Vítěz, Poraženec, Syn . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ

      KAPITOLA TŘETÍ

      Cestou ke kostějskému území na šeropelském pobřeží zažívala Jeva nejpodivnější pocit svého života: bála se, že by mohla zemřít.

      Bylo to pro ni něco naprosto nového. Její lidé na něco podobného nebyli zvyklí. Rozhodně to nebylo nic, co by kdy toužila zažít. Pravděpodobně se to v jejich náboženství dalo považovat za kacířské. Žít, uvědomovat si, že je možnost připojit se k mrtvým a konečně se stát jedním z nich, a mít z téhle možnosti obavy. Její lidé smrt brali takovou, jaká byla, dokonce ji vítali. Chápali ji jako okamžik, kdy se připojují k ohromnému zástupu svých předků. Rozhodně se nebáli jí čelit.

      Přesto právě to teď Jeva cítila, když na obzoru zahlédla vzdálenou linii šeropelského pobřeží. Bála se, že ji zabijí za to, co musí říct. Bála se, že ji pošlou za předky místo toho, aby se jí podařilo sehnat pomoc pro Haylon. Přemítala nad tím, proč se tak změnila.

      Odpověď byla jasná: Thanos.

      Jeva si uvědomila, že na něj cestou k pobřeží musí myslet. Sledovala při tom mořské ptáky, kteří v hejnech létali kolem a snažili se něco ulovit. Než se s Thanem setkala, byla… no možná ne úplně stejná jako zbytek jejího národa, protože většina z nich neměla potřebu cestovat do Závětří a ještě dál. Přesto se cítila být stejná jako oni, bývala jako oni. Rozhodně tenkrát necítila strach.

      Nebyl to ale strach o sebe samu, i když si jasně uvědomovala, že v sázce je i její život. Víc se bála toho, co by se mohlo stát s lidmi na Haylonu, pokud se nedokáže vrátit zpět. Zpět k Thanovi.

      I to bylo kacířské. Na živých nezáleželo, pokud tedy neplnili přání mrtvých. Pokud měl pod rukama nájezdníků padnout celý ostrov, pak to pro jeho obyvatele měla být velká čest. Ne nějaká katastrofa. V životě záleželo jen na plnění přání mrtvých a přiměřeně vznešené smrti. Ti, kdo mluvili za mrtvé, to všem řekli dostatečně jasně. Jeva dokonce sama naslouchala šepotu mrtvých, když se zvedl dým z vidoucích hranic.

      Plula dál a snažila se ignorovat vše, co se jí honilo hlavou. Cítila nápor vln na kormidlo a udržovala přímý kurz k domovu. Uvědomila si, že teď slyší jiné hlasy. Hlasy dohadující se o soucitu, o záchraně Haylonu, o pomoci Thanovi.

      Viděla ho riskovat život jen proto, aby pomohl jiným, a přitom k tomu neměl vůbec žádný zřejmý důvod. Když byla připoutaná na přídi šeropelské lodi a čekala, až ji stáhnou z kůže, zachránil ji. Když bojovali bok po boku, bylo to, jako by jeho štít byl i jejím štítem. U svého národa něco podobného nikdy nezažila.

      V Thanovi bylo něco, co musel člověk obdivovat. Možná víc než to. Konečně potkala někoho, kdo se snažil udělat něco dobrého pro svět, nejen najít dobrý způsob, jak zemřít. Nové hlasy, které Jeva slyšela, jí říkaly, že právě tak by měla žít, a že k tomu patří i pomoc Haylonu.

      Špatné bylo, že hlasy vycházely z ní samotné. Neměla by jim tolik naslouchat. Její lidé jim rozhodně příliš naslouchat nebudou.

      „Tedy ti, kteří ještě zbyli,“ zašeptala Jeva a vítr odnesl její slova pryč.

      Vesnice jejího kmene byla pryč. Teď mířila k jinému shromaždišti a chystala se žádat další část jejího národa o jejich životy. Jeva vzhlédla a zadívala se na malou plachtu napínanou větrem, na pěnu vlnící se na mořské hladině. Ze všech sil se snažila myslet na něco jiného než na to, co bude muset udělat, aby vše vyšlo. I tak jí ale slova zněla v hlavě stejně neodbytně, jako myšlenky na smrt.

      Bude muset lhát a tvrdit, že mluví za mrtvé.

      Slova mrtvých zapříčinila, že její lidé vyrazili k Delosu. I když tenkrát Thanos ani Jeva netvrdili, že za ně mluví. Tentokrát to ale Jeva nebude moct nechat na ostatních mluvčích. Riziko, že by Kostějové její plán odmítli, bylo příliš velké. A co by se dělo pak?

      Její přítel by zemřel. To nemohla dopustit. I když to znamenalo, že udělá něco nemyslitelného.

      Jeva navedla loď blíž k pobřeží, propracovávala se mezi útesy a vraky, které se o ně rozbily. Nebyla to pláž poblíž jejího starého domova, ale místo dál po pobřeží, u jiného velkého shromaždiště. Přesto se místním lidem podařilo vraky dočista vyrabovat. Jeva se při té myšlence pousmála a cítila mírnou hrdost.

      Několik lodí jí vyplulo vstříc. Většinou šlo o lehké čluny, kánoe s plováky určené k pronásledování člunů, které na první pohled nepatřily Kostějům. Kdyby k nim Jeva nepatřila, zřejmě by už bojovala o holý život. Takhle se jen ostatní shromáždili kolem, smáli se a vtipkovali způsobem, kterým by cizince nikdy nepřivítali.

      „Krásná loď, sestro. Kolik lidí jsi kvůli ní zabila?“

      „Zabila?“ ozval se další. „Nejspíš zemřeli strachem už při pohledu na ni!“

      „Zemřeli by při pohledu na tvůj hnusný ksicht,“ štěkla po něm Jeva. Muži se zasmáli společně s ní. Takové byly místní způsoby.

      Na způsobech záleželo. Její lidé mohli cizincům připadat podivní, ale řídili se vlastními pravidly. Jejich vlastními zásadami. Jeva se teď chystala před ně předstoupit a pokud chtěla tvrdit, že mluví za mrtvé, znamenalo to porušit jedno z nejzákladnějších pravidel. Mohli ji vyhnat a nedovolit jí se vrátit. Mohli ji zabít a pohodit její tělo, aniž by se dostala na hranici a přidala se tak k předkům.

      Přirazila loďkou k pobřeží, seskočila a vytáhla ji na pláž. Čekali tam na ni další lidé. Přiběhla k ní dívka s urnou v rukách a nabídla jí špetku popela z místní vesnice. Jeva ji přijala a spolkla. Symbolicky se tak stala členkou vesnice, vstoupila do kontaktu s jejich předky.

      „Vítej, kněžko,“ pronesl jeden z mužů na pláži. Byl to starý muž s pergamenovou kůží, přesto byl ale Jevě podřízený, protože ji zdobila znamení, která dokazovala, že prošla posvátnými obřady. „Co přivádí mluvčí k našim břehům?“

      Jeva na chvíli zvažovala svoji odpověď. Bylo by tak snadné prohlásit, že mluví za ty, kteří jsou dávno pryč. Mívala vize. Když byla malá, mnozí prohlašovali, že z ní bude skvělá mluvčí s mrtvými. Jeden ze starších mluvčích dokonce tvrdil, že právě ona pronese slova, která zasáhnou celý jejich lid.

      Pokud by prohlásila, že ji sem zavolali mrtví a žádají jejich národ, aby bojoval za Haylon, možná by jí to uvěřili. Mohli by poslouchat autoritu, kterou jí propůjčovali mrtví, tak, jako poslouchali málo co jiného.

      Kdyby to udělala, mohlo by se jí skutečně podařit zachránit Haylon. Byla šance, že útok jejich lidí bude stačit ke zničení šeropelské flotily. Mohlo by se jim podařit získat pro obránce čas. Pokud by lhala.

      To ale udělat nemohla. Nešlo jen o samotnou lež, i když už jen to, že o ní uvažovala, ji děsilo. Nešlo jen o to, že by tím СКАЧАТЬ