Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska. Božena Němcová

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ po dvou hodinách strhl se křik od břehu: „Loď jede!“ – a děti, které běhaly a hrály si na lodích u břehu, a ženy, co tam praly, umývaly nebo besedovaly, otočily se na tu stranu, a muži nechali pletení sítí, správy na loďkách a prámech a zastali na místě, kde loď přiráží. Z vesnice přinášely gazdiny kurence, vajce, máslo, ryby a j., jestli by na lodi potřeba bylo koupit. Rozrážeje mocnýma prsoma líné vlny Tisy, že se vysoko vzdmou a v tisících perlích po bocích dolů padají, pluje „Neptun“ okolo nás, pak couvne, otočí se bokem, lodníci hodí kotev na břeh, rybáři upevní mostek a už se hrne lid z lodi a na loď. Kupuje se, nakládá, pořádá, ale všecko v rychlosti. Než minulo půl hodiny, už jsme zase plouli dále. Ohlídla jsem se po společnosti na palubě a hned seznámila se s veselou hovornou Vídeňankou, která byla vdaná za „hofrichtra“, jak zde jmenujou panského správce. Její muž je Čech, z Prahy, a má velmi známé jméno; ona si ale hrála na velkou Maďarku, ačkoliv neuměla dobře maďarsky a každou chvíli němčinou vypomáhati si musela. Mimo ni byly tam dvě šlechticky, několik pánů šlech- i nešlechticů a pan generál baron Haynau s pobočníkem. Na třetí třídě byli židé a chudý lid.

      Zanedlouho sešla se společnost do velké kajuty k obědu. Zde jsou dvě velké kajuty, jedna menší pro paní, druhá prostranná pro muže, kdež se i jí. Zvláštní komůrky pro jednoho neb dva jsou nahoře, a to je první třída; může si tam také jíst každý sám pro sebe. Měli jsme k obědu nejvíc ryby z Tisy, velmi dobré chuti; odpoledne jsme šli všickni zase na palubu, nebo v těch dolejších kajutách bylo tuze dušno. Pan generál procházel se po palubě a jeho vysoká postava čněla mimo našeho kapitána nade všecky a známé dlouhé kníry vlály mu okolo lící. Mužné pravidelné rysy, vysoké čelo a oko jeho ostře se každému dívalo do tváře.

      Večer, když jsme v paninské kajutě rozestlávaly si polštáře, tázala jsem se Vídeňanky: „Ale jestlipak také umíte jezdit na koni a kouřit cigára jako statečná Maďarka?“ – „Mám svých pár koní a přála bych vám vidět jezdit s nimi, to je radost! Na koni ale nemohu jezdit, jsem tuze tělnatá; cigára však kouřím ráda, když jsou dobré.“ V tom pozůstávalo také celé vlastenectví veselé Vídeňanky.

      Pomalu všecko utichlo a jen šplichot vln odrážel se o kulatá okénka, a konečně i ten slyšet nebylo, zůstalať loď nakrátko stát. Bylo ke třetí hodině, když jsem se probudila; Neptun plynul už zase, v kajutě bylo náramné horko a na poduškách vyšívaných paní baronky procházelo se několik kousavých zvířátek. Ticho jsem vstala a vyšla na palubu; kapitán seděl nahoře u kompasu, dva lodníci seděli v čele lodi a hovořili spolu horvátsky, ostatně nebylo nikoho vidět ani slyšet. Na nejzadnějším obzoru nepřehledné roviny vycházely červánky; co jsem na loď sedla, jeli jsme vždy rovinou, nepřehlednými dalekými pustinami, kterými se Tisa vine tak zdlouhavě a takovými zatáčkami, jako by se jí ani nechtělo dojít cíle. Tři čtyry míle od sebe roztroušeny jsou vesnice a pusty, nedaleko od břehu, ostatně nevidíš nic než v bažinách háje bílých vrb, vysoké rákosí a holé prostory, na nichž se prohánějí sem tam stáda divokých koňů, bílých volů a mladých býčků; někdy zdálí vidíš něco letět, rychle, rychle letí to, jak by vodní vlašťovka to byla, už je blíže, a tu rozeznáš koníka a na něm člověka se širokostřechým kloboukem a v povětří vlajícím kožichem. Je to pasák koňů, divoký syn pusty. Zastaví se, podiva se, a už zase zatočí koněm, kožich nad ním zavlaje jako křídla a zmizí ti ve chvíli s očí. Už vstalo slunce hor, už bylo celou velkou ohnivou kouli vidět na obzoru, když teprv na lodi stávalo se živěji.

      Pomalu byla paluba plná a veselá moje sousedka navrhla, abychom na palubě snídaly a potom si zakouřily, že je to na vodě zdravé; s prvním jsem byla srozuměna, ale tu druhou rozkoš nechtěla jsem s ní sdílet. Dobře jsme se vespolek bavili, jen můj předešlý spolucestovník sám a sám dole seděl, a když jsem ho nahoru pobízela, řekl, že nemůže svoji trudnost přemoci, a také nešel. V poledne přijeli jsme do Szolnoku a tam se společnost rozdělila, jedni zůstali, jiní sedli na železnici, mezi posledními byla jsem i já i Vídeňanka, která jela navštívit rodiče. Szolnok je město, jako každé jiné v Uhersku, z bláta stavené; tam to ale jinak být nemůže, kde není dříví ani kamene. Položení města je velmi nezdravé pro blízké bažiny, a ustavičně panuje tam zimnice.

      Železnice od Szolnoku k Pešti táhne se samou rovinou až k Pešti; první štace od Szolnoku je Abony a vpravo dolů táhnou se kečkemétské pusty, druhá štace je Cegléd a mezi nimi leží Világos. V Ceglédu přinesli plný „košiar“ hroznů, ještě dost šťavnatých, na prodej, ale jeden hrozen za třicet krejcarů stříbra. Večer přijeli jsme do Pešti a ráno jeli k Vídni; tam jsem se rozloučila s přívětivou paní S—ovou a musela jsem jí slíbit, že ji navštívím, jestli na druhý rok opět v tu krajinu se podívám. Bylo ujednáno, že dále ještě se podívám, ale čekal mne list, jehož obsah mne donutil rychle do Prahy se navrátit.

      Z UHER

      Tak jako u nás v Čechách k nóbl tónu patří, aby si lidé nejen z potřeby, ale více pro vyražení do lázní zajeli – to jest, kdo na to má —, tak to i v Uhřích způsob. —

      Jak známo, je v Uhersku velmi mnoho minerálních vod a kúpelí. Že žádná z těch lázní nepožívá té světoznámé pověsti jako třebas naše Karlovary, ani tak navštěvovaná není, toho vinu nelze snad ani tak hledat v slabší moci a léčivosti vody, jako v předešlé uzavřenosti země, netečnosti a nevšímavosti maďarské. – Než proto přece mají několik kúpelí, které po celém Uhersku a sousedním Polsku známé jsou a kamž mnoho hostů přichází; – nejvíce navštěvovány a nejslovutnější jsou lázně v Starém Budíne, tak zvané turecké, „kdě vře voda živým ohňom,“ jak mi jedna žena vykládala, Teplice v Trenčínsku, Sliač ve Zvolensku, lázně bardějovské (Bartfeld), libavské ve Spiši, parádské v Hevešské stolici v Matrách, mimo množství jiných menších, více méně zpustlých, známých a navštěvovaných jen od okolního lidu. —

      Smluvilo se nás několik, že zajedeni do Sliače, dílem pro vyražení, dílem pro potřebu. – Mělo to být hned prvního září; „kočiš“ také časně ráno koč z kolny vytáhl, ale musel se ještě mazat, koně nebyly kované a sedátka v koči nebyly zavěšené, zákolníky chyběly, které prý nejspíš že jakýs „hundsvút cigán ukradol“, a než se to všecko zřídilo a opravilo, prošly tři dni, a čtvrtý den ráno jsme ještě byli doma, protože naše gazdina pogáčky na cestu pekla a panu doktorovi časně ráno vstávat se nechtělo. Byla hodina s poledne, když jsme vyjeli; seděli jsme v chládku pod rohožovou střechou, kterou byl kočiš na čtyry palice (hole) nad námi zavěsil. – Koč byl dřevěný, jak obyčejně jsou, uvnitř hodně slámy a na ní pokrovce (huně), by se nám měkce sedělo; při kočí čtyři koně v jedné řadě zapřežené. – Slovem jeli jsme jako páni. – Po městě zastavovali nás známí s poptávkami a bírešové i kočišové, kterým známo nebylo, kam nás Janko veze, bez ostychu na něho si křikli: „Kdeže iděš?“ – a Janko rovněž hlasitě odpověděl: „Do kúpelov.“ – Za městem se ještě kočiš trochu zastavil, by si nacpal pipu (dýmku). Maje nacpáno, žádal od pánů ohně; když mu pán jeho ohně dal, bafl si několikrát, vrecko s dohánem položil si na hlavu do zahrnuté střechy klobouku, zatočil bičem koňům nad hlavou, rychle s námi po písčité rovině uháněje. —

      Přes vesnice Koláry, Velkou Calomiji, Ipolykeszi, pustu Kápu přijeli jsme na první stacii do Balogu, kde se vzala přípřež, neboť nechtěl doktor СКАЧАТЬ