Voják, Bratr, Čaroděj . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Lucious celou cestu do Šeropelu bojoval s nutkavou touhou někoho ubodat. Čím blíž k cíli byl, tím silněji ten pocit vnímal. Měl na sobě špinavé hadry, pekl se na slunci a prchal z Impéria, které by se mělo přetrhnout jen, aby mu mohlo políbit nohy.

      „Co se tady pleteš, chlapečku?“ obořil se na něj jeden z námořníků a procpal se kolem Lucia, aby mohl uvázat lano. Lucious se neobtěžoval zapamatovat si jeho jméno, ale právě teď si přál, aby ho znal. Mohl by si pak stěžovat kapitánovi na to, jaké tupce má v posádce.

      „Chlapečku? Ty víš, kdo jsem a odvažuješ se mi říkat chlapečku?“ obořil se na něj Lucious. „Měl bych zajít za kapitánem Arvanem a nechat tě zbičovat.“

      „Udělej to,“ pronesl námořník znuděným hlasem někoho, kdo ví, že je v naprostém bezpečí. „A uvidíš, co se stane.“

      Lucious zaťal pěst. Nejhorší na tom byl ten pocit marnosti. Kapitán Arvan stál u kormidla, které pevně svíral v rukou. S každou vlnou, která se do lodi opřela, se mu napjaly svaly v pažích. Bylo naprosto jasné, že pro něj má Lucious význam jen tak dlouho, dokud mu vydrží peníze.

      Jak už to bylo od doby, kdy opustil Delos, vztek s sebou přinesl myšlenky na krev a kámen. Krev jeho otce kanoucí po kamenné soše jednoho z jejich předků.

      Té, kterou jsi mě zabil.

      Lucious se při té myšlence otřásl. Dokonce i ten hlas s ním stále byl. Jasný jako ranní slunce, hluboký jako vina. Už od okamžiku, kdy poprvé udeřil. Lucious nevěřil na duchy, ale vzpomínka na hlas jeho otce byla stále s ním. Kdykoli se pokusil zamyslet, odpovídal mu. Ano, byla to jen jeho mysl, která si s ním pohrávala, ale to mu situaci nijak neusnadňovalo. Znamenalo to, že ani jeho myšlenky ho neposlouchaly.

      V tuhle chvíli ho neposlouchal nikdo a nic. Kapitán lodi, na kterou se dostal, ho přijal drsně. Jako by pro něj nebyla žádná pocta, že měl Lucia na lodi. Jeho muži se k Luciovi chovali opovržlivě, jako ke zločinci, který prchal před spravedlností. Rozhodně ne jako k právoplatnému vládci Impéria, kterému byl krutě odepřen nárok na trůn.

      Je to Thanův trůn.

      „Není to Thanův trůn,“ vyštěkl Lucious. „Je můj.“

      „Říkal jsi něco?“ zeptal se námořník, ale ani se neobtěžoval ohlédnout se.

      Lucious udělal několik kroků pryč od námořníka a zuřivě udeřil pěstí do stěžně. Jediné, co mu to přineslo, ale byla bolest v kloubech prstů, ze kterých si sedřel kůži. Kdyby bylo po jeho, sedřel by kůži z jednoho nebo dvou členů posádky.

      Přesto si od nich raději udržoval odstup. Zůstával na částech paluby, které mu vyhradili a na kterých mu bylo povoleno být. Jako by byl nějaký obyčejný cestující, kterému můžou rozkazovat, kde má stát. Jako kdyby neměl plné právo zabrat jakoukoli loď z Impéria, po které jen zatoužil.

      Přesto se k němu ale kapitán choval tak, jak se choval. Jasně Luciovi rozkázal, aby se držel dál od pracující posádky a aby nedělal problémy.

      „Jinak půjdeš přes palubu a do Šeropelu si doplaveš,“ řekl mu.

      Možná jsi ho měl zabít tak, jako jsi zabil mě.

      „Nejsem šílenec,“ ubezpečoval Lucious sám sebe. „Nejsem šílenec.“

      Nehodlal to nechat jen tak, stejně jako nemohl nechat jen tak, když s ním někdo mluvil, jako by byl nikdo. Pořád ještě si dokázal vybavit chladnou zuřivost, kterou cítil, když udeřil svého otce. Cítil v rukách váhu sochy, kterou použil jako nástroj, s jehož pomocí si chtěl udržet to, co mu po právu náleželo.

      „Přinutil jsi mě to udělat,“ zamumlal Lucious. „Nedal jsi mi na výběr.“

      Jsem si jistý, že úplně stejně ti nedala na výběr žádná jiná z tvých obětí, pokračoval vnitřní hlas. Kolik jsi vůbec zabil СКАЧАТЬ