Ještě Než Vezme . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ Manningová byla třetí ženou, jež zmizela za posledních devět dní. První z nich byla místní a její zmizení nahlásila její dcera. Naomi Nylesová, čtyřicet sedm let. I ona zmizela rovnou ze silnice. Druhou byla žena z Des Moines jménem Crystal Hallová. Měla slušný záznam o promiskuitním chování, když byla mladší, ale celkově nic významného. V době únosu byla na návštěvě místní dobytčí farmy. V prvním případě nebyly odhaleny žádné důkazy o tom, že by to bylo nastražené – jenom auto opuštěné u silnice. Druhé vozidlo byl malý pickup s proraženou pneumatikou. Náhradní rezerva byla připravena k výměně, auto stálo na heveru a kolo s proraženou pneumatikou už bylo sundáno.

      Všechny tři únosy se pravděpodobně odehrály v noci mezi 22 večer a 3 ráno. Od prvního už uplynulo celých devět dnů a ještě stále nebyly žádné důkazy ani stopy.

      Jako obvykle prolistovala Mackenzie dokumenty hned několikrát, aby si vše zapamatovala. Tentokrát to ale nebyl problém, protože tam opravdu příliš mnoho informací nebylo. Vrátila se zpátky k fotografiím – byly na nich venkovské silnice prodírající se hlubokými lesy jako obrovský had, který ale nemá kam jít.

      Pokusila se také představit si tu scenérii očima vraha, který po těch silnicích pod příkrovem noci jezdí. Musel mít trpělivost. A kvůli temnotě musel být zvyklý být o samotě. Tma mu nevadila. Možná, že dokonce práci v temnotě preferoval, nejenom kvůli bezpečnosti, ale také pocitu osamění a izolace. Ten člověk bude nejspíše samotář. Unesl ty ženy rovnou ze silnice a pravděpodobně, když se dostaly do nějaké problémové situace. Oprava auta, propíchnutá kola. To znamenalo, že to nejspíše nedělal ze sportu. Prostě ty ženy chtěl. Ale proč?

      A co ta poslední zmizelá, Delores Manningová? Třeba byla místní a měla v té oblasti nějakou minulost, přemýšlela Mackenzie. Buď to, anebo byla sakramentsky odvážná, že jezdila po těch silničkách takhle pozdě v noci...protože, ať už to byla sebelepší zkratka, nebylo tam jednoduše bezpečno.

      Rozhodla se, že bude lepší doufat, že ta žena byla odvážná. Protože odvaha, nezáleží na tom, jak moc paličatá, často lidem pomáhá se vypořádat s náročnými situacemi. Je to více než jenom odznak cti, je to psychické nastavení, jež lidi pohání kupředu. Mackenzie si představovala Delores Manningovou, nadějnou spisovatelku, jak projíždí v noci po té silnici. Vyšlo jí, že ať už byla odvážná, či ne, nebyla ta představa nijak příjemná.

      Skončila s prohlížením a podala složku zpátky Ellingtonovi. Podívala se přes něj k okénku, za kterým se přelévaly bělostné mraky. Po chvíli zavřela oči, a dovolila své mysli zatoulat se ne do Iowy, ale do sousední Nebrasky. Na místo nekonečných plání a temných lesů, kde znali vysoké domy a dopravní zácpy jenom z televize. Nijak zvlášť jí to nechybělo, ale přesto se nemohla ubránit zvláštnímu vzrušení z toho, že se svým způsobem vrací domů.

      „Whiteová?“

      Při zvuku svého jména otevřela oči a podívala se na Ellingtona. Musela usnout. „Ano?“

      Nějak jste na pár minut vytuhla. „Všechno v pořádku?“

      „Jsem,“ odpověděla.

      A byla to naprostá pravda. Byla v pořádku. Prvních šest hodin jejího dne bylo fyzicky i psychicky náročných, ale teď tu seděla vznášející se v oblacích vedle dosti nečekaného dočasného partnera, a cítila se skvěle.

      „Mohu se vás na něco zeptat?“ řekla.

      „Jen si poslužte.“

      „Požádal jste o to, abyste na tomhle se mnou pracoval?“

      Ellington ihned neodpověděl. Mackenzie viděla, jak se kolečka jeho mysli protočila a přemýšlela, jestli Ellington mohl mít nějaký důvod jí lhát.

      „No, doneslo se mi o tom případu a, jak dobře víte, mám dobré pracovní vztahy s naším oddělením v Omaze. Vzhledem k tomu, že právě to je od Iowy nejbližší, přihlásil jsem se na to. Když se mě potom zeptali, jestli mi vadí, že na tom budu dělat s vámi, nic jsem nenamítal.“

      Mackenzie přikývla. Najednou se cítila špatně jenom proto, že přemýšlela o tom, jestli se jí Ellington nepokusil nadběhnout. Zatímco ona k němu chovala jakési city (jestli byly více fyzické nebo emocionální, to sama nikdy pořádně nezjistila), on jí nikdy nedal žádný důvod myslet si, že to cítí též. Stále bylo příliš snadné si vzpomenout, jak po něm vyjela, když se poprvé setkali v Nebrasce, a on ji odmítl.

      Pojďme prostě doufat, že už na to na všechno zapomněl, pomyslela si. Teď jsem někdo jiný, on má spoustu starostí sám se sebou a navíc spolu pracujeme. Co se stalo, stalo se. Ale je to pryč.

      „A co vy?“ zeptala se. „Co vy si o tom myslíte?“

      „Myslím si, že ty ženy nehodlá zabíjet,“ odpověděl Ellington. „Žádné stopy, žádné předvádění se, a, stejně jako vy, si myslím, že je místní. Řekl bych, že je možná jenom sbírá...ale proč, o tom se neodvažuji spekulovat. Pokud mám ale pravdu, tak to není nic dobrého.“

      Mackenzie musela souhlasit. Pokud někdo ženy jenom unášel, muselo mu dříve nebo později dojít místo. A možná i zájem...což znamenalo, že s tím dříve nebo později přestane. To byla teoreticky dobrá věc, ale také to znamenalo, že potom jeho stopa vychladne, aniž by za sebou někdy zanechal něco, čeho by se mohli chytit.

      „Myslím, že máte pravdu s tím, že je sbírá,“ odpověděla. „Jde po nich, když jsou zranitelné – když jsou zaměstnané svými auty a koly. Spíše se za nimi plíží, než aby se přímo ukázal. To znamená, že bude plachý.“

      Ellington se ušklíbl a řekl: „Hm, to je dobrý postřeh.“

      Jeho škleb se proměnil v úsměv, od kterého musela uhnout pohledem, protože věděla, že by vyústil k pohledu do očí, který se jim tu a tam stával. Ty pohledy trvaly příliš dlouho na to, aby byly neškodné. Namísto toho se zadívala zpátky ven z okna, kde nyní bylo modré nebe a dole pod nimi mraky nad americkým středozápadem, jenž už se musel rozkládat na zemi.

      ***

      Vzhledem k tomu, že s sebou neměli skoro žádná zavazadla, prošli Mackenzie s Ellingtonem letištěm úplně bez problémů. Během rolování po přistání jí Ellington pověděl, že už mají plán postupu (nejspíše vznikl v době, kdy se řítila do svého bytu a balila si věci). Měli se setkat se dvěma místními agenty a spolupracovat s nimi, aby byl případ vyřešen tak rychle, jak jen to bude možné. Vzhledem k tomu, že ani nepotřebovali vyzvednout velká zavazadla, vydali se rovnou za nimi.

      Setkali se v jednom z nesčetných Starbucksů přímo na letišti. Ellington se ujal vedení, protože bylo jasné, že jej McGrath považoval za hlavu celé operace. Proč jinak by právě jemu pověděl, kde se má s agenty setkat? Proč jinak by o všem věděl s předstihem, aby mohl na letišti být včas a vše si pohodlně vyřídit?

      Jejich СКАЧАТЬ