Ještě Než Vezme . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ dobrých dvacet minut, než jí ty myšlenky zcela opustily. Jako obvykle použila práci, aby se od podobných věcí odreagovala. Otevřela svůj laptop a zobrazila si emaily. Našla několik nových zpráv od policejního oddělení Bent Creek, které přišly za poslední půlden – další způsob, jakým ji tu rozmazlovali.

      Poslali jí mapy oblasti, hlášení o pouhých čtyřech zmizelých osobách za posledních deset let, analýzu dopravní situace provedenou státem Iowa v roce 2012, a dokonce i seznam všech zatčení provedených za posledních pět let, kdy měli zatčení v rejstříku nějaký záznam o napadení. Mackenzie si to všechno prohlédla a potom se blíže zaměřila na ty čtyři zmizelé osoby.

      Dvě z nich byly považovány za útěkáře z domova a Mackenzie s tím závěrem po přečtení podrobností souhlasila. Oba případy byly učebnicovým příkladem rozzlobených teenagerů, kteří byli znuděni životem v malém městě a odešli z domova mnohem dříve, než by se to rodičům líbilo. Jednou z nich byla čtrnáctiletá dívka, která svou rodinu před dvěma roky nakonec kontaktovala a pověděla jim, že nyní žije docela pohodlně v Los Angeles.

      Další dva případy byly ale komplikovanější. Jeden hovořil o desetiletém chlapci, který byl unesen z dětského hřiště u kostela. Když se toho někdo konečně doftípil, byl již tři hodiny nezvěstný. Mezi místními se říkalo, že jej odvezla jeho babička a to kvůli neutěšené situaci v rodině. Rodinné drama plus pohlaví a věk uneseného Mackenzie nutily pochybovat, že tu může být nějaké spojení na současné případy.

      Čtvrtý případ vypadal slibněji, ale i tak byl dost slabý. První, co vzbudilo její pozornost bylo, že se rovněž odehrál v souvislosti s autonehodou. V roce 2009 vyletěli Sam a Vicki McCauleyovi ve sněhové bouři ze silnice. Když policie a ambulance dorazily na místo, Sam byl sotva naživu a nakonec zemřel po cestě do nemocnice. Neustále se ptal, kde je jeho žena. Podle zprávy musela být Vicky McCauleyová při nehodě vymrštěna ven z auta, ale její tělo se nikdy nenašlo.

      Mackenzie prošla hlášení dvakrát, ale neobjevila nic, co by popisovalo důvod havárie. Několikrát byla zmíněna zledovatělá vozovka, což bylo dobré vysvětlení, ale Mackenzie si přesto myslela, že by bývalo stálo za to, jít v tomto aspektu trochu hlouběji. Pročetla hlášení ještě jednou a potom jej začala znovu simultánně s hlášením o únosu Delores Manningové. Všechno nasvědčovalo tomu, že jediným spojením mezi těmi dvěma nakonec byl fakt, že se to stalo při autonehodě.

      Po chvíli se rozhodla pro jiný přístup a pokusila se zařadit tři současná zmizení vedle těch čtyřech případů. Bylo to skoro nemožné. Dva neobjasněné případy byly považované za útěky a i když v obou případech šlo o ženy, bylo zde příliš mnoho otevřených možností. Navíc, tři unesené ze současnosti zmizely ze svých automobilů. Možná proto, že uvíznout na takové cestě, se stávalo poměrně často. V každém případě to nijak nesedělo na útěk z domova náctileté holky. Ty případy na sebe jednoduše nepasovaly.

      Tenhle chlápek nestojí o problémové náctileté, které utíkají od mámy s tátou. Jde po ženách. Ženách, které z nějakého důvodu jezdí venku v noci ve svých autech. Možná, že si uvědomuje, že je tu naděje, že mu někdo ve snaze získat pomoc snáze uvěří – obzvláště potom ženy.

      Na druhou stranu, většina žen by byla velice opatrná, kdyby se u nich v noci objevil neznámý muž. Obzvláště v okamžiku, kdy jsou jejich auta rozbitá.

      Možná, že ho znají…

      To se také zdálo přitažené za vlasy. Podle toho, co jim pověděly Tammy a Rita Manningovy, neznala Delores v Bent Creeku vůbec nikoho.

      Mackenzie se vrátila k případu McCauleyových. Především proto, že byl jediný, kde bylo alespoň slaboučké vlákénko podobnosti. Potom se znovu podívala do emailové schránky a otevřela ten úplně nejčerstvější. Odpověděla na něj:

      Velice vám děkuji za pomoc. Říkala jsem si, jestli byste mi mohli co nejrychleji poskytnout pár dalších informací. Ráda bych získala seznam a kontaktní údaje členů rodiny McCauleyových, kteří žijí v okruhu padesáti mil. Pokud byste náhodou měli číslo na agenta Delores Manningové, bylo by to úplně skvělé.

      Mackenzie se cítila skoro provinile, že si takovým způsobem vyžádala informace. Jenže pokud policejní oddělení v Bent Creeku opravdu chtělo tak hodně pomáhat, hodlala jejich zdroje využít, jak jen to bude možné.

      S odesláním emailu otevřela další dokument...ten, který se jí úspěšně dařilo odkládat už skoro tři týdny. Rychle prolistovala všemi stránkami, až nalezla jednu fotografii.

      Byla to navštívenka se jménem jejího otce napsaným rukou na zadní straně. Na té přední, jež zobrazovala fotografie předchozí, bylo tlustým písmem napsáno jméno společnosti: Barker Antiques: Nové i staré sběratelské rarity.

      To bylo vše. Mackenzie už dávno věděla, že to místo neexistuje – alespoň o něm ona sama ani FBI nedokázali nic zjistit – což to všechno jenom zhoršovalo. Dívala se na kartu a bolelo ji u srdce. Momentálně byla jenom asi dvě hodiny jízdy od místa, kde její otec zemřel a možná tři hodiny od místa, kde byla nalezena ta navštívenka – téměř dvacet let po jeho smrti.

      Nebyl to její případ...ne doopravdy. McGrath jí dal něco jako podpultové povolení asistovat, když bude moci, ale zatím se na případu nic nedělo. Myslela na Kirka Petersona, detektiva, který odhalil vazby odkazující současný případ k tomu týkajícímu se jejího otce. Nakonec mu skoro zavolala, ale zarazila se, když zjistila, že je 23:45. Navíc, o čem by si asi tak povídali, než o tichu, které se kolem současného i toho znovuotevřeného případu rozprostíralo?

      Jenže ona mu potřebovala zavolat. Možná, že po tomhle případu by se mohla Petersonovi a případu v Nebrasce věnovat naplno. Už bylo na čase, aby tu obludu ohledně vraždy jejího otce konečně jednou provždy smetla ze stolu.

      Připravila se do postele, vyčistila si zuby a převlékla se do tenkých tepláků a trička. Ještě než se však uložila, ještě jednou a naposledy se podívala na telefon, zda nemá další emaily.

      Zjistila, že její požadavek na Bent Creekskou polici byl zodpovězen pouhých sedmnáct minut poté, co email poslala. Informace, jež obsahoval, si uložila mezi ostatní dokumenty a chvilku přemýšlela, jak zorganizovat zítřejší den. Teprve poté si konečně dovolila zhasnout, uvolnit se a trochu se prospat.

      Nerada zakončovala den tím, že dumala o nezodpovězených otázkách. Zpočátku to nedokázala a často končila přemýšlením o případu místo spaní, ale po čase se přece jen naučila nechávat nové otázky na další den a nechat odpovědi přes noc uzrát v temnotě a pohodlně mimo její mysl.

      KAPITOLA OSMÁ

      Mackenzie zrovna dokončila oblékání, když tu někdo zaklepal na dveře jejího motelového pokoje. Podívala se kukátkem ven a spatřila Ellingtona. V ruce držel malou krabici na níž stály dva papírové kelímky s kávou. Otevřela dveře a pustila jej dovnitř, i když si nebyla jistá, jak se má připravit na celý den, když tu СКАЧАТЬ