Navždy Pryč . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ že s bohatými a mocnými se jednalo hůř, než s těmi na nižších příčkách sociálního žebříčku.

      Zaparkovala na pečlivě upravovaném kruhu před kamenným sídlem. Ano, tato rodina byla vskutku velmi bohatá.

      Vystoupila z auta a šla k enormním vstupním dveřím. Poté, co zazvonila na zvonek, ji uvítal pečlivě upravený muž kolem třicítky.

      “Jsem Robert,” řekl. “ Senátorův syn. A vy musíte být Zvláštní Agentka Riley. Pojďte dál. Matka a Otec vás očekávají.”

      Robert Newbrough vedl Riley do domu, což jí okamžitě připomnělo, jak moc neměla ráda snobské domy. Dům rodiny Newbrough byl obzvláště velký a prázdný, a cesta na ísto, kde ji senátor a jeho žena očekávali, byla příliš daleká. Riley si byla jistá, že nutit hosty jít takovou nepřiměřenou vzdálenost byla jistě zastrašující taktika, způsob, jak vyjádřit, že obyvatelé tohoto domu jsou příliš mocní na to, aby si s nimi někdo zahrával. Riley také přišel všudypřítomný koloniální nábytek a dekorace poměrně ošklivý.

      A co víc, hrozila se toho, co přijde jako další. Pro ni bylo, hovořit’ s rodinami obětí prostě strašné – mnohem horší, než řešit místo vraždy nebo dokonce těla. Přišlo jí příliš snadné, zamotat se do smutku, zloby a zmatení druhých. Tak intenzivní emoce ničily její soustředění a odváděly její pozornost od práce.

      Jak kráčeli, Robert Newbrough řekl, “Otec je od té doby z Richmondu zpět …”

      Uprostřed věty se trochu zalkl. Riley cítila míru intenzity jeho ztráty.

      “Od té doby, co jsme dostali informace o Rebě,” pokračoval. “To bylo strašné. Obzvláště matka je otřesená. Zkuste ji příliš nerozrušit.”

      “Je mi moc líto vaší ztráty,” řekla Riley.

      Robert ji ignoroval a vedl Riley do prostorného obývacího pokoje. Senátor Mitch Newbrough a jeho žena tam seděli společně na ohromné pohovce a drželi se za ruce.

      “Agentka Paige,” řekl Robert a představil ji. “Agentko Paige, dovolte mi, abych vám představil své rodiče, Senátora a jeho ženu, Annabeth.”

      Robert vyzval Riley, aby se posadila a pak si sám sedl.

      “Nejprve,” řekla Riley tiše, “přijměte mé nejhlubší kondolence, kvůli vaší ztrátě.”

      Annabeth Newbrough odpověděla tichým pokýváním. Senátor jen seděl a hleděl vpřed.

      V krátkém tichu, které následovala, Riley rychle zhodnotila jejich tváře. Newbrougha viděla v televizi už mnohokrát, vždy měl vtíravý úsměv politika. Nyní se neumíval. Riley moc paní newbrough nevídala, zdálo se, že je typicky poslušná, jak to u politických manželek bývá.

      Oběma bylo čerstvě po šedesátce. Riley si všimla, že oba se bolestně snažili, aby vypadali mladší – vlasové implantáty, obarvené vlasy, facelifty, makeup. Podle Riley jim jejich snaha získala poměrně umělé vzezření.

      Jako u panenek, pomyslela si Riley.

      “Musím vám položit pár otázek o vaší dceři,” řekla Riley a vytáhla svůj zápisník. “Byli jste poslední dobou s Rebou v úzkém kontaktu?”

      “Ó ano,” řekla paní Newbrough. “Naše rodina má k sobě velmi blízko.”

      Riley si všimla, že hlas ženy je trochu strojený. Znělo to jako něco, co říkávala příliš často, příliš rutinně. Riley měla silný pocit, že rodinný život v domě Newbroughových byl méně než ideální.

      “Řekla Reba poslední dobou něco o tom, že se cítila zastrašovaná?” zeptala se Riley.

      “Ne,” řekla paní Newbrough. “Ani slovo.”

      Riley si všimla, že Senátor zatím neřekl ani slovo. Přemýšlela, proč je tak potichu. Potřebuje ho vtáhnout do děje, ale jak?

      Nyní promluvil Robert.

      “Poslední dobou si prošla ošklivým rozvodem. Mezi ní a Paulem to bylo ošklivé, kvůli svěření do péče jejich dvou dětí.”

      “Ó, mně se nikdy nelíbil,” řekla paní Newbrough. “Měl takovou povahu. Myslíte si snad, že by mohl—?” Její slova se vytratila.

      Riley zakroutila hlavou.

      “Její bývalý muž není pravděpodobný podezřelý,” řekla.

      “Proč probůh ne?” zeptala se paní Newbrough.

      Riley zvažovala, co by jim měla a neměla říci.

      “Možná jste zaslechli, že vrah zaútočil již předtím,” řekla. “U Daggettu byla podobná oběť.”

      Paní Newbrough začínala být rozčilenější.

      “A co to pro nás má znamenat?”

      “Máme před sebou sériového vraha,” řekla Riley. “S ničím domácím to nemá spojitost. Vaše dcera možná vraha vůbec neznala. Je velmi pravděpodobné, že to nebylo osobní.”

      Paní Newbrough nyní vzlykala. Riley okamžitě litovala zvolených slov.

      “Nebylo osobní?” vykřikla téměř paní Newbrough. “Jak by to mohlo být cokoli jiného než něco osobního?”

      Senátor Newbrough promluvil ke svému synovi.

      “Roberte, odveď, prosím, někam svou matku a uklidni ji. Potřebuji s s Agentkou Paige pohovořit o samotě.”

      Robert Newbrough poslušně vedl svou matku pryč. Senátor Newbrough nic chvíli neříkal. Díval se pevně Riley do očí. Byla si jistá, že je zvyklý tím svým pohledem lidi zastrašovat. Ale na ni to nijak zvlášť neplatilo. Prostě na něj hleděla stejně tak.

      Nakonec se Senátor natáhl do kapsy u saka a vyndal dopisní obálku. Přešel k její židli a podal jí ji.

      “Tady,” řekl. Poté přešel zpět k pohovce a znovu se posadil.

      “Co je to?” zeptala se Riley.

      Senátor se na znovu upřel svůj pohled.

      “Vše, co potřebujete vědět,” řekl.

      Riley byla nyní naprosto zmatená.

      “Mohu to otevřít?” zeptala se.

      “Poslužte si.”

      Riley obálku otevřela. Byl na ní jediný list papíru, se dvěma sloupci jmen. Některé z nich poznávala. Tři nebo čtyři byli dobře známí reportéři místních televizních zpráv. Někteří další byli prominentní virginští СКАЧАТЬ