Soužení. Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ Zeptal se Blaine.

      "Ty víš."

      Blaine přikývl. "Nebyla to tvoje chyba, Riley," řekl tiše.

      Riley a Blaine chvíli stáli a dívali se na sebe. Blaine nakonec vykouzlil úsměv.

      "No tak, vždyť neodcházíme z města," řekl. "Můžeme se sejít, kdykoli se nám zlíbí. A holky taky. A pořád spolu budou chodit do stejné školy. Bude to jako by se nic nezměnilo."

      Riley zhořklo v ústech.

      To není pravda, pomyslela si. Všechno se změnilo.

      Zklamání se začínalo měnit ve vztek. Riley věděla, že není správné pociťovat vztek. Neměla na to právo. Ani nevěděla, proč se tak cítí. Jediné, co věděla, bylo, že si nemůže pomoci.

      A co by teď měli udělat?

      Obejmout se? Potřást si rukou?

      Měla dojem, že Blaine se cítí stejně trapně a nerozhodně.

      Podařilo se jim stroze se rozloučit. Blaine odešel domů a Riley se vrátila dovnitř. V kuchyni spatřila Jilly jíst snídani. Gabriela položila na stůl snídani pro Riley, která se posadila vedle Jilly, aby s ní posnídala.

      "Tak co, těšíš se na dnešek?"

      Rileyna otázka byla venku dříve, než se stačila zamyslet, jak chabě a nemotorně bude znít.

      "Nejspíš jo," řekla Jilly a dloubala vidličkou do palačinek. Na Riley se ani nepodívala.

      *

      A o něco později Riley a Jilly prošly vchodem do Brodyovy střední školy. Byla v pěkné budově, pestrobarevné úložné skříňky lemovaly chodbu a všude byly vystaveny kresby studentů.

      Příjemná a zdvořilá studentka jim nabídla svou pomoc a nasměrovala je k hlavní kanceláři. Riley jí poděkovala a pokračovala halou, v jedné ruce třímala doklady pro registraci Jilly a druhou držela Jillynu ruku.

      Registrací na úřadu střední školy si už prošly. Vzaly si s sebou materiály, které daly dohromady sociální služby ve Phoenixu – záznamy o očkování, vysvědčení, Jillyn rodný list a prohlášení, že Riley je Jillyna opatrovnice. Jilly byla odebrána z péče otce, i když vyhrožoval, že se toto rozhodnutí napadne. Riley věděla, že cesta k dokončení a legalizaci adopce nebude rychlá nebo snadná.

      Jilly pevně stiskla Rileynu ruku. Riley vycítila, že dívka je velmi nesvá. Nebylo těžké si představit, proč. I když byl život ve Phoenixu těžký, bylo to jediné místo, kde Jilly doposud žila.

      "Proč nemůžu chodit do školy s April?" Zeptala se Jilly.

      "Příští rok budeš na stejné vysoké škole," řekla Riley. "Nejprve musíš dokončit osmý stupeň."

      Našly hlavní kancelář a Riley ukázala dokumenty recepční.

      "Rádi bychom se sešli s někým, kvůli Jillyně registraci do školy," řekla Riley.

      "Je třeba se nejprve sejít s psychologem," řekla recepční s úsměvem. "Pojďte tudy."

      Nám oběma by se hodila pomoc psychologa, pomyslela si Riley.

      Psycholožka byla žena po třicítce s ohonem kudrnatých hnědých vlasů. Její jméno bylo Wanda Lewis a její úsměv byl tak vřelý, jak jen to bylo možné. Riley si pomyslela, že by mohla skutečně pomoci. Žena v takovém zaměstnání se jistě setkávala s dalšími studenty z drsného prostředí.

      Paní Lewisová je vzala na prohlídku školy. Knihovna byla úhledná, uspořádaná a dobře zásobená počítači a knihami. V tělocvičně děvčata šťastně hrála basketbal. Bufet byl čistý a jen se blyštil. Všechno Riley připadalo naprosto vynikající.

      Celou tu dobu se paní Lewisová vesele tázala Jilly na spoustu věcí, kam chodila dříve do školy a jaké jsou její zájmy. Ale Jilly paní Lewisové téměř nic neřekla a sama se na nic nezeptala. Zdálo se, že její zvědavost trochu vybudil pohled do dílny. Ale jak se posunuly dál, znovu ztichla a uzavřela se.

      Riley přemýšlela, co se jí asi honí hlavou. Věděla, že její předchozí známky byly špatné, ale v dřívějších letech se jí dařilo překvapivě dobře. Ve skutečnosti však Riley nevěděla o Jillyných zkušenostech se školou téměř nic.

      Možná dokonce školu nenávidí.

      Nový školní svět pro ni musel být skličující, když tu Jilly neznala absolutně nikoho. A samozřejmě nebylo snadné dohnat studium, když do konce pololetí zbývalo jen pár týdnů.

      Na konci prohlídky se Riley podařilo přemluvit Jilly, aby poděkovala paní Lewisové, že je provedla. Dohodly se, že Jilly začne chodit do školy hned zítra. Potom Riley a Jilly vyšly do ostrého, studeného, lednového vzduchu. Na parkovišti ležela tenká vrstva včerejšího sněhu.

      "Tak co si myslíš o své nové škole?" Zeptala se Riley.

      "Je OK," řekla Jilly.

      Riley nedokázala určit, jestli je Jilly mrzutá nebo prostě ohromená všemi změnami, které prožívala. Jak se blížily k autu, všimla si, že Jilly se třese zimou a drkotají jí zuby. Měla na sobě těžký kabát April, ale i tak ji trápila zima.

      Nastoupily do auta a Riley nastartovala a zapnula topení. I když se v autě už topilo, Jilly se pořád třásla.

      Riley nechala auto zaparkované. Bylo načase zjistit, co tohle dítě v její péči trápí.

      "Co se děje?" zeptala se. "Zklamalo tě něco v té škole?"

      "Netýká se to školy," řekla Jilly roztřeseným hlasem. "Je to ta zima."

      "Hádám, že ve Phoenixu nebývá zima," řekla Riley. "Musí ti to připadat zvláštní."

      Jillyny oči se naplnily slzami.

      "Někdy je chladno," řekla. "Obzvlášť v noci."

      "Prosím, řekni mi co se děje," řekla Riley.

      Jilly začaly stékat po tváři slzy. Promluvila nepatrným, přidušeným hlasem.

      "Zima ve mě vyvolává vzpomínky ..."

      Jilly se odmlčela. Riley trpělivě čekala, až zase začne.

      "Můj táta ně vždycky za všechno obviňoval," řekla Jilly. "Obviňoval mě za to, že moje máma odešla pryč a můj bratr taky a dokonce mě obviňoval, že ho neustále vyhazovali z nějaké práce. Cokoli, co nebylo v pořádku, byla moje chyba."

      Jilly nyní tiše vzlykala.

      "Povídej," řekla Riley.

      "Jednou СКАЧАТЬ