Radúz a Mahulena. Julius Zeyer

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ vyčítají.

      MAHULENA: Mé srdce o tom neví… Ah, netrapte mě, sestry. Jsem smutná jen, že mi můj jelen zaběh’ do lesů. To zvíře bylo rozumné a přítulné – a přec mě opustilo. Je vidět, že mě rádo nemělo. (Pláče)

      PRIJA: Toť směšné, plakat pro tak malou příčinu. Až chytnou jelena, nuž, dej ho zmrskati.

      MAHULENA: To spíše sama bych ty rány snášela!

      ŽIVA: Nuž, tedy plač neb neplač, jak ti libo. My ale teď se dáme do hry.

      PRIJA: Co bychom hráli, Mahuleno, pověz!

      MAHULENA: Hrát?… Nevím věru. Snad na vítání ptáků, chcete-li.

      PRIJA: To nechcem, to je pro děti. Vždyť věděla jsem, že něco nejapného povíš. Jsi stále malé dítě s malým rozumem.

      ŽIVA: Na labutě a pávy, to je veselé, tu můžeme se honit divoce až dosyta!

      VŠICHNI: Na labutě a pávy, ano, ano!

      PRIJA: Tak tedy rozdělme se na řady!

      Jinoši se postaví, držíce se za ruce, na jednu stranu, dívky jim naproti na druhou, držíce se taktéž za ruce.

      SBOR JINOCHŮ (zpívá):

      Hoja lalja hoja!

      Letíme pávi z daleka,

      hoja lalja hola,

      přes hory, lesy, jezera,

      hoja lalja hoja.

      Zde porosena niva je,

      hoja lalja hoja,

      zde odpočinou perutě,

      hoja lalja hoja!

      SBOR DÍVEK (zpívá):

      Hoja lalja hoja!

      Labutě modrem veslujem,

      hoja lalja hoja,

      a plujem s bílým oblakem,

      hoja lalja hoja,

      pod námi luka, jeden květ!

      Hoja lalja hoja,

      tam odpočinou perutě,

      hoja lalja hoja!

      Obě řady jdou si vstříc, jinoši, držíce se za ruce, zdvihají ramena, pod jejichž obloukem děvy, pustíce se, projdou, pak stojí obě řady opět sobě naproti, ale nedrží se již za ruce.

      JEDEN Z JINOCHŮ (zpívá):

      Jaké to labutě

      v té zelené dubině?

      Třpytí se perutě

      padlý jak sníh!

      JEDNA Z DÍVEK (zpívá):

      Jací to pávi jsou

      v šumivém háji?

      Pohleďte, labutě,

      jak se jim perutě jiskrami třpytí!

      JEDEN Z JINOCHŮ (zpívá):

      Každá z těch labutí

      v zelené dubině

      korunu nosí,

      chvaťme je, chvaťme je,

      mezi ně, mezi ně,

      hoja lalja hoja!

      Jinoši se honí za utíkajícími nyní dívkami, berou jim, dohonivše je, buď prsten nebo kytici z pasu. Vtom ozve se hluk za jevištěm. Polekáni ustanou ve hře.

      RUNA (za jevištěm): Jen těsnej, těsnej pouta stahujte! I kdyby krev zpod nehtů vytryskla.

      MAHULENA: Mne mrazí v duši, co to znamená?

      Objeví se král Stojmír, Runa, družina, Přibina, vedou spoutaného Radúza a Radovida.

      STOJMÍR: Ač nerad, přerušuji vaši hru. Vy udiveně na nás hledíte. Vítězoslavný je pro nás den. Ten jinoch, jejž v poutech vidíte, je magurského krále syn, můj tedy a váš nepřítel.

      RUNA: A víte, co ten zlosyn učinil? V své bujnosti zabil zasvěceného jelena, o němž jsme myslili, že zaběhl do lesů a že tam posud bloudí.

      MAHULENA (pro sebe): Ubohá němá tvář. Jsou lidé krutí!

      RUNA: Přiznej, žes ten zločin dokonal. Je to tvůj meč?

      RADÚZ: Je to můj meč. Kdybych jej byl třímal, když jste mě přepadli, byl bych svůj život draze prodal vám. Že jsem ubohé to zvíře usmrtil, to za hřích počítám si sám. Však nevěděl jsem, že je váš a že je zasvěcen.

      RUNA: Však budeš, věř mi, trpce pykat za ten hřích. Však větší hřích tvůj ten je, že jsi královic z Magury. Ty mlčíš? Chceš to tedy zapírat. Hleď, uvěřím ti, že nejsi synem královny Nyoly, když ji bez odkladu prokleješ!

      RADÚZ: Tys hrozná, ženo! Jsem příliš hrd na jméno svého otce, než abych na okamžik jen ho zapíral. Jsem Radúz královic.

      RUNA: Ty bloude odvážný! Co hledals zde? Jsi špeh? Ty přišels v nenávisti, přiznej se.

      RADÚZ: Zabloudiv, přišel jsem jen mimoděk. O velké nenávisti proti vám však mnoho nevím. Vždy slýchal jsem, že nepřáteli jsme, my Magurčané a vy Tatranští, však v srdci zášť jsem nikdy necítil. My měli bychom, králi Stojmíre, se vlastně milovat, když v širším světě tolik nenávisti zeje kolem nás.

      STOJMÍR: Nech sladkých slov, tvá smířlivost je vynucena tvojím neštěstím.

      RADÚZ: Je pravda, spoutanému hrdost sluší jen.

      RUNA: Tvou hrdost zkrotím, brzy uvidíš. Ó, poznáš muka!

      RADÚZ: Nach tvého roucha je jak krve proud, v němž ploveš s tváří zbledlou záštím a oči tvoje jsou jako z oceli.

      RUNA: O krvi nemluv příliš nahlas, sic vzbudíš ve mně chuť, bych závoj svůj v tvé smočila a poslala jej pak tvé matce jako dar.

      RADÚZ: Ó, matko moje ubohá!

      RUNA: Chce se ti plakat, sketo?

      RADÚZ: Ty nejsi žena, ač tvá postava a tvář tě za ni vydávají, tys vlčice! Ó, králi Stojmíre, jsi muž, proč trpíš pohanění svého zajatce?

      STOJMÍR: Těch hádek, Runo, dost. Pověz mi, Radúze, kdo je ten muž zde s tebou!

      RADOVID: Jsem СКАЧАТЬ