.

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ upřesnil. „Jedni padnou, aby jiní mohli stoupat. Proč by jedna bytost měla být důležitější než jiná? Proč by jedna říše měla větší právo na existenci než jiná?“

      Přemýšlela o jeho slovech a byla čím dál zmatenější.

      „Bez ničení by nemohl existovat růst. Bez prázdných písků pouště by nebyla základna pro zbudování velkých měst. Na čem však záleží ještě více: je třeba následovat destrukci, anebo růst? Rozumíš, co myslím? Je destrukce jenom základem?“

      Gwen se jej pokoušela pochopit, ale jeho vysvětlení jenom prohloubilo její zmatek.

      „Takže neuděláš nic a necháš Útes i jeho obyvatele zemřít?“ zeptala se. „Proč? Co z toho budeš mít?“

      Rozesmál se.

      „Proč by ze všeho vždy někdo musel profitovat?“ položil další otázku. „Nezachráním je, protože nejsou předurčeni k záchraně. Toto místo, tento Útes, není předurčeno ke spáse. Bude zničeno. Jeho král padne a všichni jeho lidé záhy potom. Kdo jsem já, abych stál v cestě osudu. Já mám dar vidět jeho nitky, táhnoucí se do budoucna, ale za tuto linii se pouštět nehodlám. Nebudu měnit to, co vidím. Kdo jsem, abych se postavil vůli vesmíru?“

      Gwendolyn při těch slovech musela myslet na Thorgrina s Guwaynem.

      Eldof se široce usmál.

      „Ach, ano,“ řekl a znovu se na ní podíval tím pohledem. „Tvůj manžel a váš syn.“

      Gwendolyn sevřela rty a přimhouřila oči. To jí vážně čte myšlenky?

      „Toužíš po tom mít je zase zpátky,“ dodal a zakroutil hlavou. „Jenže osud často opravdu nelze změnit.“

      Zaťala pěsti a zrudla v obličeji.

      „Já můžu změnit osud a také ho změním,“ řekla odhodlaně. „Ať to stojí cokoliv. I kdybych měla zaprodat vlastní duši.“

      Eldof se na ni dlouze a zkoumavě zadíval.

      „Ano,“ řekl. „Opravdu se o to pokusíš, že? Vidím v tobě sílu. Máš válečnického ducha.“

      Znovu se na ni zadíval a ona ve výrazu jeho obličeje vůbec poprvé zaznamenala náznak uznání.

      „Nečekal bych, že v tobě něco takového objevím,“ připustil. „Je jenom málo bytostí, které opravdu mají sílu měnit osud. Cena, kterou za to však zaplatíš, bude ohromná.“

      Povzdechl si a zakroutil hlavou, jako kdyby se snažil setřást nějakou myšlenku.

      „V každém případě,“ pokračoval, „se ti nepodaří změnit osud tady – na Útesu. Smrt už tu klepe na dveře. O co se můžeš pokusit, není záchrana, nýbrž útěk. Tento národ potřebuje vůdce, který by je vedl Velkou Pustinou. Myslím, že už sama dobře víš, kdo by tím vůdcem měl být.“

      Gwen při těch slovech znovu zamrazilo. Nedokázala si představit, kde by sebrala sílu to všechno podstoupit znovu.

      „Jak bych je mohla vést?“ zeptala se, vyčerpaná jenom z té představy. „A kam bychom ještě mohli jít? Už teď jsme na posledním bezpečném místě na světě.“

      Eldof se odvrátil a odcházel od ní pryč, ale Gwen byla odhodlána z něj dostat co nejvíc.

      „Pověz,“ přiskočila k němu a popadla jej za mohutnou paži.

      Otočil se a zadíval se na její ruku, jako kdyby to byl nějaký had, který se jej snaží uštknout. Nepohnul se, dokud ji Gwen raději opět nestáhla. Několik mnichů se v tom okamžiku rozběhlo kupředu a vrhalo po ní rozezlené pohledy – ale Eldof na ně jenom kývnul, že je to v pořádku.

      „Pověz mi,“ obrátil se znovu ke Gwen, „co si přeješ vědět? Odpovím ti jenom jednou jedinkrát.“

      Gwen se zhluboka nadechla.

      „Guwayne,“ začala potom. „Můj syn. Jak jej můžu získat zpátky? Jak můžu změnit osud?“

      Dlouze a intenzivně se na ni zadíval.

      „Odpověď máš celou dobu před nosem, a přesto ji nevidíš.“

      Gwen usilovně přemýšlela, zoufalá zjistit, co je tím míněno, ale stejně jej nechápala.

      „Argon,“ dodal. „Ještě stále ti neřekl všechno a právě v tom nevyřčeném vězí i tvá odpověď.“

      Gwen byla v šoku.

      „Argon?“ opakovala. „Argon něco ví?“

      Eldof zakroutil hlavou.

      „Neví, ale jeho učitel ano.“

      Gwen měla pocit, že se jí rozskočí hlava.

      „Argonův učitel?“ zeptala se.

      Nikdy by ji nenapadlo, že by Argon mohl mít učitele.

      Eldof však přikývl.

      „Požádej jej, aby tě k němu odvedl,“ řekl s jistotou v hlase. „Odpovědi, kterých se ti dostane, tě však možná vyděsí.“

      KAPITOLA TŘINÁCTÁ

      Mardig zamyšleně kráčel chodbami hradu. Jeho srdce vzrušeně tlouklo, když si v hlavě promítal plán toho, co se chystal udělat. Zpocenou dlaní potom sáhl k opasku a nahmatal tam ukrytou dýku. Byl na stejné cestě, kterou předtím vykonal již milionkrát – na cestě za otcem.

      Králova komnata už nebyla daleko. Mardig procházel kolem stráží, které mu ustupovaly z cesty a klaněly se. Věděl, že těch se obávat nemusí. Nikdo z nich neměl tušení, co se chystá udělat a nikdo to ani vědět nebude, dokud nebude čin dokonán – a v té chvíli již království bude jeho.

      Jeho mysl se zmítala ve vzájemně si odporujících emocích, ale silou vůle je všechny překonával a kráčel dál. Nehleděl na to, že se mu třesou kolena. Musel pokračovat a konečně vykonat to, o čem celý život přemýšlel. Jeho otec jej odmalička utiskoval, nikdy s ním v ničem nesouhlasil a k jeho ostatním bratrům se přitom choval mnohem lépe. Všechno jenom proto, že si Mardig vyvolil nepodílet se na rytířské kultuře, ale namísto toho si dopřávat dobrého pití a ženské společnosti. Přišlo mu to lepší, než učit se zabíjet jiné.

      V očích jeho otce to však znamenalo selhání a slabost. Mračil se nad vším, co Mardig vykonal a jeho vyčítavý pohled jej pronásledoval na každém kroku. Mardig snil o dni, kdy se mu dostane zadostiučinění. Navíc se teď nabízela šance, že se ve stejném okamžiku může zároveň i zmocnit vlády nad královstvím. Každý předpokládal, že následnictví připadne některému z jeho bratrů, nejspíše nejstaršímu Koldovi, a pokud náhodou ne, mělo to být Mardigovo dvojče Ludvig. Jenže Mardig to viděl СКАЧАТЬ