Ještě Než Vezme . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ bylo naposledy, co se rozhodla podepisovat svoje knihy v malém městě, o kterém nikdy předtím ani neslyšela. Rozhodla se, že zavolá svému asistentovi pro styk s veřejností a vysvětlí mu, že to, že město má knihkupectví, ještě neznamená, že je důležité. Sice se na ni asi bude dívat jako na namyšlenou primadonu, ale to jí v té chvíli bylo docela jedno.

      Bylo 22:30 a Delores Manningová řídila na dvouproudé silničce, táhnoucí se donekonečna lesem kdesi uprostřed Iowy. Byla si velmi dobře vědoma faktu, že asi tak před deseti mílemi špatně odbočila, protože se její GPS navigace jednoduše odmlčela. Nebyl tu signál. Samozřejmě. Byla to jenom třešnička na pomyslném dortu celého toho příšerného víkendu.

      Už jela bez nutnosti otáčet volantem déle než deset minut. Za tu dobu nespatřila žádné značky, domy ani nic dalšího. Jenom stromy a nad nimi až překvapivě krásné hvězdnaté nebe. Už chvíli zvažovala, že zpomalí a jen tak přes plnou čáru se prostě otočí do protisměru. Zdálo se to čím dál více jako dobrý nápad.

      Už skoro šlápla na brzdu, když tu cosi explodovalo. Delores vykřikla úlekem a překvapením, ale její hlas se skoro beze zbytku utopil v zaskřípění, když sebou celé auto cuklo, mírně se naklonilo na stranu a začalo samovolně uhýbat doleva.

      Podařilo se jí sice dostat se zpátky jakžtakž do přímého směru, ale brzy si uvědomila, že to nebude nadlouho. Tah doleva byl příliš silný. Nakonec to vzdala a jenom navedla auto bezpečně ke krajnici, kde se dvěma koly stále na asfaltu zastavila. Instinktivně zapnula výstražná světla a zhluboka vydechla.

      „Do prdele,“ řekla nahlas.

      Znělo to jako pneumatika, pomyslela si. A pokud to tak je...sakra, vždyť já ani nevím, jestli tu někde mám rezervu. To mám za to, že se všude vláčím v téhle staré šunce. Začíná se ti to psaní docela dařit, holka. Možná bys občas mohla utratit trochu peněz za letenky a auto z půjčovny, co?

      Odjistila kufr, otevřela dveře a vystoupila do noci. Vzduch už byl ostrý, jak se zima pomalu snášela na středozápad a vytlačovala podzim. Delores si přitáhla k tělu kabát a z kapsy vytáhla telefon. Nijak ji nepřekvapilo, když si na jeho displeji přečetla, že tu není žádný signál. Za těch dvacet minut, co se odmlčela navigace, si na to už docela zvykla.

      Namísto telefonu se tedy podívala na pneumatiky, aby zjistila, že přední i zadní na straně řidiče, jsou prázdné. A nejenom to. Byly proražené. Když si jednu z nich prohlédla pozorněji, zjistila, že se na ní ve světle hvězd něco blýská. Poklekla, aby zjistila, co to může být.

      Sklo, pomyslela si. Vážně? Jak by mi sklo mohlo takhle prorazit kola?

      Prohlédla si pneumatiku pozorněji a objevila několik dalších, poměrně velkých kusů skla. Když se však ohlédla zpátky po silnici, nic tam neobjevila. To však o ničem nevypovídalo, protože měsíc byl povětšinou ukrytý za větvemi stromů a okolí tak bylo temné.

      Vydala se tedy ke kufru, i když věděla, že ať už tam nalezne cokoliv, bude to nejspíše k ničemu. I kdyby tam ta rezerva náhodou byla, stejně potřebovala dvě.

      Nakonec dveře kufru jenom lehce nadzvedla a rozzlobeně - a trochu i vystrašeně – je zabouchla, aniž by se vůbec obtěžovala se tam podívat. Znovu sáhla po telefonu a s pocitem bezradnosti, se opřela zády o auto. V naději, že vyšší poloha postačí na zachycení alespoň slabého signálu zvedla telefon nad hlavu.

      Nic.

      Nevyšiluj, poručila v duchu sama sobě. Ano, jsi uprostřed ničeho. Ale dřív nebo později se tu někdo musí objevit. Všechny cesty někam vedou, no ne?

      Rozzlobená tím, jak špatně se její víkend vyvíjí, se vrátila do auta, kde topení skýtalo přece jenom příjemnější prostředí. Natočila si zpětné zrcátko tak, aby ihned viděla světla jakéhokoliv auta přijíždějícího zezadu a zadívala se kupředu, aby to samé ohlídala z druhé strany.

      Během toho dumala nad nepovedenou autogramiádou, poznamenanou nízkou návštěvností i svými mnohem současnějšími potížemi, když tu spatřila, jak se zepředu přibližují dvě světla. V té chvíli čekala jenom sedm minut, a tak si pomyslela, že alespoň v tuto chvíli má trochu štěstí.

      Rozsvítila čelní světla, aby ještě zvýšila vlastní viditelnost, kterou doteď zajišťovaly jenom všechny čtyři blinkry, otevřela dveře a vystoupila. Zůstala stát blízko u auta, ale zároveň mávala na to přijíždějící, které se ukázalo být náklaďákem. Ulevilo se jí, když světla začala zpomalovat. Vozidlo sjelo ze silnice k její straně a zaparkovalo čumákem přímo naproti tomu jejímu. Jeho řidič vypnul světlomety a rovněž zapnul výstražné blinkry. Vystoupil.

      „Zdravíčko,“ řekl asi tak čtyřicetiletý muž.

      „Dobrý,“ odpověděla Delores. Prohlédla si jej, ale pořád ještě se příliš zlobila na vlastní osud, než aby si dělala hlavu z cizince, který se tu u ní zastavil uprostřed noci a na míle od civilizace.

      „Potíže s autem?“ zeptal se.

      „Spousty,“ odpověděla Delores a ukázala rukou k pneumatikám. „Píchla jsem obě najednou. Věřil byste tomu?“

      „No, to je hrůza,“ řekl muž. „Volala jste Triple A nebo servis nebo někoho?“

      „Nemám signál,“ odpověděla. Skoro ještě dodala, „Nejsem zrovna zdejší,“ ale nakonec si to rozmyslela.

      „Můžete si půjčit můj,“ řekl. „Obvykle tu mám minimálně dvě čárky.“

      Přistoupil k ní a sáhl do kapsy pro telefon.

      Jenomže to, co vyndal, telefon nebyl. Vlastně to hned nebyla schopna poznat. Nevěděla, co vidí. Nedávalo jí valný smysl, co to může být a...

      Najednou to letělo rychle na její tvář. Zlomek vteřiny před tím, než došlo k nárazu, konečně poznala tvar té věci, jež si tak rychle nasadil na prsty.

      Kovový boxer.

      Když ta okovaná pěst narazila do jejího čela, zahřmělo to. Potom následoval blesk bolesti, jenž projel tělem od hlavy dolů a způsobil, že se jí podlomila kolena. Padla na silnici a poslední, co si ještě stačila všimnout, byla světla jeho náklaďáku a mužův obličej, který se nad ní téměř ustaraně skláněl. Potom už byla jenom tma.

      KAPITOLA PRVNÍ

      Mackenzie Whiteová stála pod svým černým deštníkem a dívala se, jak je rakev pomalu spouštěna do hrobu. Lilo jako z konve. Vzlykání zúčastněných se v tom dešti bubnujícím o holou zem i okolní náhrobky skoro dokonale ztrácelo.

      Mackenzie se smutnýma očima naposledy dívala, jak její bývalý parťák pomalu odchází ze světa živých.

      Rakev zvolna sjížděla po ocelových kolejnicích, ke СКАЧАТЬ