Zrazená . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Samantha sledovala, jak se před ní za vrzání otevírají masivní dvojité dveře a cítila se, jako kdyby měla v břichu jámu. Vešla do komnaty svého vůdce doprovázená několika upířími strážci. Nebyla spoutaná-to by si nikdy nedovolili-no drželi se těsně při ní a odkaz byl jasný. Pořád byla jednou z nich, no byla v domácím vězení, alespoň do tohoto setkání s Rexiusem. Zavolal ji jako vojáka, no zavolal ji taky jako vězně.

      Dveře se za ní s bouchnutím zavřeli a ona si všimla, že velká komnata byla přeplněná. Účast jako dnes neviděla už roky. V místnosti byli stovky jejich spřízněných upírů. Očividně se chtěli všichni podívat, dovědět se novinky, co se stalo s mečem. Jak jej nechala uniknout.

      No nejvíc ze všeho zřejmě chtěli vidět, jak bude potřestána. Věděli, že Rexius byl vůdce, který nikdy neodpouští a že i ten nejmenší omyl vždy potrestá. Přestupek takového rozsahu vyžadoval nějaký přemrštěný trest.

      Samantha to věděla. Nepokoušela se uniknout svému osudu. Přijala tuto misi a selhala. Našla meč, to ano, no taky jej ztratila. Dovolila Kylovi a Sergeiovi, aby jej zpod ní ukradli.

      Všechno to mohlo být perfektní. Jasně si vzpomínala na meč, jak tam ležel, na podlaze Královi kaple, v uličce, jenom stopu od jejího sevřetí. Byla pouze vteřiny vzdálená od toho, aby ho měla, aby splnila svou misi, aby byla hrdinkou svého sabatu.

      A pak Kyle a ten jeho otřesný poskok, Sergei, museli přijít a ukrást jí ho z její náruče. To nebylo fér. Jak by to jenom mohla čekat?

      A teď, teď byla kdo? Lump. Ta, která nechala meč uniknout. Ta, která zlyhala na své misi. O ano, trest bude peklem. Tím si byla jistá.

      Vše, co teď chtěla bylo, aby byl Sam v bezpečí. Byl v bezvědomí a ona ho odnesla pryč, nesla ho celou cestu zpátky sem. Chtěla ho mít nablízku. Nebyla připravená ho nechat jít a nevěděla, kam jinam ho přivést. Vplížila se dovnitř a ukryla ho do bezpečí, hluboko pod zem, do prázdné komnaty v jejím sabatu. Nikdo ji neviděl, alespoň pokud věděla. Bude tam v bezpečí, pryč od zvědavých očí těchto upírů. Podá hlášení Rexiusovi, odtrpí si svůj trest a po tom všem počká až do svítání a když budo všichni spát, spolu se Samem utečou.

      Samozřejmě, nemohla utéct jenom tak. Musela nejdřív podat hlášení a odtrpět si svůj trest, protože jinak by ji její sabat hledal a celý zbytek života by strávila na útěku. Když už bude jednou potrestána, nikdo ji nebude pronásledovat. Pak může vzít Sama a můžou utéct daleko odsud a někde se usadit. Jenom oni dva.

      Nečekala, že Sam ovládne její city tak, jak se mu to povedlo. Když teď přemýšlela o svých prioritách, přemýšlela nejprve o něm. Chtěla být s ním. Potřebovala být s ním. Vlastně, i když jí to dokonce i samé před sebou znělo šíleně, už si dále bez něj nedokázala představit svůj život. Zlobila se na sebe. Nevěděla, jak mohla dopustit, aby to dosáhlo až tohto bodu. Posedlost teenagerem. Člověkem. Nenáviděla se za to. Ale bylo to tak, jak to bylo. Nemělo smysl pokoušet se změnit to, co cítila.

      Tato myšlenka jí dodávala sílu, když pomalu přistupovala k Rexiusovmu trůnu a připravovala se na svůj rozsudek. Bude se muset podrobit nepopsatelné bolesti, to věděla, no myšlenka na Sama jí pomáhala zůstat i přesto silnou. Měla se k čemu vrátit. A Sam bude ochráněný, ušetřený od toho všeho. To dělalo vše zvládnutelným.

      Ale bude ji milovat i poté, jak si projde trestem? Jak znala Rexiuse, rezervoval si pro ní kyselinu laurovou a zjizví její tvář nejvíc, jak to jenom bude možné. Nakonec může ztratit tu nejhezčí část svého vzhledu. Bude ji Sam pořád milovat? Doufala, že bude.

      Ticho sestupovalo na komnatu, zatímco se stovky upírů přibližovali, aby se podívali na tuto výměnu. Samantha udělala několik kroků blíž k Rexiusovi, klekla si na jedno koleno a uklonila se.

      Rexius, vzdálený jenom několik stop, na ní civěl ze svého trónu a probodával ji svýma krutýma, ledově modrýma očima. Samantha měla pocit, že se na ní dívá několik minut, ačkoliv věděla, že to byly pravděpodobně jenom vteřiny. Hlavu držela pořád skloněnou. Nechtěla se mu podívat do očí.

      “Tak,” začal Rexius a jeho chraplavý hlas si řezal cestu zvukem, “kuře se vrátilo domů na hřad.”

      Následovalo několik dalších minut ticha, zatímco sledoval Samanthu. Věděla, že vysvětlování a obhajování se nemá smysl. Jenom prostě klečela a hlavu měla skloněnou dolů.

      “Poslal СКАЧАТЬ