Utrpení knížete Sternenhocha. Ladislav Klíma

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ sem tam –ťap, ťap, ťap… Ještě dnes, 10 roků po svém zdechnutí, přicházívá o půlnoci k mé posteli a šeptá: „Miluj Helgu, dávej pozor na ni, nevíš, co máš.“ Ale já na ni upřeně hledím, vypálím proti ní pistoli, a ona se rozplyne jako pára. Přál jsem si mít jak se patří syna, pravého muže, nebo aspoň, z nouze Franta dobrý, hodně jiskrnou holku; a tu máš! jediný zmetek, kterým mne čarodějnice obšťastnila, je jako naschvál největší shnilák, jakého jsem dosud viděl! Může tohle být má dcera, má?… No – dokud byla malá, byla jiná – byla divoká, že to i pro mne bylo někdy moc. Ale nikdy jsem ji proto netrestal, chválil jsem ji za to, třeba mne k vůli ní volali vícekrát k úřadům. Teprve, když jí bylo 10 let, nasekal jsem jí jednou, pořádně, ale ne tak z trestu, jako proto, že jsem dostal na to chuť. A od toho dne se úplně změnila. Všechna její bujnost a veselost pryč! Přestala mluvit a skoro i jíst, věšela hlavu – smuteční vrba, chcípala, a čím dál tím víc. Myslím, že mne dříve měla ráda a že, zklamavši se ve mně, zklamala se jaksi v celém světě; nevídáno, k vůli takové hlouposti! Nesáhl jsem pak na ni celá léta, doufaje, že to přejde – ale ne! bylo to stále horší. Tak jsem si pomyslil: to, co tě do toho přivedlo, snad tě z toho, jak u bláznů nebo u němých bývá, zase vyvede! – a řezal jsem ji od té doby den co den. Marno vše, vadla stále víc, snad jí měkl a měkne mozek. Z ničeho si nic nedělá, všechno je jí vuřt, jakoby to byla nějaká ztracená, zatracená duše, která na tento svět nepatří. Jen jednou se snad, chvála pánu bohu, trochu vzpamatovala: spatřil jsem ji v noci, jak se s nožem v ruce krade k mému loži; když viděla, že mám otevřené oči a klidně na ni hledím, obrátila se zas a jakoby nic odešla do vedlejší místnosti. Vyskočím, běžím za ní – ona leží a spí. Druhý den jsem se od ní nic nedověděl; a tak nevím dodnes, chtěla-li mne opravdu zamordovat či byla-li v náměsíčním stavu, či byl-li to můj přízrak, nebo pouhý sen… – Tak je to, mé knížátko pitomé. Chceš ji ještě pořád?“

      „Především mně netykej!“ zahřměl jsem strašně, a z pouhého vzdoru, ač to, co jsem slyšel, plnilo mne děsem a kolísáním, zvolal jsem: „A chci! Jistě je to výtečná bytost, když někdo takový jako vy shledává ji špatnou, vy ukrutníku, který jste ji nelidským trýzněním do stavu tohoto přivedl! Styďte se!“

      „Jaká rekovnost v takovém holouběti! Ale ty budeš pravý mužík pro ni. Haha! Jen pozor, pozor – kdoví, co se z ní ještě nevyklube; snad mytický drak, nebo putující mrtvola – možná, že to bude interesantní… Tak, abych už měl od tebe pokoj, běž hned ke knězi, běž, běž!“

      A vystrčil mne ze dveří. A já – stydím se dodnes – otázal jsem se dosti pokorně:

      „Ale jak si mám vysvětlit, že, ač toužíte po tom, abyste byl dcery zbaven, jednáte s jejím nápadníkem tak, že mám sto chutí nechat všeho jen proto, abych se vyhnul štěstí míti tak příjemného tchána?“

      „Jak? Tak, že nic na světě, ani stálé koukání na tu mrchu, nedovede mne přimět k tomu, abych s hadrem, lumpem, hadrlumpem nejednal, jak se sluší a patří!“

      Teď jsem se však doopravdy rozlítil. „Chlape!“ zařval jsem s nečekanou odvahou, „tak mluvíš s prvním mužem říše? Však počkej! Hned zítra bude ti pense odňata, budeš zavřen, v kriminále policajty řezán, až budeš černý! A na ruku vaší dcery už nereflektuju!“

      A řítil jsem se ven, temně, ale bouřlivě šťasten, že je celá ta bláznivá věc pochována. Ale sotva jsem se octl na schodech, rozběhl se za mnou a strašnou silou mne vtáhl nazpět. Poděšen, obávaje se nejhoršího, neodporoval jsem ani tomu zřejmému šílenci. Ale byl jako vyměněn a zakvílel:

      „Ó Vaše Jasnosti, neračte se horšit, měl jsem od doby, co jste ke mně ráčil vstoupit, nervový záchvat, ducha zatemňující. Tisíc ďáblů!“ zařval a udeřil se pěstí přes ústa – ale hned zas kvílel dále: „Ctím Vaši Jasnost nanejvýš, výsost ducha ozařuje vaši tvář – fuj! Jsem neskonale šťasten, že jste mně, žebrákovi, červovi, nehodnému na vás pohlédnout, učinil tak úžasnou nabídku! Promiňte milostivě!“

      „No, no, no,“ hekal jsem, polo uchlácholen, polo se boje, že by má nesmiřitelnost mohla přivodit výbuch šílenství.

      „Že trváte na své nabídce, že ano?“ škemral se sepjatýma rukama.

      „No, no – – pročpak by nebude to ovšem záviset na vašem chování – “

      „Ó, to bude teď stále bezvadné! Jsem šťasten, Jasnosti! “

      „Ale což nemiluje-li mne Helga?“ řekl jsem, jen abych něco řekl, snaže se vykroutit ruce z kleští jeho pěstí, jimiž mne opět uchopil.

      „Tak bude milovat jiné, buď bez starosti ale co jsem to zase řekl, já nešťastník, zas ten záchvat… Která žena by vás nemilovala?“

      „Ale což když přece jen nebude souhlasit?“

      „Tak ji mé důtky naučí rozumu.“

      „Fuj! Myslíte, že bych chtěl ženu, která by si mne vzala z přinucení?“

      „Rozumí se! Ale ona vás jistě již miluje, jakpak by ne! Důtek nebude třeba, slibuji to! Račte nám, Jasnosti, zachovat svou přízeň – vždyť to bude pro mr – – pro ni náramné štěstí! Její blbost se v nejvyšších kruzích ztratí, mezi vámi hňupy bude se možná vyjímat dokonce dobře – ale, pardon, pardon!“

      „Dosti!“ řekl jsem rychle. „Promluvte s ní a oznamte mně písemně její odpověď! Adieu!“

      Doprovázely mne jeho nejhlubší poklony. Sotva zavřel za sebou dveře, zaznělo hřmotné odplivnutí. První okamžiky jsem byl v chaotickém stavu, ale hned poté povstalo ve mně nejpevnější rozhodnutí, že celé věci nechám. To mne zalilo slastí, ač současně jsem hořel hanbou nad celým svým husarským, bláznivým kouskem. Ale příšerný osud chtěl, abych na ulici, několik kroků od domu, potkal Helgu a aby na mne pohlédla očima široce rozevřenýma, ohromnýma, strašnýma, nepopsatelnýma. Leknutí i tajemná hrůza div mne nepovalily; mráz mnou chvěl, zatemnil se mně zrak, ani jsem ji nepozdravil…

      Toto setkání rozhodlo. Ďábelská tenata stáhla se nade mnou neroztržitelně. Nebylo už odporu. Dnem a nocí strašily mne satanské oči; cítil jsem, že by mne uvrhly v šílení, kdybych jim nevzal jejich moc tím, že je nazvu svými. Kolísal jsem sice ještě týden, ale bylo mi jasné, jak je to směšné, bezmocné.

      Odpověděl jsem na dopis starochův, velmi pokorný, došlý mne hned následující den po mé návštěvě, a oznamující, že Helga bez výhrady souhlasí – odpověděl jsem

      Za měsíc byla mou chotí.

      Jako obětní jehně šla k oltáři; docela tak asi jako loutka, s kterou si hrají děvčátka, počínala si ve svatební noci a já, já jako idiot… nechci, nemohu, nesmím to líčit – –

      Příštího jitra, když jsem se rozpomněl, měl jsem chuť vzít si život, z hanby, že jsem to udělal… „Snad se změní teď, když je ženou, jak to obyčejně u žen bývá,“ řekl jsem si; ale naopak stávala se teď, možno-li, ještě malátnější, mrtvolnější, hnusnější… СКАЧАТЬ