Navždy Pryč . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ ještě dobré. Její terapeut jí řekl, že to tak bude muset dělat, jestli chce mít naději na návrat do práce.

      Ale potom se z nějakého důvodu z intelektuální hádanky stalo to, čím skutečně byla – monstrózní lidskou tragédií, ve které zemřely dvě nevinné ženy, během zápasu nezměrné bolesti a hrůzy. A náhle se zamyslela: Měly to tak strašné, jako jsem to měla já?

      Její tělo nyní přetékalo panikou a strachem. A rozpaky, studem. Bill byl její partner a její nejlepší přítel. Dlužila mu. Stál při ní během posledních týdnů, na rozdíl od jiných. Bez něj by období v nemocnici nepřežila. Poslední věc, kterou chtěla, aby spatřil bylo vidět ji bezmocnou.

      Slyšela, jak April zakřičela u zadních skleněných dveří.

      “Mami, musíme jít jíst nebo přijdu pozdě.”

      Pocítila nutkání na ni také zakřičet, “Připrav si svou vlastní snídani!”

      Ale neudělala to. Už dávno byla z bitev s April unavená. Vzdala všechen boj.

      Vstala od stolu a šla zpět do kuchyně. Z role kuchyňských papírových utěrek si jednu utrhla a utřela si slzy a vysmrkala se, potom se připravila na vaření. Snažila se rozpomenout se na slova terapeuta: I rutinní úkoly budou stát velkou míru vědomého úsilí, alespoň po nějakou dobu. Musela se smířit s tím, že bude věci dělat krůček po krůčku.

      Nejprve vytáhnout věci z lednice – kartón vajíček, balení slaniny, dózu s máslem, sklenici s džemem, protože na rozdíl od ní měla April džem ráda. A tak to šlo, dokud nevyskládala šest plátků slaniny na pánev na sporáku a potom pod pánví zažehla plyn.

      Při pohledu na žlutomodrý plamen zavrávorala. Zavřela oči a vše se jí vybavilo.

      Riley ležela ve stísněném prostoru pod domem, v malé provizorní kleci. Propanová pochodeň dávala jediné světlo, které spatřila. Zbytek času strávila v naprosté temnotě. Podlaha stísněného prostoru byla tvořená hlínou. Podlahová prkna nad ní byla tak nízko, že se sotva mohla skrčit.

       Byla tam naprostá temnota, dokonce i když otevřel malé dveře a vplížil se do stísněného prostoru k ní. Neviděla ho, ale slyšela, jak dýchá a bručí. Odemkl klec, otevřel ji a vlezl dovnitř.

      A potom zažehl pochodeň. Viděla jeho krutý a ošklivý obličej v jejím světle. Dobíral si ji talířem bídného jídla. Když se po něm natáhla, nasměroval na ni plameny. Nemohla se najíst, aniž by se nespálila …

      Otevřela oči. Představy byly méně viditelné, když měla otevřené oči, ale proud vzpomínek nemohla setřást. Roboticky pokračovala v přípravě snídaně, celé tělo zápasilo s adrenalinem. Zrovna připravovala příbory na stůl, když se hlas její dcery znovu rozkřičel.

      “Mami, jak dlouho to bude trvat?”

      Vyskočila a její talíř jí vyklouzl z ruky, spadl na podlahu a roztříštil se.

      “Co se stalo ?” zakřičela April a objevila se vedle ní.

      “Nic,” řekla Riley.

      Uklidila nepořádek a když si se s April usadily společně k jídlo, tiché nepřátelství bylo patrné, jako vždycky. Riley chtěla ten koloběh přerušit, přiblížit se April, říci, April, to jsem já, tvá matka, a já tě miluji. Ale tolikrát to zkusila a bylo to ještě horší. Její dcera ji nenáviděla a ona nechápala proč – nebo jak s tím skoncovat.

      “Co budeš dnes dělat ?” zeptala se April.

      “ Co myslíš?” vyštěkla April. “Půjdu na vyučování.”

      “Já myslím potom,” řekla Riley a udržovala svůj hlas klidný a soucitný. “Jsem tvá matka. Chci to vědět. To je normální.”

      “Nic na našem životě není normální.”

      Chvíli jedly v tichosti.

      “Ty mi nikdy nic neřekneš,” řekla Riley.

      “Ty taky ne.”

      To nadobro skoncovalo s veškerou nadějí na konverzaci.

       To je fér, pomyslela si Riley hořce. Byla to větší pravda, než April tušila. Riley jí nikdy neřekla o své práci, o svých případech; nikdy jí neřekla o svém zajetí nebo o čase strávený v nemocnici nebo proč má právě nyní “dovolenou”. Vše, co April věděla bylo, že během té doby musela žít u svého otce a nenáviděla ho ještě víc, než nenáviděla Riley. Ale i když jí to chtěla moc říci, Riley byla přesvědčená, že bude lepší, když April nebude mít ponětí o tom, čím si její matka prošla.

      Riley se oblékla a odvezla April do školy a celou cestu jedna druhé neřekla ni slovo. Když April vystoupila z auta, zavolala na ní, “Uvidíme se v deset.”

      April na ni bez zájmu mávla a odkráčela.

      Riley zajela do nedaleké kavárny. Stalo se to pro ni rutinou. Bylo pro ni těžké, strávit čas na veřejnosti, a ona věděla, že právě proto to musí dělat. Kavárna byla malá a nikdy nebyla plná, dokonce i během dopoledne, jako bylo toto, takže ji vnímala jako poměrně malou hrozbu.

      Jak tam seděla, srkala cappuccino, vzpomněla si znovu na Billovu naléhavou prosbu. Už to je šest týdnů, zatraceně. To se musí změnit. Ona se musí změnit. Nevěděla, jak to udělá.

      Ale začala se jí rodit myšlenka. Přesně věděla, co musí udělat jako první.

      Kapitola 4

      Bílý plamen propanové pochodně plápolal před Riley. Musela uhýbat sem a tam, aby se vyhnula spálení. Jas ji oslepoval, nic jiného neviděla a dokonce už ani neviděla tvář svého věznitele. Jak se pochodeň kolem točila, zdálo se, jako by zanechávala stopu ve vzduchu.

      “Přestaňte!” křičela. “Přestaňte!”

       Její hlas byl hrubý a chraplavý z křičení. Zamyslela se, proč plýtvala svým dechem. Věděla, že ji nepřestane trýznit, dokud nebude mrtvá.

       A v ten okamžik pozvedl klakson a zatroubil jí s ním do ucha.

      Klakson auta zaječel. Riley se vrátila do přítomnosti a rozhlédla se, uviděla, jak se semafor na křižovatce právě změnil na zelenou. Řada řidičů čekala za jejím vozem a ona šlápla na plyn.

      Riley, se zpocenými dlaněmi, vytlačila tu vzpomínku a připomněla si, kde je. Chystala se navštívit Marii Sayles, jedinou další přeživší ne popsatelného sadismu jejího téměř-vraha. Vynadala si za to, že dovolila, aby ji ta vzpomínka ovládla. Podařilo se jí soustředit svou mysl na řízení celou hodinu a půl a myslela si, že už se jí to daří.

      Riley СКАЧАТЬ