Menší prózy. Karel Čapek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ s jistou měkkostí, na nepřátelské půdě sedí druhý takový kolega Koubek a bubnuje stejně poctivě jako já. Měli bychom založit stavovskou organizaci nebo něco takového. I když si na bubnech vynadáme, máme přece své společné zájmy. Bubnovat od národa k národu, to je, pane, odpovědná práce. Těžká, ale krásná.

      – Skoro bez soumraku se snesla tropická noc. Kdepak je Jižní kříž, přemítal pan Koubek a obrátil tvář k hvězdám. Bože, to je hvězd, řekl si. Člověk by skoro řekl, že sedí uprostřed vesmíru. Brr! To je divné, ve vesmíru bych se nemohl cítit doma.

      Náhle zvedl hlavu. Noční van od východu přinášel vzdálené údery bubnu. Pan Koubek se bystře chopil svých paliček.

      Halo, halo, signalizoval daleký buben. Zde bubnová stanice N’ga. Halo, zde N’ga. Halo!

      Zdemístně se potvrzuje příjem stanice N’ga, bubnoval rychle pan Koubek. Co si přejete?

      Halo, halo, volal buben od východu. Řekněte svým lidem, aby nám sem nechodili na ryby. To přece nejde!

      Pan Koubek oživl. Halo, bubnoval prudce. Zdemístně se odpovídá: Nemáte nám co poroučet, co svým lidem máme říkat. Zasahujete neslýchaným způsobem do našich vnitřních záležitostí. Národ N’gwe nestrpí, aby jeho prestiž byla urážena tak hrubými provokacemi. Ohražujeme se jménem naší nejširší veřejnosti. Bum!

      Halo, odpovídal daleký buben. To je omyl. Stanice N’gwe není volána. Voláme stanici M’bwa. Šifrujeme: M jako Marta, B jako Beata, W jako Waldemar, A jako Alois. M’bwa.

      Stanice N’gwe trvá na formální omluvě, bubnoval břitce pan Koubek. V nejširších vrstvách našeho lidu panuje živelné rozechvění. Bum!

      Tak se nám nepleťte do spojení, bručel netrpělivě daleký buben.

      Oho, oho, bubnoval vehementně pan Koubek. Budiž vzato na vědomost, že na svém území budeme bubnovat, kdy a jak je nám libo. Odmítáme důstojně a co nejostřeji urážlivý tón tamního oficiálního bubnu. Zároveň prohlašujeme, že nestrpíme, aby kmen N’ga hledal přes naše hlavy jakékoliv spojení s kmenem M’bwa, se kterým jsme ve válečném stavu. Náš národ jako jeden muž stojí na stráži proti ničemným úmyslům našich sveřepých a odvěkých nepřátel – Halo, slyšíte? Halo!

      Bylo ticho, odnikud se neozval ani šelest, ani pípnutí ptáčka; takové nesmírné ticho, že se pan Koubek probudil bušením vlastního srdce. “Halo,” opakoval, ale odpovědělo mu jen konejšivé vrznutí postele.

      *

      “Pane doktore,” řekl nato pan Koubek ustaraně, “já mám poslední dobou takové divné spaní.”

      “Jaké?” ptal se pan doktor Kostelecký.

      “Takové hrozné sny,” stěžoval si pan Koubek. “A co chvíli se probudím tlučením srdce. Co to je?”

      “Nervy,” řekl doktor. “Jste asi přepracován. Nesmíte se rozčilovat, víme? Já vám dám trochu bromu. Na špičku nože před spaním, a budete spát jako jezevec.”

      Tedy toho večera vzal pan Koubek bromu na špičku nože a vlezl do postele, připraven spát jako jezevec.

      I počalo se mu zdát, že sedí v redakci Stráže našeho kraje s perem v ruce a chystá se psát úvodník. Úvodník, bručel, zas úvodník! A já nemám ponětí, o čem by měl být!

      Jal se usilovně přemýšlet, o čem by se měl rozepsat. Počkejme, pomáhal si, tak dejme tomu o – hm; nebo řekněme o – o – o čem vlastně?

      Pro větší soustředění začal hrýzt držátko svého osvědčeného pera; ale nic, nic, nic ho nenapadlo. Naprostý pocit prázdnoty v hlavě. To není možné, zhrozil se pan Koubek, chytaje se za hlavu, snad se mi to jenom zdá! Je přece tolik věcí, o kterých se dá napsat úvodník, například o – o – rány boží, kdybych věděl o čem!

      Aha, vzpomněl si, to dělá ten brom! Já vůl, já vzal brom před psaním místo před spaním! Proto jsem ospalý jako… safra, jako co? Měl bych se na to někoho zeptat, bručel, jda po nekonečné chodbě, až přišel k pootevřeným dveřím. I vešel do nich a viděl s rozpačitým podivem, že tam sedí u psacího stolu on sám a píše úvodník.

      Nevěděl honem, jak by měl sebe sama oslovit, a rozhodl se pro prostou kolegialitu. “Pane kolego Koubku,” vyhrkl honem, “nevíte náhodou, o čem by se měl dnes psát úvodník?”

      Pan kolega Koubek položil pero a řekl nikoliv nepřívětivě: “Nu, to víte, já píšu proti trianonskému míru. My Maďaři se nikdy nesmíříme a tak dále. Člověče, o tom se dá toho napsat!”

      “Děkuju,” zamumlal pan Koubek zmateně a stáhl se zpátky na chodbu. Prokrindapána, řekl si, byl jsem to já, nebo ne? Že bych měl tak vysedlé lopatky a takové chlupy v týle?

      Běžel po té nekonečné chodbě podle řady dveří: kde vlastně je má redakce? Bože, já zapomněl ty dveře počítat! Aha, tady to bude! – A vklouzl do nejbližších dveří.

      Jenže tam seděl u psacího stolu on sám a psal úvodník. “Co byste rád, pane kolego,” děl nezvedaje hlavy od práce.

      “Já…, já…,” koktal pan Koubek. “O čem dnes píšete úvodník, pane kolego Koubku?”

      “Proti versailleskému míru,” pravil vážně pan kolega Koubek. “Právě odmítám s rozhořčením zbabělý pacifismus, kterým chtějí rozvratné živly infikovat naši zdravou německou náturu, mein lieber Koubek.”

      “Aha,” vypravil ze sebe pan Koubek. “Tak já vás nebudu rušit, pane kolego.” – A vrazil do nejbližších dveří.

      Tam seděl zas takový pan Koubek a pilně psal broukaje pro sebe: “…ruský proletariát nestrpí… tak!… voláme do boje… podlé intriky ničemných sousedů… charašo!… utopíme v krvi… mor na ně!”

      Pan Koubek se tiše stáhl na chodbu a vrhl se do nejbližších dveří. “Hned, pane Koubku,” ozval se u stolu jeho vlastní hlas, “jen co rozdrtím patou tu slovanskou hydru. All’armi, Italia, all’armi!”

      Pan Koubek prchal po chodbě. “Bože,” šeptal si s hrůzou, “kdybych našel nějaký prázdný psací stůl!” – Nahlédl do dalších dveří. “Počkejte, caballero Koubek,” zavolal tamní pan Koubek, “pojďte si poslechnout, jak jsem to nandal těm venezolánským banditům! Halt! Avanza, puerco,” zařval za prchajícím panem Koubkem.

      Pan redaktor Koubek se ukryl za nejbližší dveře; vtom ho popadla za límec nějaká ruka. “Tak tady tě mám, ty zbabělý lháři,” skřípal mu do uší jeho vlastní hlas. “Teď ti vyrvu tvůj zlolajný jazyk, ty pse!”

      Pan Koubek se s hrůzou obrátil a zíral do své vlastní, křečovitě stažené tváře. “Ale pane kolego, pusťte, vždyť já jsem taky pan Koubek!”

      “My Koubkové se navzájem neznáme,” zahřímal ten druhý. “Člověče, nikdo nemůže nenávidět víc než Koubek СКАЧАТЬ