Toužení . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ nožem a dalšího náhodně uchopeným kamenem.

      "Myslíš, že něco připraví tyhle děti na skutečné události?" Zeptal se Bill, kývl směrem k učňům, kteří nyní skončili a opouštěli střelnici.

      "Ne tak docela," řekla Riley. "Ve virtuální realitě mozek přijímá scénář jako reálný, ale žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, žádná bolest, žádný boj o převahu. Uvnitř vždy převládá pocit, že nehrozí zabití. "

      "Přesně," souhlasil Bill. "Budou muset zjistit jaké to je ve skutečnosti, stejně jako jsme to museli před lety zjistit my."

      Riley na něj vrhla kosý pohled, zatímco se vzdalovali od palebné linie.

      Bylo mu čtyřicet let, stejně jako jí, a jeho tmavé vlasy získávaly nádech šedé. Sama sebe se ptala, co to znamená, když se přistihla, jak ho přirovnává ke štíhlejšímu, drobnému sousedovi.

      Jak se jmenuje? položila si otázku. Á, ano - Blaine.

      Blaine byl hezký, ale nebyla si jistá, zda se Billovi vyrovná. Bill byl velký, pevný a velmi atraktivní.

      "Co tě sem přivádí?" zeptala se.

      "Slyšel jsem, že tu budeš," řekl.

      Riley se na něj nejistě podívala. To asi nebude jen přátelská návštěva. Z jeho výrazu viděla, že jí ještě není připraven říct, co chce.

      Bill řekl: "Jestli si chceš dril dokončit, mám na tebe vyšetřený čas."

      "Byla bych ti vděčná," řekla Riley.

      Vzdálili se do samostatné části střelnice, kde jí nebude hrozit zasažení zbloudilými kulkami od účastníků školení.

      Zatímco Bill obsluhoval časovač, Riley přelétla všemi fázemi kvalifikačního kurzu pro FBI pistole, střílela na cíl ze tří yardů, potom pěti, pak sedmi, pak patnácti. Pátá a poslední etapa byla jediná část, která jí nepřipadala ani trochu náročná – střelba zpoza barikády a na dvacet pět yardů.

      Když byla Riley hotová, sundala si ochranu hlavy. S Billem přešla k terči a zkontrolovala svou práci. Všechny zásahy byly pěkně pohromadě.

      "Na sto procent – perfektní skóre," řekl Bill.

      "Tak by to mělo být," odpověděla Riley. Nesnesla by, kdyby se jí nedařilo.

      Bill ukázal na hliněný násep za terčem.

      "Trochu absurdní, co?" řekl.

      Několik kusů běloocasé vysoké se spokojeně páslo na vrcholu kopce. Ve skutečnosti se tam shromáždila, zatímco ona střílela. Byla snadno v dosahu, dokonce i pro její pistoli. Ale vysoká nebyla ani z části rušena tisíci náboji, které zasahovaly terče těsně pod vysokým hřebenem, po kterém chodila.

      "Ano," řekla, "a krásné."

      V této roční době byly na střelnici srny běžně k vidění. Byla lovecká sezóna a jako by věděly, že zde budou v bezpečí. Ve skutečnosti se půda FBI Akademie stala pro mnohá zvířata jakýmsi útočištěm, včetně lišek, divokých krocanů a syslů.

      "Před pár dny spatřil jeden z mých studentů na parkovišti medvěda," řekla Riley.

      Riley udělala pár kroků směrem k valu. Srny zvedly hlavy, zíraly na ni a odklusaly pryč. Nebály se střelby, ale nechtěly, aby se lidé přiblížily příliš blízko.

      "Jak to, že to tuší?" Zeptal se Bill. "Myslím tím - že to tady je bezpečné. Nezní všechny výstřely stejně?"

      Riley prostě zavrtěla hlavou. Bylo to pro ni záhadou. Když byla malá, vzal ji její otec na lov. Pro něj byly srny jen zdroj - jídla a usně. Zabít je ji před tolika lety netrápilo. Ale to se změnilo.

      Zdálo se jí to divné, když o tom nyní přemýšlela. Neměla žádné potíže s použitím smrtící síly proti člověku, když to bylo nezbytné. V mžiku by dokázala zabít člověka. Ale zabít jednoho z těchto důvěřující tvorů se nyní zdálo nemyslitelné.

      Riley a Bill odešli k nedalekému odpočívadlu a posadili se spolu na lavičku. Ať s ní přišel hovořit o čemkoli, stále se zdál být zdrženlivý.

      "Jak se ti daří o samotě?" zeptala se tiše.

      Věděla, že to je citlivá otázka a všimla si, že svraštil obličej. Jeho žena ho opustila po letech rozporu, ohledně jeho práce a rodinného života. Bill měl obavy, že ztratí kontakt se svými malými syny. Teď žil v bytě v Quanticu a trávil čas se svými chlapci o víkendech.

      "Já nevím, Riley," řekl. "Nevím, jestli si na to někdy zvyknu."

      Bylo jasné, že je osamělý a má depresi. Během nedávného odloučení a následného rozvodu si to sama dostatečně prožila. Také věděla, že období po odloučení je obzvláště citlivé. I když vztah nebyl příliš dobrý, jste se ocitli ve světě cizinců, kdy vám chybí pocit familiárnosti a člověk neví, co se sebou má dělat.

      Bill se dotkl její ruky. V jeho hlase byly patrné silné emoce, pronesl, "Někdy si myslím, že vše, na čem v mém životě záleží ... jsi ty."

      Riley se na chvíli zmocnil pocit, že ho musí obejmout. Když pracovali jako partneři, Bill jí mnohokrát přišel na pomoc, jak fyzicky tak i emocionálně. A ona věděla, že musí být opatrná. Věděla, že lidé mohou být v podobné situaci dost šílení. Sama vlastně jednou v noci opilá zavolala Billovi a navrhla mu, aby si začali románek. Teď byla situace obrácená. Cítila z jeho strany hrozící závislost na ní, právě nyní, když začínala mít pocit svobody a začínala být dost silná na to, aby to o samotě zvládla.

      "Byli jsme dobrými partnery," řekla. Bylo to chabé, ale nedokázala vymyslet, co jiného na to říct.

      Bill se dlouze a zhluboka nadechl.

      "To je to, o čem jsem si sem s tebou přijel promluvit," řekl. "Meredith mi řekl, že ti volal kvůli případu ve Phoenixu. Já na tom dělám. Potřebuji partnera."

      Riley pocítila záchvěv podráždění. Billova návštěva se začala trochu jevit jako přepadení.

      "Řekla jsem Mereditovih, že o tom budu přemýšlet," zareagovala.

      "A teď tě prosím já," řekl Bill.

      Mezi nimi se rozhostilo ticho.

      "A co Lucy Vargasová?" Zeptala se Riley.

      Agentka Vargasová byla nováček, který s Billem a Riley úzce spolupracoval na jejich posledním případu. Oba byli její prací ohromeni.

      "Její kotník se ještě nezahojil," řekl Bill. "Do terénu se nevrátí ještě alespoň měsíc."

      Riley СКАЧАТЬ