Ve stínu lípy. Svatopluk Čech

Чтение книги онлайн.

      Řeč první soused, hladě vlasy šedé,

      s kužele paměti své volně přede:

      Když pohlížím v tu letní krásu kol,

      na zlaté snopy, v polích narovnané,

      jež bohdá zítra svezem do stodol,

      minulý příběh na mysli mně tane.

      Z vás nikomu as není zcela novým;

      než v lidských řečech vše se divněj’ tváří,

      než lesní stromy při měsíční záři:

      jak věc se sběhla, teď vám věrně povím.

      Pět roků tomu. Právě jako dnes.

      kraj celý smál se v žatvy zlatém šatě.

      Jak našinci se dává srdce v ples,

      když těká okem po tom šumném zlatě,

      když před ním zevšad usmívá se, klaní

      plnými klasy boží požehnání!

      Vím, že v tom světě božím širokém

      bezpočtu vábných rozkoší se skrývá,

      o nichž nám prosťákům se jedva snívá,

      že Adamovo celé nesem´ hoře,

      an pot nám řine s čela potokem

      v tu černou brázdu, jež nás živí spoře:

      však, milí páni, když z té tvrdé země

      nám zlatým zrním vzejde každé sémě,

      a každá krůpěj prolitého potu

      se třpytí rosou na bohatém klase, —

      tu zapomínám všechnu na lopotu

      a jako král ty drobné stébel voje

      obhlížím s pýchou. Rád pak vlažím zase

      svým potem horkým rodnou tuto půdu,

      z níž děd i praděd živili se v trudu,

      v níž s jejich popelem i můj se smíchá!

      Nad palác je mi světnička ta tichá,

      ten milý kout, s obrazy svatých v kole,

      s žehnaným chlebem na prostičkém stole,

      kde zvečera mne pilná žena vítá

      a z očí dcer mi nové jaro svítá.

      Ač jsou ty naše radosti snad chudé,

      jak mezi klasy onde na poli

      chrp očka modrá, máku líce rudé,

      přec duch můj, věru, za ně nevolí

      ten panský los, byť rozkoší jen šuměl,

      a cizí kraj, byť zlato rostit uměl!

      (Již vězte však, že rek ten zpěvu mého

      rád předivo své řeči rozvláčí

      a kolem cívky rozumu je svého

      rád navinuje, volně zatáčí,

      že leccos v šedivé si mate hlavě, —

      nuž prosím, páni, suďte shovívavě!)

      Nuž, – ano – tedy – právě jako dnes

      úrodou zlatou kraj se pyšnil celý.

      Za hájem dovázal jsem před nedělí

      a chasu poseď obžinkový běs.

      Co při tom činit? Těš se nebo zlob,

      povříslem svážou tě po dávném právě.

      Již poslední si ověnčili snop

      koukolem, chrpou, mákem v plné slávě

      a v jeho stínu, namanuv se v čas,

      toulavý šumař k houslím bradu kloní —

      již jako větrem kol se párky honí.

      Kam hledíš krajem, všude zlatý klas

      vláčejí zuby hrabic – srpů blýskot —

      vrzání vozů, hudba, tanec, výskot!

      Vtom skvostný povoz silnicí se blíží

      a staví teď. Na pole mého mez

      pán jakýs nohu se stupátka níží

      a hledí vážně na mé chasy ples.

      Šat jeho nápadný má střih i tvar

      a v houšti kadeří a vousů tmavých,

      předčasným bělem hustě prokvětavých,

      tvář СКАЧАТЬ