já bych šel,” bručel zarytě.

      “Jak chcete.” Poddůlní Vojta počítal tužkou ve svém notesu. “To vás je pět. A dozorce žádný?”

      Od zástupu se odlepil maličký člověk. “Já,” řekl sebevědomě. “Andres Jan, palní dozorce.”

      “Prachař pes,” hodil někdo mezi havíři.

      “Třeba pes,” odsekl hbitě Andres. “Ale svou povinnost udělám.”

      Poddůlní Vojta si ťukal tužkou na zuby. “Andresi, ty přece jsi taky…”

      “Ženatý, já vím. A tři děti k tomu. Ale někdo tam musí jít s mužstvem,” prohlásil velkolepě a div se nepostavil na špičky. “Kvůli pořádku.”

      Z davu se tlačí někdo mohutný a upírá krví podlité oči na Andresa. “Tak já jdu taky.”

      “Co chcete?”

      “Já jdu taky.” Z odulé tváře se upírají červené oči na psa Andresa, jako by ho sežrat chtěly. “Matula František, zedník.”

      “To tam nemáte co dělat, když jste zedník,” namítal poddůlní Vojta.

      “S tesařem, dřevení dělat,” chrčel ten kolos.

      Poddůlní se obrátil po tesaři Martínkovi. “Ale jo,” řekl mladý obr dobromyslně. “Tam bude práce i pro dva.”

      “Tak jděte všichni do kanceláře podepsat revers,” děl poddůlní Vojta. “Teď druhá parta. Kdo se hlásí?”

      “Tady. Grygar Cyril, lamač.”

      “Pivoda Karel, vozač.”

      “Wagenbauer Jan, tesař.”

      “Revírní dozorce Kazimour.”

      “Vlček Jan, lamač.”

      “Králík František, mladolamač.”

      “Faltys Jan, lamač.”

      “Rubeš Josef, lamač.”

      “Sivák Josef, tesař.”

      “Kratochvíl Jan, vozač.”

      “Holý František, vozač.”

      Černý baťák se sestupuje těsněji kolem poddůlního. “Tak už tam napiš všechny po pořádku, člověče. Budeš to mít rychlejší.”

      VII.

      Stanislav Půlpán se pomalu svléká s ostatními. Je mu těžko a stísněně, necítí se v té partě doma – i na takového Grygara a Baďuru si člověk zvykne. Před pěti, ne, před šesti nedělemi se tady v té umývárně СКАЧАТЬ