Ještě Než Vezme . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Když Delores Manningová otevřela oči, pomyslela na svou matku. Matku, která žila ve shnilém přívěsu kousek od Sigourney. Byla to velice hrdá až tvrdohlavá žena a Delores ji po skončení akce v Cedar Rapids plánovala navštívit. Právě totiž podepsala se svým vydavatelem kontrakt na další tři knihy, a tak pro matku vypsala šek na 7000 $ a doufala, že budou rozumně využity. Možná, že to bylo trochu snobské, ale Delores se styděla za to, že její matka žila z podpory a že si jídlo kupovala na přídělové lístky. Bylo tomu tak už od doby, kdy zemřel její otec a...

      Mlhavá představa matčiny tváře pomaloučku mizela, jak si Deloresiny oči přivykaly na temnotu. Seděla zády opřená o něco tvrdého a téměr chladného na dotek. Pomaloučku a opatrně se pokusila vstát. Nebylo to však ani dostatečně pomalé ani opatrné. Těsně před tím, než se Delores narovnala, najednou narazila hlavou do stropu, jenž měl stejný povrch jako stěna za zády.

      Zmateně zahmatala rukama kolem sebe a zjistila, že je ten povrch všude, a že je ani nedokáže natáhnout. Její dech se zatřásl počínající panikou a ona si zároveň všimla, že přímo před sebou vidí tři stejné pruhy světla. To jí leccos napovědělo.

      Byla v nějakém kontejneru…byla si docela jistá, že je ocelový nebo vyroben z nějakého jiného kovu. Prostor uvnitř nebyl vyšší než čtyři stopy, takže pokoušet se vstát nemělo smysl. Zároveň měla pocit, že to místo nemá více než čtyři stopy ani na šířku a na délku. Její dech byl najednou mělký a točila se jí hlava.

      Natlačila se obličejem proti stěně před sebou a nasála přes mezery mezi mřížemi čerstvý vzduch. Každá mezera byla jenom asi šest palců dlouhá a na šířku mohla mít jenom pouhé tři palce. Vzduch, jenž Delores nasála, ji však přinesl pramalou úlevu. Bylo v něm cosi sladkého a velmi nepříjemného.

      Odkudsi z dálky, zdálo se to tak daleko, že to klidně mohl být nějaký jiný svět, uslyšela slabý kňučivý zvuk. Nějaký stroj? Nebo to bylo zvíře? Ano, zvíře…jenže jaké? Možná prasata?

      Dýchajíc poněkud klidněji, se nahrbila ještě více a podívala se skrz mříže ven.

      Spatřila prostor, jenž silně připomínal vnitřek velké dřevěné zemědělské stodoly. Dobrých dvacet stop vpředu byla velká vrata. Byla zavřená, ale nepřiléhala do svého rámu dokonale, a tak tu a tam dovnitř pronikaly paprsky denního světla. Podtrženo sečteno, toho Delores sice neviděla mnoho, ale i tak to vypovídalo o pořádné šlamastice.

      Musela rychle něco udělat. V novém záchvatu hrůzy ustoupila o krok zpět a vyrazila kupředu přímo proti mříži. Při nárazu vzlykla. Stěna se však ani nehnula - pouze slabounce zavrzala.

      Cítila, jak její panika roste a věděla, že musí rychle zkusit použít tu trochu logického uvažování, která ji ještě zůstala. Začala rukama šátrat po dně kotejneru. Doufala, že se jí třeba podaří najít nějaká madla, šrouby či cokoliv, co by jí mohlo otevřít cestu na svobodu. Nebyla žádnou silačkou, ale pokud najde byť jen jediný šroubek, který bude uvolněný…

      Nebylo tam nic. Učinila druhý pokus na zadní stěně, ale potázala se stejným výsledkem.

      Zoufale vykopla plnou silou proti dveřím s mříží. Když ani to nepřineslo žádný výsledek, vzdálila se až k protější stěně kontejneru, natočila se pravým ramenem proti dveřím a s odrazem od stěny na ně naběhla. Výsledkem toho pokusu bylo, že ji zpětný náraz odrazil dozadu a na záda. Přitom se udeřila hlavou o stěnu kontejneru a narazila si páteř.

      Do hrdla se jí dral křik, ale nebyla si jistá, jestli by zrovna to byl ten nejlepší nápad. Vzpomínala si na toho muže z náklaďáku, který zastavil u silnice a potom ji napadl. Opravdu si přála, aby se sem teď vrátil?

      Ne, to tedy ne. Přemýšlej, přikazovala sama sobě. Použij ten svůj tvořivý mozek a vymysli, jak se odsud dostaneš.

      Jenže myslet prostě nedokázala. Takže, i když se jí podařilo zadržet výkřik, jenž se už už dral ven, se slzami už nijak úspěšná nebyla. Ještě jednou zuřivě nakopla dveře kontejneru a potom se vrátila do pozice, v níž se probudila. Vzlykala tak tiše, jak jen to šlo, pohupovala přitom tělem dopředu a dozadu a pohled udržovala upřený na té malé mřížce, jíž dovnitř pronikala ta trocha prachem zakaleného světla.

      Pro tu chvíli to bylo všechno, co Delores Manningová mohla dělat.