Koule Kandry . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA PRVNÍ

      Oliver Blue stál v přístěnku a vlastně ani netušil proč. Celé tělo mu připadalo podivné, jako kdyby jím procházel zvláštní pocit. V hlavě mu dunělo.

      Dezorientovaně se rozhlédl a snažil se urovnat střípky vzpomínek. Přišel sem nějakým vířícím tunelem. Červí dírou, jistě! Teď už si vzpomínal. Profesor Ametyst vytvořil červí díru a Olivera poslal skrz. Ale proč?

      Ohlédl se, aby si prohlédl červí díru, kterou přicestoval, doufal, že mu napoví, proč skončil právě tady. Ale díra byla pryč.

      Náhle ucítil chlad na hrudi a vytáhl amulet. Ten mu dal profesor Ametyst, uvědomil si. Co mu o něm říkal? Že když bude kov horký, bude mít zase možnost vrátit se do Školy pro Vidoucí? To bylo ono.

      Amulet byl teď úplně ledový. To znamenalo, že cesta zpátky do Školy byla pryč.

      Olivera se zmocnil smutek, když si vzpomněl, co opustil. Ale proč to všechno opustil, na to si teď vzpomenout nedokázal. Začínal cítit úzkost. Snažil se urovnat si myšlenky, vzpomenout si, kde přistál. A proč. Kde právě teď byl? Jaký byl rok?

      A pak si to pomalu uvědomil: Armando.

      Vrátil se zpátky do současnosti, aby zachránil Armanda Illstroma.

      Rozhlédl se, věděl, že musí spěchat. Armando měl být zabit. Šlo o každou sekundu.

      Oliver vyrazil z přístěnku ven do chodeb, které okamžitě poznal. Byl v továrně.

      V Armandově továrně. Zcela jasně viděl ceduli: Illstromovy vynálezy.

      Rozběhl se k nádvoří továrny. Doběhl na konec chodby a nakoukl za roh. Místo Armandových falešných chodeb teď byl prostor továrny otevřený a vřel aktivitou, byl plný pracovníků, kteří na sobě měli stejně staromódní overaly jako Oliver.

      Celý prostor vypadal čistě a udržovaně. Létající robotická stvoření svištěla vzduchem. Od svářeček jednotlivých dělníků opravujících klouby obrovských strojů odletovaly jiskry. Kovoví ptáci létali mezi trámy a okna nebyla zatlučená.

      Všechno se změnilo. Oliver ucítil záchvěv hrdosti. Jeho skutky v roce 1944 očividně změnily přítomnost. Díky jemu byly Illstromovy vynálezy stále v provozu.

      Ale ne na dlouho.

      Ne, pokud Armanda nezachrání včas.

      Skrz světlíky viděl Oliver tmavé bouřkové mraky. Na sklo začal bušit déšť a nebe pročísl náhlý zubatý záblesk následovaný ohromným zahřměním.

      Osvětlení továrny zablikalo a pak úplně vypadlo. Stroje se se zahučením vypnuly.

      Naskočily záložní generátory a celou továrnu zalilo zlověstné červené nouzové osvětlení.

      Oliver si teď uvědomil, kdy se vrátil. Byl to den té velké bouře. Den, kdy starosta uzavřel školy i podniky ve městě. Den, kdy se skryl v odpadkovém koši, aby unikl Chrisovi a jeho tyranským přátelům. Den, kdy potkal Armanda.

      Právě Armanda si Oliver všiml v ponurém červeném osvětlení. Svého Armanda. Ne mladíka z roku 1944, ale jeho postaršího hrdiny.

      Rozbušilo se mu srdce radostí. Ale vzápětí se mu málem zastavilo. Armando si ho nebude pamatovat. Zatím se nesetkali. Všechny cenné vzpomínky na jejich společný čas v Armandově mysli neexistují.

      „Myslím, že bychom pro dnešek měli skončit!“ zavolal Armando směrem k dělníkům. „Zdá se, že bouře udeří dřív, než tvrdil starosta. Autobus vás odveze domů.“

      Zatímco mířili dělníci ke dveřím, všiml si Oliver něčeho podivného. Něčeho jiskřivě modrého.

      Okamžitě poznal ten unikátní odstín modré. Byla to barva očí zbloudilého vidoucího. A to mohlo znamenat jen jednu věc. Lucas, zbloudilý vidoucí, tu byl.

      Oliver zapátral pohledem v temnotě. Náhlý záblesk osvětlil celý prostor a on si ve stínech všiml siluety.

      Zalapal po dechu a ztuhla mu krev СКАЧАТЬ